Planeta OpenAlt

Středně hluboký stát

20.
listopadu
Marian Kechlibar

Člověk může posuzovat vývoj civilizace mimo jiné podle toho, jak se mění její každodenní žargon. Pojmy jako influencer, trans-práva nebo navibecodovat byly kolem roku 2010 ještě prakticky neznámé, kdežto dnes se jimi háže sem a tam jako konfetami.

Velice zajímavý pojem, který se rozšířil během posledních cca deseti let, je hluboký stát. U nás se moc nepoužívá, i když se někteří jedinci snaží. Moc to nejde, protože Česká republika je mělký rybníček, takže konkrétní problémy mají vesměs konkrétní mediální tváře. Můžeme se bavit o tom, jestli je ředitel BIS Koudelka čučkař nebo ne, ale víme aspoň, že je to nějaký Koudelka. To u pravého hlubokého státu téměř nikdy nevíte; takoví lidé zůstávají ve stínu.


Pojem “hluboký stát” pochází z turečtiny (Derin Devlet), kde se používal už před více než padesáti lety. Atatürkem založená sekulární republika nebyla příliš kompatibilní se skutečností, že silně věřící obyvatelstvo z vnitřní Rumelie se i nadále množilo ostošest a hlasovalo ve volbách pro nábožensky orientované kandidáty. Potlačovala tedy islámské politické tendence různými zákulisními operacemi, na kterých se podílela tajná policie, velení armády a někdy i organizovaný zločin. Exemplárním případem byl takzvaný skandál v Susurluku, kde se roku 1996 při náhodné dopravní nehodě v jednom autě zabili tři lidé, kteří spolu vlastně neměli vůbec cestovat (vysoký policejní úředník, poslanec a nájemný vrah), a kteří u sebe měli dohromady asi deset zbraní. Zkrátka: hluboký stát podle tureckého standardu je pojem pro utajenou kabalu mocných lidí, která si řídí státní záležitosti bez ohledu na výsledky voleb, a neváhá přitom sáhnout k násilí.

(Stojí za povšimnutí, že to stejně jednoho dne přestalo fungovat. Dnes jsou turecké mocenské složky kompletně pod kontrolou prezidenta Erdoğana, který povládne nejspíš tak dlouho, dokud si ho nevezme kmotřička smrt.)

Na Západě se tento pojem rozšířil hlavně v době první Trumpovy administrativy, kdy jej začal používat sám prezident. Zrovna Spojené státy jsou pro “hluboký stát” jako stvořené – globální impérium o více než 300 milionech občanů, jehož hlavní město je opravdu stát ve státě, a kde vůči organizacím jako CIA a FBI nepanuje nijak velká důvěra. (Žádné impérium nelze udržovat jen čistými prostředky a američtí občané to dobře vědí.) Legendární ředitel FBI Hoover svého času zemřel v úřadě ve věku 77 let, po zhruba padesátileté kariéře v čele BOI/FBI, přičemž bylo veřejným tajemstvím, že “měl složku na každého”. Od té doby je výkon ředitelské funkce omezen aktem Kongresu na deset let, patrně proto, aby žádný druhý Hoover už neměl šanci vyrůst.

V současné době se ale pojem “hluboký stát” rozšířil na víceméně celý establishment, včetně všelijakých neziskovek sajících dotace a kariérních úředníků z ministerstev. Tím se z něj stává užitečný politický pojem, použitelný v kampani proti druhé straně, ale zároveň se smazává jeho původní význam.

Parazitní organizace cucající dotace jsou nepříjemné až otravné, ale k zabijákům, jejichž popis práce zahrnuje mizení nepohodlných lidí v pobřežních vodách plných žraloků, mají přece jen daleko. A ti kariérní úředníci, právníci, policisté a vojáci si samozřejmě vždycky sledují svoje zájmy, ale nějaký pojem o své práci taky mají, a pokud se od nich požaduje totální poslušnost vůči aktuálně zvolené vládě, výsledkem může být katastrofa.

Vyřádit se mezi běžnými čerpači dotací je málo rizikové a státnímu rozpočtu to spíš pomůže. Vyřádit se mezi profesionály je daleko riskantnější a mělo by se tam pracovat “skalpelem”, nikoliv “kosou”.


Jednou z nejsložitějších otázek moderní vlády je ta, která se nedá řešit jednoduchými slogany na sociálních sítích: jak mít pod kontrolou vlastní orgány tak, aby byly spíš užitečné než ke škodě. Jenom některé země mají skutečný “hluboký stát” v podobě CIA nebo tureckých tajných služeb, ale víceméně každá nemikroskopická země má svůj “středně hluboký stát”, což je velení armády, policejní složky, diplomatický sbor, úředníci starající se o zdravotnictví nebo energetiku atd. U každé této složky platí, že je to dobrý sluha a zlý pán, ale zároveň se jich nemůžete jen tak hromadně zbavit, aniž byste přišli o důležité schopnosti a know-how.

Zásadní rozdíl mezi první a druhou Trumpovou administrativou byl v tom, že ta první vesměs ještě nechávala “středně hluboký stát” na pokoji, kdežto ta druhá jej důkladně personálně vymetla, přičemž kritéria té čistky byla všelijaká. Netýkalo se to jen úřadů, ale i armády. V rámci prosazování “étosu válečníka” bylo odejito několik vrcholných velitelů a Hegseth tuto změnu okomentoval slovy “Šašci ven, kovbojové dovnitř.”

O rok později se dá konstatovat, že válka s Íránem, započatá se souhlasem těchto kovbojů, poněkud připomíná šaškárnu. Nezdá se, že by kovbojský přístup na tom Blízkém východě měl nějaké dobré výsledky. Před dvaceti lety vycouvala Bushova administrativa z podobného protiíránského plánu právě na základě nesouhlasu lidí ze “středně hlubokého státu”, kteří varovali, že k něčemu takovému scházejí Americe nezbytné vojenské kapacity. Dnes ale lidí ochotných říci, že je to špatný nápad, razantně ubylo. Současná garnitura má problém rozeznat mezi nesouhlasem a neloajalitou.

Podobný vývoj je vidět na diplomatické scéně, kde se nedá přehlédnout, jak mizivé výsledky mají dvouleté snahy Američanů o ukončení války mezi Ruskem a Ukrajinou. To, že hlavními vyjednavači jsou Jared Kushner a Steve Witkoff, v tom může hrát svoji roli. Oba jsou velmi loajálními podřízenými současného prezidenta, ale nikdy se nijak nespecializovali na Rusko a schází jim příslušné kulturně-politické know-how. (Witkoff má vzdálenější předky z komunity ruských Židů, čemuž vděčí i za své příjmení, ale je to rodák z Bronxu se vším všudy.) Pak je samozřejmě snazší jim něco nakukat než někomu, kdo se zabývá diplomatickým kontaktem s Ruskem už někdy od Jelcinovy éry a, mimo jiné, plynně ovládá ruský jazyk. Jenomže takový člověk je podezřelý už svým přístupem “byl jsem před současným prezidentem a budu i po něm”.


Největší extrémy v tomto směru, ze kterých se lze poučit, nastávaly obvykle někde jinde než v demokratických státech: u revolučních režimů. Ať to byl Sovětský svaz nebo Íránská islámská republika, čistky mezi profesionály vesměs vedly k tomu, že daný stát se “zapotácel” a stal se, mimo jiné, potenciálním terčem agrese od sousedů. Saddám Husajn by si roku 1980 netroufl napadnout Írán, kdyby nevěděl, že revolucionáři vybili nebo vyhnali valnou většinu šáhova důstojnického sboru.

V Evropě roku 2026 se až tak extrémní věci nedějí, ale podíváme-li se například na sousední Polsko, tam se každá změna vlády projeví velkou čistkou ve státním aparátu. Vžilo se pro to heslo “teraz kurwa my”, a musíte si klást otázku, jestli takový postoj náhodou výrazně neoslabuje vliv Polska na mezinárodní scéně. Dnes je to ekonomicky i vojensky velice silný stát, ale vevnitř zároveň tak rozpolcený, že plýtvá energií na potírání domácích nepřátel na úkor prosazování svých zájmů v zahraničí. Donald Tusk je těmito čistkami posedlý zhruba stejně jako ten druhý Donald, jenom se to tolik neřeší v médiích, protože Tusk je proevropský.

Není to úplná novinka a nedá se svádět jen na sociální sítě, které všude zasévají polarizaci. Stará Rzeczpospolita byla tak rozhádaná, že si ji nakonec v 18. století rozdělily sousední mocnosti jako koláč, a stalo se to v době, kdy elektřina byla ještě hračkou potrhlých učenců. Ale ta současná digitálně-hysterická situace tomu samozřejmě také nijak nepomáhá.

Se “středně hlubokým státem” je záhodno zacházet spíš opatrně a podle osvědčeného principu, který zní “držte si přátele blízko a nepřátele ještě blíž”. Má nějaký význam a dostanete-li jej pod plošnou politickou kontrolu, obvykle za to zaplatíte určitou cenu. Moc se to neliší od snahy dostat pod plošnou politickou kontrolu chirurgy nebo stavební inženýry. Možná je to uspokojivé a sociální sítě tomu budou tleskat. Ale dlouhodobě to má svoje rizika, včetně válek, o které nikdo vlastně nestál.


Mimochodem, ptáte se, co je se Zapomenutými příběhy 9… Letos jsem je napsat nestihl, mám hotové jen tři kapitoly z plánovaných dvanácti. Ale přes Vánoce slibuji, že zaberu, a jedna z plánovaných kapitol bude pojednávat právě o jedné takové epizodě likvidace “středně hlubokého státu”, totiž o tom, jak německý císař Vilém II. vyhnal z úřadu kancléře Bismarcka. Dlouhodobě to mělo velmi těžké následky a dá se k nim přiřadit i samotná první světová válka, která měla základ v dlouhodobém přerušení určitých diplomatických kontaktů. No, takže: někdy na jaře půjdou ZP9 do předprodeje, bude-li laskavý osud chtít.

Ale samozřejmě mi uděláte radost, když si už teď některé z minulých Zapomenutých příběhů pořídíte pod stromeček, sobě nebo ostatním. (Ostatně i ty Krvavé levandule se poslední dobou jeví celkem aktuální.) S energií do psaní devátého a snad i desátého dílu mi takové objednávky nepochybně velmi pomůžou. Témata by byla, ale budu jedině potěšen, pokud se prokáže, že jste i vy, čtenáři, a že vás -na rozdíl od jistého klasického díla české literatury – není celkem zhruba pět.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

Loading

Chcete pracovat v Nadaci OSF? Hledáme manažera*ku komunikace a PR

20.
listopadu
Nadace OSF

Víme, kam chceme komunikaci Nadace OSF posouvat. Do týmu rozvoje hledáme osobnost, která propojí strategické uvažování s praktickou realizací. Člověka, který rozhoduje o tom, co a jak sdělujeme, a zároveň umí s lehkostí napsat silný text a najít pro něj cestu k publiku. Chceme srozumitelně a přesvědčivě ukazovat, proč má smysl pečovat o demokracii a podporovat občanskou společnost v Česku. Pracujeme v důvěře, kolegialitě a vzájemném respektu. Nabízíme plný úvazek (40 hodin týdně) s nástupem co nejdříve. 

(více…)

Digitální mlha - Ep#12 - Panika kolem PHP: Kdo opravdu té hrozbě rozuměl?

19.
listopadu
Jan Kopriva

I v listopadu přichází nová epizoda podcastu Digitální Mlha, který připravuje CZECH CYBER TV ve spolupráci s Nettles Consulting. Najít jí můžete již nyní na YouTube a Spotify a podíváme se v ní na nedávno publikovanou sadu zranitelností nazvaných PHP2Shell, výpadky řady významných technologických služeb, útok na kryptoburzu Binance i řadu dalších témat…

Podpoříme 14 regionálních projektů i zahraniční spolupráci: výsledky EEA Civil Society Fund

19.
listopadu
Nadace OSF

Zveřejňujeme výsledky bilaterálních a regionálních grantových výzev programu EEA Civil Society Fund, jejichž uzávěrka byla 15. září 2026. Odborná hodnotící komise vybrala celkem 14 projektů, které získají podporu ve výši 82 495 eur. Granty z Fondů EHP a Norska pomohou rozvíjet místní komunity v Karlovarském a Plzeňském kraji a zároveň posílí spolupráci českých neziskových organizací s partnery z Norska a Islandu. Program v České republice společně spravují Nadace OSF a Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové (VDV).

Obě grantové výzvy reagují na potřeby občanské společnosti od podpory místních iniciativ až po sdílení zkušeností a dobré praxe napříč evropskými zeměmi. Zájem organizací ukázal, že chuť aktivně měnit prostředí kolem sebe a navazovat mezinárodní partnerství je stále silná.

(více…)

This Is an Ex-Bridge, řekli by pánové z Monty Pythonu

18.
listopadu
Marian Kechlibar

Po dvou útocích 16. a 17. listopadu je silniční část krymského mostu mimo provoz. Příslušný oblouk vedoucí nad plavebním kanálem se zřítil do moře. Stav sousedního železničního oblouku nedokážeme z pouhých fotek posoudit. Zjevně stojí, zjevně se po něm jezdí (viz toto video), ale jestli je například omezena jeho nosnost, to nevíme.

Žádná událost této války nebyla zatím rozhodující a tato také nebude, ale nějaká pozorování stejně můžeme učinit:

a. Rusové se poslední dobou snažili o poškození mostů vedoucích přes Dněpr, což by samozřejmě dost zkomplikovalo ukrajinskou logistiku. Je možné, že poloviční zničení krymského mostu je reciproční vzkaz: „nechejte naše mosty přes Dněpr být a my nezničíme tu druhou, železniční půlku, která ještě stojí“.

b. Protivzdušná obrana v okolí mostu prý byla nejprve vytížena hejnem méně významných dronů, a teprve poté, co jí došla munice, přiletěly ty opravdu těžké kusy, které se postaraly o destrukci. Toto je problém, který v současné době neumí řešit žádná armáda světa. PVO vždycky vycházela z filozofie, že protivník má jen omezené množství (drahých) letadel a pilotů, a že těch střel pro jejich likvidaci stačí mít řádově stejné množství. Tento princip byl vznikem levných a snadno obětovatelných dronů rozkopnut nacimprcampr. Proti těmto hejnům bude potřeba jinou, řádově levnější obranu, kterou zatím nikdo nemá.

c. Azovské moře je mělké (jde o nejmělčí moře na světě), Kerčský průliv také. Právě místem, kde se zřítil zničený oblouk mostu, prochází jediný plavební kanál, který je vybagrován do dostatečné hloubky k tomu, aby zde mohly proplout velké lodě. To znamená, že než bude oblouk odstraněn, bude přerušena plavba z Donu, Volhy a Kaspického moře (které jsou propojeny průplavy) do Černého moře a obecně světových moří. Toto je cesta, kterou se vyváží, mimo jiné, značná část ruského obilí na světový trh.

Lze to řešit, ale nejprve je potřeba odstranit trosky vážící několik tisíc tun, což bude nějakou dobu trvat – odhadem pár měsíců. Zima je v Černém a Azovském moři obvykle bouřlivá, přičemž na mělčinách jsou bouře spíš silnější (vlnobití se odráží od dna). To bude omezovat jak odvoz trosek, tak případné bagrování jiného plavebního kanálu.

d. V létě bylo poškozeno několik místních přívozů, jejich přesný stav neznáme. Kromě přívozů je teď silniční kontakt Ruska s Krymem možný jen po nově zřízené silnici z Mariupolu do Armjansku, která je ale také ohrožena drony, neboť prochází jen cca 100-150 km od nejbližších ukrajinských pozic.

Celkově vzato, nejen symbolický problém, a zároveň náhled do toho, jak budou vypadat války budoucnosti. Jakákoliv infrastruktura se stala velmi zranitelnou. Na důležité objekty, jako byly mosty, se samozřejmě útočilo už dávno. Dnes tak ale lze činit s výrazně větší přesností a přitom z velké dálky.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

Na velikány musíme samozřejmě zavzpomínat, ale něčím zcela jiným, čili something completely different.

A ano, hudba je to jenom velmi technicky, já vím…

Loading

Další várka prototypů Mirari bude zpožděna

18.
listopadu
ALT-F4

Další várka prototypů PowerPC desky Mirari začala být připravována v září letošního roku, tou dobou se však psalo o 25 plánovaných kusech. Mezitím se plány zečtyřnásobily, aktuálně se tak počítá s výrobou rovné stovky desek. Bohužel po této dobré zprávě následuje i zpráva špatná: vzhledem k celosvětovému nedostatku komponent oznámil autorům Mirari jejich dvorní výrobce JLCPCB, že desky nedodá včas.

Autoři projektu chápou, že desítky nadšenců jsou plny očekávání, protože zatím projekt běžel jako na drátkách, ale jakékoliv uspíšení je mimo jejich možnosti. Mezi prvními prototypy a součastnou várkou došlo k některým drobným úpravám (například opravy PCIe x1 slotu), část desek z předchozí várky pak bylo třeba kvůli nedostatku součástek u výrobce dokončovat ručně a to není u takto relativně velké série úplné schůdné.

Nezbývá tedy proto, než čekat - dokdy, to však není známo.

Zdroje:

No tak si počkám, no...

Nekupujte si vibe coding kurzy od ľudí, ktorí nevedia programovať

17.
listopadu
Fero Volár
Nekupujte si vibe coding kurzy od ľudí, ktorí nevedia programovať

Vibe coding je jedna z najlepších vecí, ktoré sa softvérovému vývoju za posledné roky stali. A zároveň vytvoril úplne nový druh expertov. Ľudí, ktorí ešte včera nevedeli, čo je premenná, dnes učia ostatných vytvárať aplikácie. Sebavedomie majú na rozdávanie, technické znalosti už menej. Vitajte v novej ére digitálnych šamanov.

Milujem vibe coding. Fakt. Považujem ho za jednu z najväčších revolúcií v tom, ako vzniká softvér. To, čo kedysi trvalo mesiace, dnes dokážem postaviť za večer. Nápad, ktorý by ešte pred pár rokmi skončil v poznámkach, pretože sa mi nechcelo rozbiehať celý vývojový proces, dnes jednoducho vyskúšam. A často z neho vznikne niečo, čo reálne funguje. Je to návykové, oslobodzujúce a miestami až absurdne efektívne.

Myslím si, že vibe coding by mal skúsiť prakticky každý. Podnikatelia, marketéri, dizajnéri, produktoví manažéri aj ľudia, ktorí nikdy nenapísali jediný riadok kódu. Možnosť premeniť vlastný nápad na funkčný softvér bez toho, aby ste museli najskôr absolvovať päťročný pobyt v jaskyni s dokumentáciou JavaScriptu, je fantastická.

Lenže je tu jeden malý problém. To, že dokážete pomocou AI vytvoriť aplikáciu, ešte neznamená, že rozumiete vývoju softvéru. A už vôbec nie, že by ste ho mali učiť ostatných.

Jednooký medzi slepými

Okolo vibe codingu vyrástol pozoruhodný priemysel. Kurzy, webináre, mentoringy, akadémie a samozrejme certifikáty. Zrazu máme plný internet ľudí, ktorí objavili Cursor, Lovable alebo Bolt, vytvorili si jednoduchú aplikáciu a o dva týždne už predávajú kurz, ako sa stať AI developerom.

Obzvlášť fascinujúca je kategória podnikateľov, ktorí školia iných podnikateľov. Jeden objaví Claude Code, za víkend si urobí CRM, v pondelok zverejní nadšený status na LinkedIne a o týždeň už organizuje workshop o budúcnosti vývoja softvéru. Publikum tvoria ďalší podnikatelia, ktorí o programovaní vedia ešte menej. A tak sa z človeka, ktorý je o tri prompty vpredu, stáva technologický guru. Jednooký medzi slepými je kráľom. A za vstup do svojho kráľovstva vyberá 139 eur.

Je to trochu ako keby si niekto kúpil automatický kávovar, stlačil tlačidlo na espresso a na druhý deň otvoril baristickú akadémiu. Alebo si nechal od ChatGPT vysvetliť výsledky krvného obrazu a začal predávať medicínske konzultácie. Veď predsa vie, kam napísať symptómy a ako si vypýtať diagnózu.

Predstavte si architekta, ktorý nerozumie statike, ale vie generovať krásne vizualizácie domov. Alebo pilota, ktorý nikdy nepochopil, ako lietadlo lieta, no absolvoval víkendový kurz ovládania autopilota.

Všetci by sme asi mali problém zveriť im svoje peniaze, dom alebo život. Ale keď ide o softvér, zrazu nám stačí, že niekto vie dobre komunikovať s chatbotom.

A aby bolo jasné, nemám nič proti tomu, keď podnikateľ učí iného podnikateľa používať konkrétny nástroj. Problém nastáva vo chvíli, keď sa schopnosť ovládať nástroj začne predávať ako odbornosť v disciplíne, ktorej človek nerozumie. Je rozdiel medzi workshopom „Ako si za popoludnie vytvoriť prototyp“ a kurzom, ktorý sľubuje, že vás naučí vyvíjať aplikácie bez znalosti programovania. Prvý vám ukáže fantastické možnosti technológie. Druhý vám môže predať ilúziu, že rozumiete niečomu, čomu v skutočnosti nerozumie ani váš školiteľ.

Gratulujem, máte aplikáciu. A teraz čo?

Najväčší trik vibe codingu je v tom, že vytvára ilúziu jednoduchosti. Napíšete, čo chcete, AI začne pracovať, na obrazovke pribúdajú súbory, terminál vypisuje niečo zelené a o pár minút máte funkčnú aplikáciu. Nádhera.

Lenže potom príde realita. Aplikácia začne byť pomalá. Niečo prestane fungovať. Používatelia objavia chyby. Databáza sa nafúkne. Niekto sa dostane k údajom, ku ktorým nemá mať prístup. Alebo vám AI pri oprave jedného tlačidla rozbije prihlasovanie.

A tu sa končí romantika promptovania.

Pretože ak neviete, čo AI vlastne vytvorila, máte problém. Neviete, kde ho hľadať, prečo vznikol ani či navrhnutá oprava nespôsobí ďalšie tri. Jediné, čo vám zostáva, je napísať ďalší prompt. „Fix it.“ A potom ďalší. „Still not working.“ A nakoniec univerzálna modlitba moderného vývojára: „Please fix everything without breaking anything else.“

To už nie je programovanie. To je digitálny exorcizmus.

A najhoršie je, že AI vám ochotne vyhovie. Vygeneruje ďalších dvesto riadkov kódu, pridá novú knižnicu, vytvorí pomocnú funkciu, ktorú nepotrebujete a s nadšením oznámi, že problém je vyriešený. Niekedy dokonca naozaj je. Inokedy ste len presunuli mínu o tri metre ďalej.

Funkčná aplikácia nie je automaticky dobre naprogramovaná aplikácia. Rovnako ako dom, ktorý ešte nespadol, nie je automaticky dobre postavený dom.

Nemusíte písať kód. Ale mali by ste mu rozumieť.

Osobne dnes nechávam AI generovať obrovské množstvo kódu. A presne tak mi to vyhovuje. Nemám potrebu ručne vypisovať každý komponent, funkciu alebo databázový dotaz len preto, aby som si dokázal, že som skutočný programátor. To by bolo asi rovnako rozumné ako odmietať kalkulačku, pretože správny matematik predsa počíta na papieri.

Ale chcem vedieť, čo vzniká. Chcem rozumieť štruktúre projektu, vedieť, kde sa čo nachádza, ako spolu jednotlivé časti komunikujú, čo beží na klientovi a čo na serveri. Chcem vedieť, ako funguje databáza, autentifikácia, API či spracovanie vstupov. Keď sa niečo pokazí, potrebujem vedieť, kde začať hľadať.

A predovšetkým chcem vedieť, čo sa mám AI opýtať. Pretože kvalita výsledku stále výrazne závisí od toho, či dokážete rozpoznať dobré a zlé riešenie.

Ak mi AI navrhne ukladať heslá v čistom texte, musím vedieť, že je to katastrofálny nápad. Ak vytvorí databázový dotaz, ktorý pri väčšom počte používateľov položí aplikáciu, mal by som vedieť prečo. Ak mi ponúkne päťsto riadkov kódu na problém, ktorý sa dá vyriešiť dvadsiatimi, chcem to dokázať posúdiť.

Potrebujem rozumieť testovaniu, bezpečnosti, výkonu aj základným princípom softvérovej architektúry. Nie preto, že by som všetko musel robiť ručne. Ale preto, aby som dokázal kontrolovať prácu nástroja, ktorý to robí za mňa.

Vibe coding vám umožní preskočiť písanie kódu. Nemal by vám však umožniť preskočiť premýšľanie.

Programátorov sa už nemusíte báť

Ešte nedávno patrili programátori medzi najhlasnejších kritikov vibe codingu. Vysmievali sa mu ako hračke pre amatérov, ktorá produkuje nekvalitný kód. Lenže potom si ho sami vyskúšali. A zistili, že im dokáže ušetriť hodiny práce. Dnes mnohí z nich používajú AI úplne prirodzene, rovnako ako editor, debugger alebo Git. Nepotrebujú si dokazovať svoju odbornosť ručným vypisovaním každého riadku kódu. Potrebujú vyriešiť problém.

A preto sa programátorov netreba báť. Naopak, práve teraz je ideálny čas začať s nimi spolupracovať. Vibe coding odstránil veľkú časť bariéry medzi človekom s nápadom a človekom, ktorý rozumie technológii. Už nemusíte prísť za vývojárom s päťdesiatstranovým zadaním a dúfať, že si predstavuje to isté čo vy. Môžete prísť s funkčným prototypom, ukázať mu svoju predstavu a spoločne ju posunúť ďalej. On vám môže pomôcť s architektúrou, bezpečnosťou, optimalizáciou či vecami, o ktorých ani neviete, že ich treba riešiť.

Vibe coding nie je vojna podnikateľov proti programátorom. Je to príležitosť, aby si konečne lepšie rozumeli. Podnikateľ dokáže oveľa rýchlejšie ukázať, čo chce. Programátor dokáže oveľa rýchlejšie vytvoriť to, čo skutočne potrebuje. A obaja môžu prestať strácať čas činnosťami, ktoré za nich zvládne AI.

Najväčšia irónia je, že zatiaľ čo vám internetoví experti predávajú kurzy o tom, ako už nikdy nebudete potrebovať programátora, skutoční programátori si medzitým osvojili tie isté nástroje a sú s nimi niekoľkonásobne produktívnejší.

Skúsený vývojár totiž vie, čo má AI zadať, dokáže posúdiť výsledok, odhaliť nezmysly a zastaviť ju skôr, než z jednoduchej aplikácie vytvorí distribuovaný systém s X závislosťami. Začiatočník je nadšený, že mu AI vytvorila tisíc riadkov kódu. Skúsený vývojár sa jej opýta, prečo ich potrebovala tisíc, keď stačilo sto.

AI nezrušila hodnotu programátorských znalostí. Len dramaticky zvýšila produktivitu ľudí, ktorí ich majú. A zároveň umožnila tým, ktorí ich nemajú, vyzerať na prvý pohľad rovnako schopne. Aspoň dovtedy, kým sa niečo nepokazí.

Prompt engineering nie je náhrada za engineering

Na vibe codingu ma fascinuje ešte jedna vec. Ako rýchlo sme začali zamieňať schopnosť formulovať požiadavky za schopnosť riešiť technické problémy.

Samozrejme, vedieť dobre komunikovať s AI je dôležité. Rozložiť problém na menšie časti, poskytnúť kontext, formulovať požiadavky a iterovať nad výsledkom sú užitočné zručnosti. Ale to nie je celá disciplína softvérového inžinierstva.

Keď poviete AI „vytvor mi bezpečnú aplikáciu“, nevytvorili ste bezpečnostnú architektúru. Keď napíšete „optimalizuj výkon“, neznamená to, že rozumiete výkonnostným problémom. A keď do promptu pridáte „production-ready“, vaše dielo sa magicky nepremení na systém pripravený obsluhovať tisíce zákazníkov.

Je až komické, koľko ľudí dnes predáva tajné prompty, ktoré údajne vyriešia všetko. Akoby najväčšou prekážkou kvalitného softvéru bolo doteraz to, že nikto nenapísal „act as a senior software engineer with 20 years of experience“.

A práve tu vidím najväčšie riziko kurzov od ľudí bez technických základov. Naučia vás úspešnú demonštráciu. Ukážu, ako za hodinu vytvoriť pekný dashboard, jednoduchý e-shop alebo AI aplikáciu. Lenže často vás nedokážu naučiť, čo robiť, keď sa veci začnú komplikovať. Pretože to sami nevedia.

Je to škola varenia, kde vás naučia objednať si jedlo cez donáškovú aplikáciu. Výsledok môže byť chutný, ale kuchárom sa tým nestanete.

Nekupujte si vibe coding kurzy od ľudí, ktorí nevedia programovať

Zlatá horúčka predajcov lopát

Každá technologická revolúcia so sebou prináša ľudí, ktorí na nej chcú zarobiť. A často najrýchlejšie nezarábajú tí, ktorí technológiu skutočne ovládajú, ale tí, ktorí predávajú ostatným sen, že ju ovládnu tiež.

Vibe coding nie je výnimka. Máme tu novú zlatú horúčku a s ňou armádu predajcov lopát. Len niektorí z nich ešte nikdy nevykopali ani jamu.

Neznamená to, že každý vibe coding kurz je podvod. Ani že človek bez programátorskej minulosti nemôže vytvoriť skvelý produkt. Práve naopak. Demokratizácia tvorby softvéru je jedna z najlepších vecí, ktoré AI prináša. A kvalitný učiteľ nemusí byť nevyhnutne špičkový programátor.

Ale ak vám niekto predáva vzdelávanie v oblasti vývoja softvéru, mal by rozumieť aspoň jeho základom. Mal by vedieť vysvetliť nielen to, ako aplikáciu vytvoriť, ale aj ako ju udržiavať, testovať, zabezpečiť a čo robiť, keď sa pokazí.

Preto by som každému, kto chce začať s vibe codingom, odporučil kombinovať ho so základmi programovania. Naučte sa, čo sú premenné, funkcie, dátové štruktúry, API, databázy, Git, testy a základné bezpečnostné princípy. Nemusí sa z vás stať senior developer. Ale mali by ste rozumieť aspoň tomu, čo sa deje pod kapotou.

A pokojne sa to všetko učte práve pomocou AI. Nechajte si vysvetliť každý súbor, každú funkciu a každé rozhodnutie. Pýtajte sa, prečo zvolila konkrétnu architektúru, aké sú alternatívy a kde sú slabé miesta. Namiesto nekonečného „urob mi“ skúste častejšie používať „vysvetli mi“.

A ak už chcete investovať do vzdelávania, možno je rozumnejšie zaplatiť si pár hodín so skúseným vývojárom než víkendový kurz od podnikateľa, ktorý minulý mesiac objavil Cursor. Možno to nebude mať také pekné slajdy ani certifikát s hologramom. Ale pravdepodobne sa naučíte podstatne viac.

Vibe coding milujem a budem ho ďalej používať. Budem ho odporúčať aj ľuďom, ktorí nikdy neprogramovali. Pretože bariéra medzi nápadom a jeho realizáciou ešte nikdy nebola taká nízka. A bolo by hlúpe túto príležitosť nevyužiť.

Len by som bol rád, keby sme si pri všetkom tom nadšení zachovali aspoň trochu zdravého rozumu.

AI nám dala možnosť vytvárať softvér bez toho, aby sme museli písať kód. Nedala nám však automaticky schopnosť rozumieť tomu, čo sme vytvorili.

Patnáct pracujících na jednoho důchodce, aneb jak moc lze žít mimo realitu

17.
listopadu
Marian Kechlibar

Ve Francii se blíží prezidentské volby. Dva zatím vedoucí kandidáti, Marine Le Penová a Jean-Luc Mélenchon, se ve svém programu neshodnou skoro v ničem, ale jednu věc mají společnou. Mélenchon by snížil věk odchodu do důchodu na 60 let a Le Penová na 62 let.

Připomeňme, že Francie už nyní vyplácí důchody zhruba v objemu jedné sedminy celého svého DPH a její zadlužení se rychle zvyšuje. Jak to, že tváří tvář takové realitě nepracuje na snížení svých penzijních závazků?

Možná odpověď: protože průměrný občan vůbec nemá páru o tom, jak neudržitelný ten jejich důchodový systém je. Toto je výsledek průzkumu mezi francouzskými občany, kteří byli dotazováni na jednoduchou otázku. „Kolik pracujících lidí v současné době připadá na jednoho důchodce?“

Výsledky vidíte zde, a to rozdělené podle různých charakteristik respondentů: věk, politická – orientace, bydliště, povolání atd. Reálná hodnota je cca 1,7 – 1,8 pracovníka na jednoho důchodce, což není žádná sláva. Ale to skoro nikdo neví. Zdaleka nejblíž jsou tomu vysokopříjmoví lidé (2,2), ale i oni jsou vlastně moc optimističtí.

Zde překlad do angličtiny:

Úplně totálně mimo je ale přesně ta kategorie občanů, která volí Mélenchona – příznivci krajní levice, mládež, Pařížané. V těchto skupinách lidí panuje přesvědčení, že na jednoho důchodce pracuje více než deset lidí, ba až patnáct. Pak asi není divu, že můžou dospět k názoru, že ten systém je v podstatě vnitřně zdravý a že stačí zvýšit daně a odvody k tomu, aby se stabilizoval. A že si lze dovolit i větší štědrost.

Jenže to je zcela mylné přesvědčení, dokonce řádově chybné, od skutečných hodnot se liší téměř desetinásobně. Je to podobná chyba, jako by si ti lidé mysleli, že zlato je levné nebo voda v Seině má v lednu teplotu akorát tak na koupání. Na základě tak katastrofálně chybných představ o realitě se prostě nemůžete rozhodovat dobře.


Nemám k tomu moc, co bych dodal, snad jen dvě věci:

a. Už i stávající vzdělávací systém selhává v tom, že o takových důležitých věcech se moc neinformuje. V biologii se naučíte, že eukaryotická buňka má Golgiho aparát, a v zeměpise zase, kde leží ostrov Pitcairn, ale základní parametry hospodaření státu jsou něco, s čím se nemusíte vůbec potkat.

b. Vzhledem k tomu, že právě tyto důležité parametry se stejně posunují s časem a během 20 let od opuštění školních lavic nejspíš nabydou zcela jiných hodnot, asi by bylo na místě, aby stát nějakým způsobem dbal na informovaní populace a posílal, řekněme, aspoň jednou ročně na trvalé bydliště jakousi malou brožurku: „hospodaříme takto, toto je koláčový graf, ano, ta modrá polovina, to jsou důchody, takhle narůstá náš dluh“. Město, kraj či département by k ní mohlo přiložit svoji brožurku.

Jistě by to nečetl každý, s trochou štěstí možná každý druhý, nebo třeba třetí; ale stejně jako jiné druhy osvěty, i toto by nějaký vliv na povědomí o poměrech mělo. Výsledkem by mohla být realističtější politika, podobně jako v sousedním Švýcarsku. Tam dostávají občané podklady ke každému referendu, ve kterém hlasují, a mají tím pádem poměrně dobrou představu o tom, v jakém ekonomickém stavu jak celá konfederace, tak jejich kanton je.

No jo, ale informovaní voliči by pak třeba zvolili nějaké úplně jiné lidi. A možná by dokonce zrušili ten poloprezidentský systém, který od Francie za celou dobu existence páté republiky zkopíroval (dost volně) jenom Erdoğan…

Což se nedá riskovat, že.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

Loading

Čím se bude hajcovat na Titaniku

16.
listopadu
Marian Kechlibar

Milí čtenáři, obvykle se nevyjadřuji k pěně dní v české politice, ale aktuální poplatkový spor mi stejně nedá. Není to také úplná pěna dní.

V tuto chvíli se od každého čeká, že se přidá na jednu stranu a začne křičet se svým davem, nejlépe z plných plic. Leč ve virtuálním prostoru internetu si lze dovolit něco, co by na reálné, nasejřeným davem zaplněné ulici mohlo být poněkud nebezpečné, a provést mentální “úkrok stranou”. A ten v tomto případě zní:

Mám za to, že náš národ teď pálí obrovské množství pozornosti a emocionální energie na téma financování institucí, které jsou jednoznačně v sestupné fázi své existence a za cca deset let nemusejí mít žádnou reálnou relevanci. Zkrátka, nervujeme se a hysterčíme kvůli tomu, čím se bude topit na Titaniku.

Proč si to myslím? Viz dále.


Televize dnes začíná být jednoznačně zastaralá technologie, jejíž vrchol nastal zhruba před 30 lety a od té doby jde zase dolů, nejprve pozvolna, teď už poměrně rychle. Kdybych měl tu fázi vývoje k něčemu přirovnat, tak je to parní stroj roku 1930. Ten tehdy také ještě dominoval některým odvětvím (např. na železnici, kde elektrizovaných tratí bylo ještě velmi málo), ale zároveň bylo každému prozíravějšímu jedinci patrné, že budoucnost techniky leží jinde, v elektřině a spalovacích motorech.

Už v současné době mají česká veřejnoprávní média těžkou konkurenci v podobě internetu, kterážto konkurence jim zasadila významnou ránu v celkové sledovanosti. Poměry, které panují online, se často popisují frází attention economy (ekonomie lidské pozornosti), a nemilosrdný evoluční tlak od statisíců konkurentů vedl k tomu, že se na všech těch internetových kanálech vyselektovala množina lidí, kteří s tou lidskou pozorností v digitálním světě umějí pracovat mnohem lépe než běžný televizní redaktor.

Dokonale je to vidět na odchodu Václava Moravce z ČT. Ačkoliv se opravdu snaží, na YouTube má nyní necelých 15 tisíc odběratelů, což je výrazně méně než Správa železnic (23 tisíc) nebo realiťák Daniel Kotula (64 tisíc). K dosažení úrovně Čestmíra Strakatého (126 tisíc) by pak musel svoje publikum asi zosminásobit. Zkrátka, je to jiná práce, asi podobně, jako drtivá většina slavných herců z éry němého filmu nedokázala přenést svůj úspěch do filmu mluveného.

Tímto způsobem už veřejnoprávním médiím beznadějně ujel vlak v jedné oblasti, o kterou se přitom mají starat ze zákona, a to jsou menšinová témata (míněno národnostně, etnicky, nábožensky atd.) Nikdy k tomu neměla to správné detailní know-how, ale před věkem internetu to aspoň nebylo tak vidět. Dnes je naprosto zjevné, že nadšený podcaster-amatér dokáže připravit fundovanější a zajímavější sérii pořadů o tom, co jej zajímá – ať jsou to Prusové na Hlučínsku, vietnamská komunita v Postoloprtech nebo historie duchaření v Podkrkonoší – než právě tato velká média.

Nicméně to zatím byla jen vážná, ale nikoliv smrtelná rána zasazená klasické televizi. Tou skutečně smrtelnou bude nástup umělé inteligence, přičemž časový rámec této rány odhaduji, no, nanejvýš na deset let. Spíš ještě méně. Všechny ty velké jazykové modely se specializují na komunikaci s lidmi, a něčemu takovému budou ubozí živáčci v delším časovém horizontu jen těžko konkurovat.

Za oněch cca deset let bude situace vypadat tak, že ze všech koutů zeměkoule budou vysílat nesčetné tisíce a desetitisíce televizních stanic téměř kompletně vyprodukovaných pomocí AI, jen s minimálním množstvím živého personálu (odhadem jednotky lidí). Ze všech stran – z Recife, Pchjongjangu, Rigy, Harare nebo Kostomlat pod Milešovkou – a to ve stovkách simultánně tlumočených jazyků, protože cena za softwarové tlumočení klesne na halíře za hodinu. Značná část těchto stanic bude přitom interaktivních, zkrátka budete toho robotického hlasatele moci zastavit a na něco se jej zeptat. A on vám odpoví. Ne nutně správně nebo čestně, ale odpoví.

Samozřejmě, ne všechny ty stanice budou vysílat něco, co zaujme českého konzumenta, ale zároveň mezi nimi bude probíhat ona nemilosrdná konkurence, která vyeliminuje z trhu všechny neefektivní hráče. Na tento druh konkurence tlačící z celé planety naráz nejsou obři jako Česká televize vůbec zvyklí a roku 2035 budou jen s obtížemi odpovídat na otázku, proč potřebují nutně zaměstnávat skoro tři tisíce lidí za deset miliard, když František von Robotherr z Kostomlat pod Milešovkou dokáže provozovat digitální televizní kanál 24/7 se šesti živými podřízenými za patnáct milionů ročně, a přitom má sledovanost kolem čtvrt milionu lidí každý večer.

Navíc probíhá ještě jeden paralelní vývoj, který tento trend dále umocní a znesnadní “silové řešení” (aneb všechno to zakážeme a licenci dáme jen pěti prověřeným jedincům). Na oběžné dráze nad našimi hlavami začíná být plno, a to s perspektivou dalšího prudkého zahušťování. Vývoj znovupoužitelných nosičů, jako je Starship, je už natolik daleko, že na něj musejí reagovat jak konkurenční firmy, tak konkurenční státy, a to znamená perspektivní pokles cen za dopravu satelitů do vesmíru na odhadem méně než 100 dolarů za kilogram.

Tudíž tam, kde dnes létají desetitisíce satelitů, jich ve 30. letech budou létat miliony, a značná část z tohoto milionového hejna budou satelity komunikační. Proti takové hustě zalidněné obloze, z níž neustále padají nějaká ta slova a obrazy po terabajtech, je těžké se dokonale obrnit, ani ta Čína to úplně nezvládá. Nejjistější obranou byla dlouhá léta právě ona jazyková bariéra, která ale kvůli AI pomine.

Možná se toho nakonec dozvíme až příliš mnoho; přece jen jsme dříve nebyli tolik vystaveni, dejme tomu, jedovatějším náboženským směrům odněkud z centrální Asie. Ale tímto směrem to jde, a to zcela neúprosně. Kdokoliv bude moci dělat televizi pro kohokoliv, velmi levně, a značná část těch stanic bude interaktivní způsobem, kterým současná televize být interaktivní nemůže.

Nevěřím, že něco takového dokážou “Kavky” dlouhodobě ustát. Ta instituce nikdy neměla silnou vnitřní motivaci se nějak sama od sebe modernizovat. Zaměstnanci, kteří chtěli dělat zcela nové věci, odtamtud po pár letech praxe vesměs odcházeli jinam, kde nepanují tak usedlé poměry a mentalita 20. století. Televize sama sází do budoucna čistě na politickou kartu a na to, že jejich strana politického spektra je proti jakýmkoliv novotám zvenčí – respektive proti jejich dopadům na její provoz a ekonomiku – uchrání legislativní cestou.

Nějakou dobu to bude fungovat. Natrvalo nikoliv. Kdysi existovala celá ministerstva pošt a telegrafů, a zkuste si dneska poslat telegram…

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

Taky jsem si trouf’…

Loading

🚀 EndeavourOS – když mi nejde spustit AppImage

16.
listopadu
Lukáš Kaňka

Na Archu/EndeavourOS celkem častá past nefunkční AppImage, protože hodnota AppImage očekává FUSE 2, ale novější systémy mají předinstalované jen FUSE 3 (nebo nic). Pojďme na to.

Pokud chceš můžeš si i ověřit, jestli máš a případně jakou verzi FUSE máš nainstalovanou:

pacman -Qs fuse
  • Pokud máš FUSE, měl bys vidět fuse2 i fuse3 vedle sebe — oba klidně můžou koexistovat, nevadí si to.

Co doinstalovat

Na EndeavourOS nainstaluješ fuse2 z oficiálních repozitářů:

sudo pacman -S fuse2

To je hlavní balíček, který chybí. Většina AppImage souborů je postavená na appimagelauncher kompatibilitě s FUSE 2, takže tím pokryješ 95 % případů.

Volitelně se může hodit i appimagelauncher z AUR — integruje AppImages do systému (přidá je do menu, umožní jejich správu). Není to nutné, ale je to příjemné pohodlí:

yay -S appimagelauncher

Spuštění

AppImage musí být spustitelný:

chmod +x NazevApp.image
./NazevApp.image

Nebo klikni v souborovém manageru pravým tlačítkem → Properties → zaškrtni „Execute/Is executable“.

Další nastavení — až kdyby to nefungovalo

Pokud instalace fuse2 nestačí, existuje fallback: spustit AppImage s parametrem, který obchází FUSE a soubor se rozbalí a spustí samostatně:

./NazevApp.image --appimage-extract-and-run

Tohle funguje i bez FUSE, jen pomaleji (pokaždé se rozbaluje). Některé aplikace navíc vyžadují dodatečné závislosti podle toho, co mají uvnitř (např. starší libgcrypt apod.) — to poznáš podle chybové hlášky, která ti vypíše, jaký .so soubor jí chybí.

Vždy si přečti dokumentaci před instalací, flashem, úpravou software a jinými zásahy do svého software a hardware. Pokud si nejsi jist/a co děláš raději se poraď…

Vždy si vše před tím než budeš dělat změny zálohuj!!

Článek 🚀 EndeavourOS – když mi nejde spustit AppImage se nejdříve objevil na Kankys bloguje.

AI Act pro školy zdarma: checklisty, vzory a návody ve Wordu

15.
listopadu
Václav Maněna

Jak ve škole nastavit pravidla pro používání AI? Co vysvětlit rodičům a co si pohlídat u dodavatele? Shromáždil jsem na jednom místě materiály, které vám s tím pomohou.

Najdete tam checklist pro vedení školy na školní rok 2026/2027, návod na bezpečné zavádění AI, vzor pravidel pro žáky a rodiče i podklady ke správě souhlasů a kontrole smluv s dodavateli. Pokud teprve začínáte, sáhněte po checklistu. Pomůže vám ujasnit si, co už ve škole máte vyřešené a čemu se ještě věnovat.

Všechny materiály jsou zdarma ve Wordu (.docx) a můžete si je upravit podle potřeb své školy. Zveřejňuji je pod licencí WTFPL.

Připravil jsem je jako středoškolský učitel. Nejsem právník. Berte je jako výchozí bod a před použitím si ověřte, jak konkrétní ustanovení dopadají na vaši školu. Pokud narazíte na nepřesnost, budu rád, když mi dáte vědět. GitHub Issues

Prohlédnout a stáhnout materiály k AI Actu pro školy ↗

Líbí se vám moje práce?

Pokud vám moje práce dává smysl, můžete mě podpořit malým příspěvkem nebo jinak.

Jak jsem skončil s kroužkem programování

14.
listopadu
Luboš Račanský

Opakovaně si kladu otázku z článku 6 drsných, ale pravdivých rad, které z tebe udělají lepšího člověka: „Vyjmenujte o sobě pět věcí hodných obdivu.“ Jednou z odpovědí i pevnou součástí mé identity bylo právě vedení kroužku programování. Letos jsem se rozhodl nepokračovat. Trochu jsem bilancoval a snažil se identifikovat, co mé rozhodnutí ovlivnilo. Aktivitám kolem programování pro děti jsem zasvětil, když si trochu zapřeháním, čtvrtinu svého života. Bonmot praví, že poločas rozpadu dobrovolníka je deset let. Takhle dlouho jsem doposud nevydržel ani v žádné komerční spolupráci. Takže bylo celkem jasné, že už jsem se blížil onomu zlomovému okamžiku.

Rekapitulace

Začátek mého snažení se datuje do roku 2017, kdy jsme s lidmi z branže lamentovali nad úrovní výuky informatiky. Nezůstal jsem u nadávání u piva a začal s kroužkem programování.

Od té doby se náplň výuky ve škole naštěstí výrazně posunula. Šlo to sice pomalu, ale nakonec se to podařilo, a to se počítá. Školy pořídily zajímavé vybavení, na to se peníze shání poměrně snadno. Na co se peníze shání o poznání obtížněji, to jsou platy lidí, kteří by děti učili a zakoupenou techniku využili. Opět v tom spatřuji Akci Z, kterou tentokrát reprezentuje soukromý nadační fond Matika Česku. Látá díry ve státním rozpočtu a doplácí začínajícím učitelům 10 000 Kč měsíčně.

Když se ohlédnu, vidím řadu blogových příspěvků věnovaných didaktice a pomůckám. Několikrát jsem o tématu přednášel odborné veřejnosti z oblasti softwarového vývoje. Vedl jsem několik workshopů pro vyučující. Mám kratičký výstup v Českém rozhlase i České televizi. Vyšel mi článek v časopise Heroine.

Neskromně tedy prohlašuji, že jsem pomáhal káru roztlačit a teď ji táhnou dál jiní.

Proč končím

Tím, že se výuka ve škole zlepšila (což jsme chtěli), se začal oslabovat můj spasitelský komplex. Zároveň jsem pociťoval, že vyprchává moje nadšení pro věc. Je potřeba umět včas odejít, aby člověk nepokračoval jen ze setrvačnosti.

Ke kroužku mě přivedly i sobecné pohnutky, chodily tam moje děti, ale nejstarší syn už odešel na střední.

Působil jsem s kroužkem při škole, což mělo svoje výhody, ale i nevýhody. Kvalita školství mě neskutečně deptá. Původně jsem to chtěl uměle naroubovat do jediného blogového příspěvku, něco jak se zpívá: „Branec, ranec, kanec, jak se to rýmuje…“ Školství se budu věnovat extra, pokud vůbec, ale pro ilustraci uvedu jeden konkrétní příklad: Poslední rok jsem měl deset dětí. Z toho tři děti odešly na víceletý gympl nebo na domácí vzdělávání. Aby bylo jasno, nemám nic proti inkluzi, plně ji podporuji. Zároveň však požaduji, aby se ve škole věnovali dětem, které přesahují šedý průměr, přičemž nemusí být nutně geniální. Tyhle odstředivé tendence nebyly zcela jistě hlavní důvod, ale mému odhodlání to nepřidalo.

Naopak v rozhodování nehrála roli AI. Jsem přesvědčený, že znalosti, schopnosti a kompetence, které jsem se snažil předávat, jsou univerzální, tudíž obstojí i v jiných oborech a budoucích časech, ať budou jakékoliv.

Závěr

Kroužek pokračuje dál i bez mojí účasti, což mi dělá neskutečnou radost. Já pořád zůstávám duší hračička. Nevylučuji, že třeba nespáchám nějakou jednorázovou akci. Ani se nebráním nákupu nových výukových pomůcek. Dobrovolničení, hravost a práce s dětmi mě budou nadále naplňovat ve skautingu.

Související

Výroba prototypů Powerboard Tyche Desktop zafinancována

13.
listopadu
ALT-F4

Power Progress Community a iniciativa otevřeného PowerPC notebooku oznámila, že došlo k zafinancování výroby prvních tří kompletních prototypů desktopové desky, která byla v posledním roce a čtvrt vyvíjena. Dle webu projektu došlo v období po prezentaci na Pianeta Amiga ke zvýšenému zájmu přispívajících a také se podařilo navázat spolupráci s nizozemskou nadací NLnet Foundation, která už od konce devadesátých let finančně podporuje projekty, organizace a jednotlivce přispívající k otevřenému, bezpečnému a decentralizovanému internetu. Nadace uzavřela s Power Progress Community memorandum, na základě něhož nadace proplatí dokončené kroky z předem dohodnutého seznamu, jehož cílem má být funkční počítač.

I tak je tedy třeba vybírat peníze od dárců na platby, které musí proběhnout předem, nicméně financování projektu se tímto stává alespoň pro desktop mnohem předvídatelnější a stabilnější.

Zdroje:

Je rok 2026 a do výroby se chystají dvě PowerPC desky. Je dobře, že v době softwarově-slopové tu je vývoj v oblasti hardware, který je přesně takový, na jaký jsme byli posledních třicet let zvyklí v oblasti software - komunitní, otevřený, dělaný lidmi a pro lidi. 

MorphOS 3.21

11.
listopadu
ALT-F4

Pouhých pět měsíců po vydání předchozí verze přichází další release MorphOS, systému odvozeného od Amigy, který lze ovšem nainstalovat na podstatně širší paletu počítačů, než kam lze nainstalovat cokoliv, co má oficiálně „Amiga“ v názvu. To je poměrně velké zkrácení intervalu, předchozích několik verzí od sebe dělil vždy zhruba rok a půl.

Nový MorphOS se zaměřuje převážně na zlepšení stability, bezpečnosti a výkonu, nicméně není to zdaleka to jediné, co přináší:

  • V systému najdete předinstalovaný prozatím dvoupoložkový kancelářský balík BasicWorks - textový editor PageBasics a tabulkový editor CellBasics. 
  • Zejména deska Mirari a její vylepšující se podpora v systému způsobily vznik NVMEMount, mounteru, který umí připojit oddíly z NVMe disků a to včetně systémového, takže na Mirari nyní MorphOS umí nabootovat z tohoto typu úložiště.
  • Dalšího zrychlení se dočkaly grafické karty podporované ovladačem Radeon - došlo k optimalizaci přenosů bitmap, kopírování textur a přidán byl mj. i hardwarový antialiasing fontů.
  • Zásadně byl přepracován WiFi ovladač Bcm43xx pro iMacy G5 a PowerBooky G4, což se promítlo do snížené chybovosti přenosu packetů a zvýšené rychlosti přenosů.

Zdroj:

Pozitivní je, že aniž by se tomu někdo z autorů specificky věnoval (ba dokonce tvrdili, že v tomto ohledu nedošlo k žádné změně), opravilo se mi síťování na Sam460LE. Systém tak mám nainstalovaný a funkční. Vyzkoušel jsem tedy nový kancelářský balík a musím říct, že oba programy jsou sice jednoduché, ale bleskurychlé a přesto plně použitelné. Nezbývá než doufat, že se BasicWorks bude i nadále vyvíjet a zejména rozšiřovat o další aplikace.

Jak si nepokazit Spotify Štístkem a Poupěnkou

11.
listopadu
Václav Maněna

Jednoduchý trik, díky kterému můžete dětem pouštět jejich oblíbené písničky, aniž by vám Spotify začalo doporučovat Štístka, Poupěnku a Jožina z bažin. Postup mi ukázal Martin Prade. který přišel na školení. Opět se mi potvrdilo, že ty nejlepší věci se učím od studentů a účastníků školení. Díky za tip!

Stačí si před přehráváním zapnout soukromou relaci. Spotify pak přehrávané skladby nezohledňuje při vytváření hudebních doporučení. Ale pozor! Soukromá relace se po šesti hodinách automaticky ukončí. A pak se Štístko s Poupěnkou vracejí do hry.

Pokud máte už uložený nějaký playlist a pouštíte ho třeba když jedete s dětmi v autě, můžete si v jeho možnostech nastavit, aby neovlivňoval výběr hudby, kterou vám bude algoritmus nabízet.

Anatomie modrého tsunami 2/2

10.
listopadu
Marian Kechlibar

O Trumpovi lze říci mnohé, ale slovy „analytický mozek“ jej asi ještě nikdy nikdo nepopsal. Viceprezident Vance je jiný typ člověka, daleko víc intelektuálně zaměřený. Krátce poté, co vyšlo najevo, jak dopadly midterms, zveřejnil Vance následující dlouhý tweet.

První pozorování – Vance má pravdu, že z demografického hlediska se za poslední dva roky elektorát Spojených států nijak významně nezměnil. Imigrace spadla na mizivá čísla, nedošlo ani k nějaké zásadní obměně přirozenou cestou (za dva roky se zas tolik lidí nenarodí ani nezemře), a dokonce patrně nedošlo ani k nějaké velké změně v ochotě přijít k volbám. Co se zásadně změnilo, byly preference těch samých voličů, kteří před dvěma lety zvolili republikánskou administrativu. Zejména mezi muži-bělochy a muži-Hispánci došlo k razantnímu odklonu, a bez těchto dvou společenských skupin republikáni žádné volby vyhrát nemůžou.

Stali se tedy z mladých mužů náhle vyznavači sojového latté a čtyřiceti devíti pohlaví? Nebo dokonce z celé Ameriky? Nevypadá to tak; případné ideologické posuny v populaci bychom poznali podle výsledků referend, ballot initiatives, které se konaly v několika desítkách států přesně v tom samém termínu. Na voličských lístcích byly různé iniciativy týkající se zvyšování daní, transgenderu ve sportu, datových center atd.

Pohledem na jejich výsledky lze konstatovat, že a) datová centra jsou nepopulární odleva doprava, což ukazovaly i různé průzkumy veřejného mínění, ale zároveň b) po ekonomické i sociální stránce jsou voliči spíš konzervativní a neschvalují ani zvyšování daní, ani to pojetí trans-práv, které je tak drahé levicovým intelektuálům. Pro demokraty by z toho mělo plynout, že mají být velmi opatrní ve své nadcházející politice – jejich vítězství se nedá číst jako příklon populace k levicově-aktivistickému vidění světa. Je to trest za hříchy současné vlády, nic víc, nic míň.

Vance věnuje ve svém tweetu pozornost ekonomice, a v tom si myslím, že má naprostou pravdu. Spojené státy vykazují solidní, i když ne obdivuhodný ekonomický růst, ale značná část toho růstu se koncentruje v sektoru AI a jiné části americké ekonomiky stagnují. Nevýhodou AI je, že zaměstnává málo lidí; největší pozitivní efekt má patrně na příjmy řemeslníků stavějících datová centra (poptávka po elektrikářích nebo odbornících na klimatizování budov je prý šílená), ale to je relativně malá množina lidí. Ten zbytek se spíš bojí, že je AI nahradí.

Celkově se zdá, že oni nespokojení, převážně mladí muži, kteří roku 2024 zvolili kandidátku Trump-Vance, nemají pocit, že by se jejich životní úroveň zlepšila. Došlo sice k určitému útlumu rasové šikany jménem DEI, ale to se bohužel asi vykompenzovalo zvýšenými cenami paliv a různých vstupů pro průmysl, které zdražují úměrně uvaleným clům na dovoz.

(Mimochodem, ani v těch kulturních věcech není současná vláda tak důrazná, jak by mohla být. Člověk by čekal minimálně nějaké anti-diskriminační žaloby proti velkým firmám za to, že upozaďovaly právě mladé bělochy, ale zatím ticho po pěšině. Bude zajímavé sledovat, jestli se teď z Vancovy iniciativy v tomto směru něco změní; na rozdíl od Trumpa může Vance roku 2028 kandidovat a má-li mít šanci, musí ty mladé muže bezpodmínečně získat něčím zpět.)

Další položka – Izrael. Dala by se číst i jako „Bibi Netanjahu“, protože politiku Izraele ve 21. století v zásadě nelze oddělit od jeho osoby. Kolují nepotvrditelné a nevyvratitelné zvěsti, že právě „Bibi“ navedl Trumpa do toho, začít koncem února 2026 válku proti Íránu, a že Vance a Rubio byli už tehdy silně proti. Vancův tweet by těmto zvěstem docela odpovídal, stejně jako zjevná de-koordinace mezi Izraelem a USA v posledních měsících. Pryč jsou časy společných vojenských akcí i společné diplomacie, obě země jako by nyní fungovaly po svém. Trump rovněž prohlásil, že Izrael už nadále nebude dostávat ony cca 4 miliardy dolarů na zbraně, které od Spojených států dostával už od dohod v Camp Davidu, tj. skoro padesát let.

To je do značné míry symbolické rozhodnutí, protože ponoříte-li se do detailů věci, musíte konstatovat, že to nebyly „volné peníze“, ale v podstatě voucher na nákup amerických zbraní, tj. že ty peníze nakonec opět skončily v amerických kapsách a Izrael pro ně posloužil jako průtokový ohřívač. Leč to spousta lidí ani neví, takže na běžného voliče zrušení takového transferu peněz zapůsobí jako návrat k myšlence „America First“. Obecně se zdá, že Izrael je v Americe čím dál méně vnímán jako unikátní spojenec a více jako nedílná součást „problémového Blízkého východu“. Tím pádem myšlenka na to, že se tam mají starat sami o sebe, začíná mít významný vliv napříč politickým spektrem.

Takto jednoduše ale nelze dosáhnout vyřešení (likvidace?) onoho posledního slona v místnosti, kterým je válka s Íránem. Války se obecně ukončují dost obtížně, a může je „zdědit“ i více vlád za sebou.

Kongres teď bude v rukou demokratů, ale ani oni nejsou nějak extra naklonění myšlence nechat Írán vyvíjet jaderné zbraně, a navíc se řada důležitých osob z jejich řad všelijak přátelí se zámožnými šejky z Perského zálivu, kteří se Íránu bojí i bez jaderných zbraní. Vyvázat se z Blízkého východu tedy nebude nijak politicky jednoduché; vzdáleně to připomíná situaci ruského premiéra Kerenského, který se po svržení cara také nedokázal vyvázat z první světové války, ač byla mezi ruskými občany silně nepopulární. Je tedy možné, že se konflikt povleče dál, ostatně stejně jako ten rusko-ukrajinský, u nějž si také jen málokdo dělá naději, že by v nejbližším roce či dvou skončil.


Tak jako tak, Vance je teď ve velmi složité situaci. Nemá příliš co ztratit, ba ani nominaci do příštích voleb nemá jistou – viceprezidenti sice mají v primárkách určitou výhodu, ale ne zas tak zásadní, aby je nedokázal předehnat někdo jiný. Na rozdíl od Trumpa je mladý, v podstatě ještě na začátku své politické kariéry, a přitom čelí značně komplikovaným podmínkám. Má-li uspět, musí přijít na nějaký způsob, jak obnovit vítěznou koalici z roku 2024 a ideálně ji ještě rozšířit.

Podle toho, co během následujících týdnů udělá, uvidíme, jestli ty volby za dva roky “zkusí”, nebo zda je přenechá větším veteránům, jako jsou Marco Rubio a Ron DeSantis.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

Loading

Digitální kavárna: AI Act pro školy

09.
listopadu
Václav Maněna

Podklady z digitální kavárny k tématu AI Act.

Digitální stopa

Každý z nás vytváří digitální stopu, i když si to někdy možná neuvědomujeme. Co všechno dokáží sociální sítě zjistit z nahrané fotografie si můžete vyzkoušet na stránce They see your photos. Na WhatsMyName můžete vyhledat uživatelská jména na různých sociálních sítích a službách. PimEyes vám umožní vyhledávat fotografie lidí podle obličeje. K vyhledávání e-mailů a kontaktních informací můžete využít hunter. Další techniky najdete v How to find information on anyone. V článku Velký jarní úklid naší digitální stopy najdete praktické tipy k tomu, jak mít digitální stopu víc pod kontrolou. Policie ČR má projekt Nebudujte svému dítěti digitální stopu, ve kterém najdete kromě užitečných tipů také přehledné infografiky.

Digitální stopu vytváříme i tím, že si prohlížíme internetové stránky a sociální sítě. Co všechno si o nás dokáží zjistit si můžete ověřit na Device Info nebo Am I Unique? Tyto informace si stránky zjišťují nezávisle na tom, jestli jim uživatel povolí ukládání cookies. Jedná se o tzv. fingerprinting, díky kterému nás dokáží docela přesně poznat.

AI Act ve škole prakticky

Prezentace AI Act ve škole

Další praktické příklady a metodické materiály najdete v tématech AI Act, GDPR a Digitální stopa.

Uživatelské účty a věkové limity

Fotky nejen ve škole

WhatsApp

Zůstaňte v obraze

Nové díly KYBcastu najdete ve své oblíbené podcastové aplikaci, přímo na webu nebo na YouTube.

Newsletter

Články, tipy a novinky rovnou do e-mailu.

Další tipy najdete na stránce Kybernetická bezpečnost.

Listovní tajemství v době e-mailů. Můžu zveřejnit zprávu, kterou jsem dostal?

08.
listopadu
Václav Maněna

Otevřít cizí dopis se nesluší. To víme odmalička. Když nám pošťák omylem doručí obálku určenou sousedovi, většinou nás ani nenapadne ji rozlepit a přečíst. Jenže papírové dopisy dnes z velké části nahradily e-maily a zprávy přes WhatsApp nebo Messenger. A s elektronickou komunikací někdy zacházíme mnohem volněji.

Někdo nám napíše nepříjemný e-mail. Rozčílí nás, a tak uděláme screenshot a zveřejníme ho na Facebooku. Případně na X, aby se pobavilo ještě více lidí. Vždyť nám ho přece poslal dobrovolně. Takže si s ním můžeme dělat, co chceme. Nebo ne?

I když jsme oprávněným příjemcem zprávy, tak to ještě neznamená, že ji můžeme bez omezení zveřejňovat.

Co vlastně znamená listovní tajemství?

Listovní tajemství zaručuje článek 13 Listiny základních práv a svobod. A navzdory svému názvu se netýká pouze papírových dopisů. Chrání také důvěrnost jiných písemností a záznamů a tajemství zpráv předávaných prostřednictvím komunikačních zařízení. Prakticky to znamená, že máme právo na důvěrnost své komunikace. Nikdo si nemůže jen tak číst naše zprávy, tajně je zachycovat nebo bez oprávnění pronikat do naší soukromé korespondence.

Ochrana se vztahuje i na elektronickou komunikaci. Významné je v této souvislosti také rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 148/2021. Soud potvrdil, že doručený e-mail může být dokumentem uchovávaným v soukromí ve smyslu § 183 trestního zákoníku.

Elektronická zpráva tedy není méně chráněná jen proto, že není napsaná na papíře. Je ale důležité rozlišovat, zda někdo neoprávněně získá přístup k cizí komunikaci, nebo zda s přijatou zprávou nakládá její oprávněný adresát. To jsou dvě právně odlišné situace.

Když mi někdo pošle e-mail, můžu ho zveřejnit?

Představme si, že nám někdo pošle osobní e-mail. My si ho přečteme, protože je určený nám. Jenže pak se rozhodneme, že jeho obsah zveřejníme na sociální síti. Porušili jsme listovní tajemství? Ne automaticky. Ale to ještě neznamená, že je zveřejnění v pořádku.

Pokud se někdo neoprávněně dostane do cizí e-mailové schránky, získá tam soukromou komunikaci a zpřístupní ji dalším osobám, může se dopustit trestného činu. Právě takovou situací se zabýval Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí 6 Tdo 148/2021. Posuzoval neoprávněné získání a další zpřístupnění cizí komunikace, nikoliv běžnou situaci, kdy zprávu zveřejní její oprávněný příjemce.

Pokud ale zprávu zveřejní její oprávněný adresát, je potřeba posuzovat další okolnosti. Zejména povahu komunikace, práva odesílatele, účel zveřejnění a případné důvody, které by takový zásah ospravedlňovaly. Důležitý je zde § 86 občanského zákoníku, který chrání soukromí a soukromé písemnosti osobní povahy.

Na druhou stranu ne každý e-mail je soukromou písemností osobní povahy. Jinak se bude posuzovat důvěrná osobní zpráva, jinak běžná pracovní komunikace a jinak vyjádření veřejného činitele k výkonu jeho funkce.

Neexistuje tedy jednoduché pravidlo, podle kterého by zveřejnění každého přijatého e-mailu bylo zakázané nebo naopak vždy dovolené.

A když začerním jméno?

Tohle je oblíbené řešení. Někdo nám napíše něco nepříjemného. Uděláme screenshot, začerníme jméno, e-mailovou adresu a profilovou fotografii. Pak obrázek zveřejníme.

Máme vyřešeno? Ne nutně. Člověka lze někdy poznat i podle samotného obsahu zprávy. Stačí zmínka o konkrétní události, škole, pracovní pozici nebo okolnostech, které zná určitý okruh lidí.

Začernění jména ještě neznamená, že je zpráva anonymní. Odesílatele může prozradit samotný obsah nebo okolnosti komunikace. A i když odstraníme osobní údaje, musíme zvážit, zda zveřejněním nezasahujeme do něčího soukromí. Ochrana osobních údajů a ochrana soukromé korespondence totiž nejsou úplně totéž. I když veřejnost nedokáže určit, kdo zprávu napsal, pořád může jít o zveřejnění důvěrné komunikace, kterou odesílatel určil pouze nám, nikoliv veřejnosti.

Záleží ovšem nejen na tom, zda zpráva obsahuje informace soukromé povahy, ale také na tom, jestli existuje oprávněný důvod je zveřejnit. Je to zkrátka složité.

Začernění jména tedy není univerzální povolenka ke zveřejňování cizích zpráv. A samozřejmě platí, že skutečně anonymizovaná zpráva je něco jiného než screenshot, ze kterého si každý ve škole snadno domyslí, kdo ho napsal.

Co když chci zveřejněním e-mailu upozornit na problém?

Představme si dvě situace.

  • V první nám někdo napíše nepříjemný osobní e-mail. My ho zveřejníme především proto, abychom autora zesměšnili.
  • Ve druhé dostaneme zprávu, která dokládá závažné pochybení. Rozhodneme se na problém veřejně upozornit.

Právně i eticky jde o různé situace.

Ani ochrana soukromé korespondence není absolutní. V konkrétním případě může být potřeba poměřovat právo na soukromí se svobodou projevu, ochranou vlastních práv nebo veřejným zájmem. Neexistuje však obecná výjimka, podle níž lze jakýkoliv soukromý e-mail bez souhlasu zveřejnit jen proto, že tvrdíme, že jednáme ve veřejném zájmu.

Občanský zákoník v § 88 a 89 připouští určité výjimky, kdy není potřeba svolení dotčeného člověka. Je však důležité rozlišovat, na jaké materiály a situace se jednotlivá ustanovení vztahují.

Paragraf 88 odst. 2 výslovně zahrnuje také písemnosti osobní povahy. Za stanovených podmínek připouští jejich použití bez svolení k úřednímu účelu na základě zákona nebo v souvislosti s veřejným vystoupením člověka v záležitosti veřejného zájmu.

To ale neznamená, že můžeme zveřejnit libovolný soukromý e-mail, pokud jeho obsah považujeme za společensky důležitý.

Paragraf 89 se týká zejména použití podobizen a obrazových či zvukových záznamů pro vědecké, umělecké nebo zpravodajské účely. Soukromé písemnosti osobní povahy v něm výslovně uvedeny nejsou.

Zákon navíc v § 90 stanoví, že ani zákonný důvod k zásahu do soukromí nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.

Při zveřejňování soukromé korespondence proto záleží na konkrétních okolnostech, účelu zveřejnění i rozsahu zpřístupněných informací. Je potřeba zvažovat, zda skutečně musíme ukázat celý e-mail. Někdy stačí problém popsat, citovat nezbytnou část zprávy nebo odstranit informace, které s věcí nesouvisejí. Jindy může být zveřejnění originální komunikace důležité pro doložení určitého tvrzení. Rozhodující je konkrétní situace, nikoliv samotné přesvědčení, že zveřejněním děláme dobrou věc.

A co e-mail od rodiče žáka?

Ve školství může jít o velmi citlivé situace. Rodič napíše učiteli nepříjemný e-mail. Učitel by rád veřejně ukázal, s čím se musí potýkat. Nebo naopak rodič zveřejní komunikaci s učitelem, protože chce upozornit na postup školy. V obou případech platí, že oprávněné přijetí zprávy samo o sobě nezakládá neomezené právo ji zveřejnit.

Záleží na obsahu komunikace, účelu zveřejnění a dalších okolnostech. Zvláštní pozornost si zaslouží informace o dětech, které mohou být součástí komunikace, přestože samotný spor probíhá mezi dospělými.

Předání relevantního e-mailu vedení školy za účelem vyřízení stížnosti je něco jiného než zveřejnění screenshotu ve veřejné facebookové skupině. A pokud chceme jen ilustrovat nějaký obecný problém, často vůbec nepotřebujeme zveřejňovat autentickou soukromou korespondenci.

Kdy může jít dokonce o trestný čin?

Český trestní zákoník chrání důvěrnost komunikace několika ustanoveními.

Paragraf 182 upravuje porušení tajemství dopravovaných zpráv. Paragraf 183 se věnuje porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí. Právě § 183 odst. 1 výslovně počítá také s neoprávněným zveřejněním, zpřístupněním nebo jiným použitím chráněného dokumentu. Důležitá je však formulace, že musí jít o dokument uchovávaný v soukromí jiného.

Pokud někdo neoprávněně získá dokument z cizí e-mailové schránky a zveřejní ho, jde o jinou situaci než při zveřejnění zprávy, kterou sám oprávněně obdržel a uchovává ve své vlastní schránce.

Právě neoprávněným získáním a dalším zpřístupněním cizí komunikace se zabýval Nejvyšší soud v rozhodnutí 6 Tdo 148/2021. Z tohoto rozhodnutí nelze vyvozovat, že každé zveřejnění e-mailu jeho oprávněným příjemcem je trestným činem. Současně však nelze tvrdit, že oprávněný příjemce nemůže za žádných okolností naplnit znaky některého trestného činu. Rozhodující je konkrétní jednání a splnění všech zákonných podmínek. Právní ochrana soukromí je navíc širší než samotná trestní odpovědnost. To, že určité jednání není trestným činem, ještě neznamená, že je vždy právně dovolené.

Co když někdo zveřejní můj soukromý e-mail?

Představme si opačnou situaci. Někdo bez našeho souhlasu zveřejní naši soukromou zprávu na sociální síti.

Co můžeme dělat? Pokud zveřejnění neoprávněně zasáhne do našeho soukromí, můžeme se podle okolností domáhat například odstranění zveřejněného obsahu nebo toho, aby se dotyčný zdržel dalších zásahů.

Občanský zákoník v § 82 umožňuje požadovat, aby bylo od neoprávněného zásahu do osobnosti upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

V závažnějších případech může přicházet v úvahu také náhrada nemajetkové újmy, včetně peněžitého zadostiučinění podle § 2956 a následujících ustanovení občanského zákoníku.

Konkrétní nároky závisejí na povaze a následcích zásahu. Prakticky může být vhodné nejprve uchovat důkazy o zveřejnění, požádat o odstranění příspěvku a případně využít také nástroje sociální sítě k nahlášení obsahu. Pokud jde o závažný zásah, je na místě zvážit právní pomoc.

A co GDPR?

Ani na něj nemůžeme zapomenout. E-mail může obsahovat osobní údaje o odesílateli, příjemci nebo dalších osobách. Jejich zveřejnění může představovat zpracování osobních údajů.

Ne každá soukromá aktivita na sociálních sítích ovšem automaticky spadá pod GDPR. Nařízení obsahuje výjimku pro činnosti čistě osobní nebo domácí povahy. Veřejné zpřístupnění osobních údajů na sociální síti však zpravidla nelze automaticky považovat za čistě osobní nebo domácí činnost.

Pokud zveřejnění přesahuje osobní či domácí sféru, může se GDPR uplatnit. To ale samo o sobě ještě neznamená, že každé takové zveřejnění je nezákonné. Je potřeba posoudit právní základ zpracování a další okolnosti, včetně případných výjimek souvisejících se svobodou projevu.

A i když se GDPR na konkrétní situaci nevztahuje, stále může být relevantní ochrana soukromí podle občanského zákoníku. GDPR tedy není univerzální odpovědí na každou otázku týkající se zveřejňování e-mailů.

Co si z toho odnést?

Listovní tajemství není přežitek z doby dopisních známek a zalepených obálek. Chrání důvěrnost naší komunikace i v digitálním světě.

Neznamená ovšem, že každý e-mail musí za všech okolností zůstat tajný. A už vůbec neznamená, že každé přeposlání nebo zveřejnění zprávy představuje trestný čin.

Pokud nám někdo pošle e-mail, máme právo si ho přečíst. To je samozřejmé. Zda ho můžeme také zveřejnit, už závisí na dalších okolnostech. A možná bychom se před zveřejněním screenshotu měli zeptat nejen na to, zda nám to zákon dovoluje, ale také na něco mnohem jednoduššího: Kdyby někdo stejně naložil s naším soukromým e-mailem, připadalo by nám to v pořádku?

Právní zdroje

Listina základních práv a svobod, článek 13.

Občanský zákoník, zákon č. 89/2012 Sb., zejména § 82, § 86 až 90 a § 2956.

Trestní zákoník, zákon č. 40/2009 Sb., zejména § 182 a 183.

Nejvyšší soud, usnesení ze dne 21. dubna 2021, sp. zn. 6 Tdo 148/2021.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 (GDPR), zejména článek 2 odst. 2 písm. c).

Líbí se vám moje práce?

Pokud vám moje práce dává smysl, můžete mě podpořit malým příspěvkem nebo jinak.