Planeta OpenAltChatGPT lze v České republice používat i bez registrace. Znamená to, že se na děti nevztahují věková omezení? A co když chce učitel používat ChatGPT se žáky na základní škole? Odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát.
Představte si desetiletého žáka, který otevře ChatGPT, napíše otázku a dostane odpověď. Nikde se neregistroval, nevyplňoval datum narození a nepotřeboval souhlas rodičů. Je tedy všechno v pořádku? Ne tak docela. Při používání ChatGPT je totiž potřeba rozlišovat tři věci:
ChatGPT můžete v České republice používat i bez vytvoření uživatelského účtu. Stačí otevřít stránku chatgpt.com a začít komunikovat s umělou inteligencí.
Nemusíte se registrovat, zadávat e-mailovou adresu ani uvádět datum narození.
To ovšem vyvolává zajímavou otázku: Může tímto způsobem ChatGPT používat třeba desetileté dítě? Technicky ano. Ale z pohledu podmínek služby je odpověď jiná.
Podmínky OpenAI totiž neplatí pouze pro registrované uživatele. Vztahují se i na používání služby bez přihlášení.
Jinými slovy: To, že se nemusíte registrovat, neznamená, že pro vás neplatí věková omezení.
Podle podmínek OpenAI není ChatGPT určen dětem mladším 13 let. Pro uživatele ve věku 13 až 17 let vyžaduje souhlas rodiče nebo zákonného zástupce.
Evropské podmínky používání jsou ale formulovány trochu podrobněji. Uživatel musí dosáhnout alespoň 13 let, případně vyššího minimálního věku požadovaného v jeho zemi pro souhlas s používáním služby.
A tady začíná být situace zajímavá. V České republice totiž existuje ještě další věková hranice: 15 let.
Podle § 7 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, může dítě samostatně udělit souhlas se zpracováním osobních údajů v souvislosti s nabídkou služeb informační společnosti přímo jemu od 15 let.
Toto ustanovení navazuje na článek 8 GDPR, který umožňuje členským státům stanovit věkovou hranici mezi 13 a 16 lety. Česká republika zvolila 15 let.
Znamená to, že děti mladší 15 let nesmějí používat ChatGPT ani jiné internetové služby? Ne. Takto jednoduché to není.
Zmíněná hranice se vztahuje na situace, kdy je právním základem zpracování osobních údajů souhlas a služba informační společnosti je nabízena přímo dítěti.
GDPR ale umožňuje zpracovávat osobní údaje také na jiných právních základech. Patnácté narozeniny tedy nejsou univerzální hranicí, od které mohou děti začít používat internetové služby. Je také důležité rozlišovat souhlas se zpracováním osobních údajů a svolení rodiče k používání služby. Nejde o totéž.
V případě ChatGPT navíc evropské podmínky odkazují na minimální věk požadovaný v příslušné zemi. Vztah tohoto ustanovení k české hranici 15 let si zaslouží opatrný výklad. Nelze jednoduše prohlásit, že každý český třináctiletý žák může ChatGPT samostatně používat, pokud mu to rodiče dovolí.
Pokud dítě používá ChatGPT samostatně, je odpověď z pohledu podmínek OpenAI záporná. Nepomůže ani to, že dítě nemá vlastní účet. A řešením není ani přihlášení prostřednictvím účtu rodiče. OpenAI ve svých podmínkách zakazuje zpřístupňovat účet jiným osobám.
Existuje ale důležitá možnost pro vzdělávání. OpenAI ve své oficiální nápovědě připouští používání ChatGPT při vzdělávání dětí mladších 13 let za podmínky, že se službou přímo komunikuje dospělá osoba. To otevírá možnosti pro používání ChatGPT ve škole.
Představme si učitelku ve čtvrté třídě, která chce žákům ukázat, jak funguje generativní umělá inteligence.
Spustí ChatGPT na svém počítači, promítne jej na interaktivní tabuli a společně se žáky vymýšlí otázky. Děti navrhují, na co se zeptat, učitelka zadává prompty a společně hodnotí odpovědi.
Takový postup odpovídá doporučení OpenAI, podle kterého má u dětí mladších 13 let provádět přímou interakci s ChatGPT dospělá osoba.
Jiná situace nastává, pokud učitel dětem rozdá školní notebooky a nechá je samostatně komunikovat s ChatGPT. Přítomnost učitele ve třídě sama o sobě neznamená, že přímou interakci provádí dospělý.
A právě tady bych doporučil opatrnost. Není rozhodující jen to, kdo aktivitu připravil nebo kdo na ni dohlíží. Důležité je také to, kdo službu skutečně ovládá a komunikuje s ní.
Ani souhlas rodičů není univerzálním řešením. Pokud služba stanoví minimální věk, nemůže jej rodičovský souhlas automaticky obejít.
Současně je potřeba rozlišovat několik různých situací. Rodič může dát dítěti svolení k používání služby. Za určitých okolností může také udělit nebo schválit souhlas se zpracováním osobních údajů dítěte. Škola ale musí samostatně posoudit, zda a na jakém právním základě při výuce dochází ke zpracování osobních údajů.
Není proto správné předpokládat, že stačí získat od rodičů jeden obecný souhlas s používáním AI a tím je všechno vyřešeno.
Vedle věkových omezení bych doporučil věnovat pozornost také ochraně osobních údajů.
Pokud učitel používá ChatGPT před třídou, měl by se vyhnout zadávání identifikovatelných údajů o žácích, jejich výsledků, zdravotních informací nebo jiných citlivých údajů. To platí i tehdy, když učitel používá vlastní účet a žáci pouze sledují obrazovku.
Placená verze ChatGPT Plus sama o sobě nezaručuje soulad s GDPR. Pro školy a další organizace nabízí OpenAI také varianty ChatGPT Business, Enterprise nebo Edu, které poskytují další možnosti ochrany dat a smluvního zajištění jejich zpracování.
Ani jejich používání však automaticky neznamená, že je všechno v pořádku. Záleží také na tom, jaké osobní údaje do služby zadáváte, za jakým účelem a na jakém právním základě je zpracováváte.
To už je ale téma na samostatný článek.
A samozřejmě je vhodné s dětmi mluvit o tom, že AI může chybovat, vytvářet nepřesné informace a někdy poskytovat přesvědčivě znějící nesmysly.
Právě společná práce s učitelem je dobrou příležitostí, jak tyto vlastnosti dětem názorně ukázat.
Zkusme si to shrnout na několika praktických příkladech.
| Situace | Co z ní plyne |
|---|---|
| Desetileté dítě používá ChatGPT samo. | V rozporu s věkovými pravidly OpenAI. |
| Desetileté dítě používá účet rodiče. | Sdílení účtu není přípustným řešením. |
| Učitel používá ChatGPT před třídou mladších žáků. | OpenAI takový vzdělávací postup připouští, pokud se službou přímo komunikuje dospělá osoba. |
| Žáci mladší 13 let samostatně zadávají prompty. | Neodpovídá požadavku na přímou interakci dospělého. |
| Čtrnáctiletý žák chce používat ChatGPT. | Je nutné posoudit evropské podmínky a českou právní úpravu. |
| Patnáctiletý žák chce používat ChatGPT. | Splňuje českou věkovou hranici pro samostatný souhlas se zpracováním osobních údajů podle § 7, ale do 18 let potřebuje podle podmínek OpenAI svolení rodiče. |
To, že služba po dítěti nevyžaduje registraci ani datum narození, ještě neznamená, že ji smí dítě samostatně používat.
A zároveň platí, že věková omezení nejsou důvodem, proč bychom se měli umělé inteligenci ve škole vyhýbat.
Důležité je vědět, jaká pravidla platí, rozumět jejich smyslu a zvolit odpovídající způsob práce.
U mladších dětí může být společná práce s AI pod vedením učitele nejen vhodným řešením z pohledu podmínek služby, ale také pedagogicky smysluplnější než samostatné experimentování.
Stav k 21. říjnu 2026. Text rozlišuje podmínky provozovatele služby a právní požadavky; nejde o individuální právní stanovisko.
Líbí se vám moje práce?
Pokud vám moje práce dává smysl, můžete mě podpořit malým příspěvkem nebo jinak.
Přemýšlím-li o různých rozhodnutích, které učinila současná administrativa Donalda J. Trumpa, jako zdaleka nejfatálnější a nejstupidnější se mi jeví jejich rozhodnutí zahájit válku proti Íránu, když na ni Amerika nebyla připravena.
Tím nechci ani trochu naznačit, že bych náhle pocítil nějaké sympatie k oněm krvavým vousáčům z Teheránu. Leč jakákoliv snaha podívat se na nějaké dění s odstupem znamená odložit vlastní sympatie a antipatie do kýblu s ledem a snažit se o pokud možno neutrální hodnocení: toto byla chyba, toto byla ještě větší chyba. A s tímto odstupem se jeví, že Írán byl na velkou konfrontaci s Velkým Satanem celkem dobře připraven, kdežto naopak to ani zdaleka neplatilo.
Zdaleka největším íránským výkonem je operační vítězství v Zálivu, kde se Teheránu podařilo pomocí drobné létající havěti, jako jsou Šahídy první generace, vypáčit Američany z jejich dlouho a draze budovaných základen v zemích, jako je Bahrajn, Kuvajt, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty. Není to ani zdaleka vítězství strategické, na této úrovni je zatím válka nerozhodnutá. Ale na té operační úrovni to nepochybně vítězství je, protože přítomná americká flota se nyní musí spoléhat na zásobování a podporu z podstatně vzdálenějšího ostrova Diego Garcia.
Moderní válečná loď je spíš menší město, které nemůže dlouho fungovat samo o sobě: potřebuje potraviny, léky, munici, ložní prádlo, náhradní díly, dokonce i vlastní policejní složky. Bez základny nacházející se v rozumné vzdálenosti přestává být postupně bojeschopná, a Diego Garcia je z tohoto hlediska “tak na hraně” (3000 kilometrů). K dispozici jsou i jiné, bližší základny, ale ty jsou zase menší, a celkově ta námořní logistická situace způsobuje Američanům vážné problémy, vůbec poprvé od doby, kdy v nedozírném Pacifiku zápasili s Japonským impériem.
Američané neubránili svoje základny v Zálivu proto, protože i po několika letech dronové éry (stojí za připomenutí, že první velkou dronovou válkou nebyla Ukrajina, ale Náhorní Karabach v roce 2021) stále ještě nepřizpůsobili svoje ozbrojené síly novému bojišti. Hlavním prostředkem, s jehož pomocí se bránili íránským bezpilotním prostředkům, byly extrémně drahé střely systému Patriot. Potěšte se prosím tímto grafem:
Co vidíte? Ano, během pár měsíců se v Zálivu vystřílela zásoba Patriotů, kterou Spojené státy shromažďovaly celkem 19 let.
Čtete to správně. Devatenáct let. Poslední dobou je sice, pravda, tempo akvizice nových střel vyšší, ale nikoliv řádově.
Jedna střela Patriot stojí na mezinárodním trhu kolem čtyř milionu dolarů. Pentagon ji nepochybně dostane s nějakou slevou, počítejme tedy třeba 2,7 milionu dolarů. Ani to není málo, na jeden kus munice. Vystřílených 1800 Patriotů tedy vyšlo na něco přes dvě miliardy dolarů. Byly podstatně, řádově dražší než levné íránské bezpilotní stroje.
Patriot je zajímavá technologie, která nikdy nemůže být totálně levná, protože příslušné motory a naváděcí systémy jsou složité. Ale nákupy v objemu “pár set střel ročně” víceméně garantují, že drahá také zůstane. Kdybyste vyráběli srovnatelné množství iPhonů ročně, jejich jednotková cena také poleze do milionů dolarů, a běžnému zákazníkovi by rozhodně dostupné nebyly.
Nákladnost výroby průmyslových produktů je velmi závislá na škále té produkce a pokud je dokážete “sekat jako Baťa cvičky”, jednotková cena obvykle razantně klesá, někdy i řádově. Jenže vztahy Pentagonu a dvorních dodavatelů zbraňového vybavení se mezitím vesměs ustálily v poloze “nakupovat velmi drahé hračky v malém objemu”, na čemž se dá dobře a nenápadně vydělat. Nepochybně z toho bylo hodně vil a bazénů na zahradách, ale teď jsou z toho také velké problémy.
Jestli ty války 20. let 21. století něco ukázaly zcela nepochybně, tak to, že drahé a technicky komplikované zbraně se svému uživateli snadno promění v kámen na krku. Spojené státy jsou největší ekonomika světa, ale ani ony nedokáží zničehonic postavit padesát továren na Patrioty a zvýšit jejich produkci o dva řády.
Něco takového šlo za druhé světové války, kdy mezi běžným náklaďákem a levným tankem nebyl zas tak velký rozdíl, a americký automobilový průmysl, tehdy nejrozsáhlejší na světě, se dal velice rychle přeorientovat na zbrojní výrobu. To už teď tak snadno nejde. Inženýrů, kteří se specializují na sofistikované raketové motory pro střely typu Patriot, je málo, a nijak snadno si je nenaklonujete; můžete zkusit zverbovat inženýry ze vzdálenějších oborů, ale za cenu značného nárůstu zmetkovitosti. Zrovna u té protivzdušné obrany záleží opravdu na milisekundách a sebemenší odchylka od optimální trajektorie v podstatě garantuje selhání pokusu o sestřel.
Patriot je jedna taková zbraň, ale nikoliv jediná. Víceméně všechny zbraně americké produkce trpí poslední dobou tímto problémem. I ta slavná F-35 je sice silnou platformou, ale když ji Američané a Izraelci nasadili ve velkém proti Íránu, velice rychle vyprázdnili své muniční sklady; sám o sobě ten stroj nikomu nic nenadělá, musí mít čím střílet, a to něco je většinou taky nedostatkové. Někdy si říkám, jestli nejsou moderní politici až příliš ovlivnění jednoduchými počítačovými hrami, kde pošlete letadlo na misi, pak se s ním vrátíte na základnu a ono se nějak opraví a dozbrojí samo od sebe. V počítači to jde, ale v reálných konfliktech je nedostatek sofistikované munice velice závažný problém. (A velké muniční sklady jsou také problém, neboť přitahují pozornost nepřítele.)
Právě skrze preferenci sofistikovaných, ale drahých a malosériových zbraní, se Američané nyní ocitli v situaci, kdy jejich nejúčinnějším prostředkem je stará dobrá blokáda téhož typu, který byl schopen zavést už admirál Nelson v éře dřevěných lodí.
Írán má také slabé místo, a tím je právě možnost snadno podvázat jeho námořní provoz, protože geografie Perského zálivu je v tomto směru oboustranně neúprosná. Netvrdím, že je to zničí nebo přiměje ke kapitulaci – Střední východ už zažil hodně krizí a obyvatelstvo je tím pádem zvyklé – ale bolí je to nepochybně dost. Jejich nejdůležitější obchodní partner, Čína, není ochotna někoho podporovat zadarmo a zaplatí jen za doručenou ropu nebo ropné výrobky. Přičemž po souši jich zase tak moc nepřepravíte. Poslední dobou se množí zprávy o íránských kamionech v Rusku, ale kamiony jsou z hlediska dopravní kapacity proti tankerům víceméně zaokrouhlovací chyba. Jeden tanker třídy VLCC toho odveze zhruba stejně jako deset tisíc pozemních vozidel, přičemž ke své plavbě potřebuje v průměru třicetičlennou posádku, tj. o 9970 lidí méně, než kolik potřebují ty kamiony za předpokladu, že mají jen jednoho řidiče a ne dva, kteří by se průběžně střídali.
Nicméně všimněte si, že zrovna v tomto kontextu Američané žádné superdrahé vybavení používat nemusejí. Pro zavedení námořní blokády se sice některé technické vybavení docela hodí (například radary), ale fundamentálně se taková blokáda neopírá o nic jiného než o starý princip “stůj, nebo střelím”, přičemž tu potřebnou práci by zde odvedlo i druhoválečné torpédo.
Překvapuje mě, jak málo se toto téma v českém mediálním prostoru přetřásá. Hodně se mluví o tom, kolik máme za armádu utratit, nejčastěji v procentech HDP. Ale o efektivitě toho utrácení nemluví ani každý desátý komentátor. Naprostý číselný fetiš. To tak málo lidem dochází, že peníze samy o sobě kvalitní obranu nekoupí?
Kdyby koupily, Saúdská Arábie by se teď hladce ubránila jakýmsi Húsiům v sandálech. Koneckonců její vojenský rozpočet je osmý nejvyšší na světě; to není zrovna málo dolarů, rozhodně daleko více, než kdy budeme schopni za armádu utrácet my. Ale její ropná zařízení a největší mezinárodní letiště byla v poslední době úspěšně napadena húsijskými drony a způsobené škody jsou nedozírné.
Tento článek jsem začal slovy popisujícími nějakou situaci coby fatální a stupidní. Podobně fatální a stupidní se mi jeví naše úroveň debaty o národní obraně, bohužel.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Zase jedna íránská emigrantka a její haram písnička. Její hlas je opravdu magický.
Vyšla již v pořadí 61. verze operačního systému OpenBSD, jehož hlavní devízou je přenositelnost, standardizace, korektnost, proaktivní bezpečnost a integrované šifrování na všech úrovních. Jak již bylo mnohokrát vysvětlováno i samotnými autory, číslování verzí je kontinuální, každé další vydání zvedá číslo verze o desetinu a tak po 7.9 následuje 8.0, aniž by to znamenalo nějaké převratné změny či revoluce v systému.
Novinek i přesto není zrovna málo, zde jen pár nejdůležitějších:
Hibernace a suspend se celkově dočkaly většího množství odevedené práce a to napříč platformami. Mimo jiné v systému přibyla systémová proměnná, pomocí níž je možné rozlišit mezi sebou tyto dva stavy - tedy sleep a hibernate - a dále bylo vylepšen algoritmus de-hibernace ověřování načítaných dat z disku při jejich obnovování do paměti.
Aby nebyly všechny změny jen čistě pozitivní, byla ukončena podpora architektury loongson, protože na ní již není fuknční Clang ve verzi 22.
Zdroj:
Obávám se, že z nedostatku času jsem svůj starý tenký klient, na němž mám OpenBSD, opustil už někdy u verze 7.7 a tudíž update na osmičku na něm neprovedu. Asi je to ideální příležitost provést revizi hardware a tenhle systém rozeběhat i někde jinde.
Český senát je dlouhodobě vnímán jako nepříliš významný. Projevuje se to i u senátních voleb, kde bývá tradičně nízká účast, zvlášť ve druhém kole. Co udělat, aby význam horní komory českého parlamentu vzrostl?
Senát měl – jak už z jeho názvu vyplývá v dobách starořímské republiky funkci „rady starších“. Tehdy byla jeho autorita především neformální, zatímco formální těžiště moci spočívalo na lidových shromážděních a ve výkonné oblasti na konzulech. V českých zemích se senát objevil už během první republiky, na což se navázalo po rozpadu Československa a od roku 1993 ho máme opět jako součást parlamentní demokracie – přestože první volby se uskutečnily až v roce 1996.
Obrázek: Valdštejnský palác v Praze na Malé Straně – sídlo Senátu PČR, autor: Krokodyl, licence CC BY-SA 3.0
Ovšem již od novodobého počátku si tento orgán, pod názvem Senát Parlamentu České republiky, hledá svoji pozici. Přestože má některé velmi významné pravomoci (jako je jmenování ústavních soudců nebo podání žaloby pro velezradu na prezidenta), je vnímán především jako „pojistka demokracie“, myšleno jako ochrana proti nadměrným rozmarům poslanců.
Pojistka je to ovšem poměrně slabá. Když totiž senátoři vrátí zákon zpět do sněmovny, stačí k jeho přehlasování prostá tedy „stojedničková“ většina všech poslanců. Čili když má vládní koalice disciplinované poslance, nepředstavuje to pro ni žádný větší problém, jen zdržení. Stejně si může vždycky schválit, co chce.
Radek Vondráček z ANO viní ze slabé pozice senátu a z nezájmu o volby aktuální dvoukolový volební systém (který vede k volbě „menšího zla“, kandidáta méně vadícího voličům nemajícím svého kandidáta ve druhém kole) a chtěl by ho změnit. Že je motivem totální neúspěch ANO v letošních volbách, je jasná věc. Já ovšem přemýšlím o tom, co by mohlo skutečně význam senátu posílit, a to nejen u voleb.
Některé státy mají určeno, že pro přehlasování horní komory parlamentu je potřeba silnější většina než jen ta prostá. To je věc, která může pomoci, ale samozřejmě má také své nevýhody – hlavně může vést až k zablokování funkce parlamentu, pokud bude každou komoru ovládat jiná skupina. Na druhou stranu to brání stylu „ode zdi ke zdi“, kdy každá další vládní koalice houfně ruší to, co schválila ta předchozí a schvaluje věci nové, takhle pořád dokola.
Proto by se mi líbil určitý kompromis: dynamická většina. Místo aby bylo pevně dáno, jakou většinou je třeba ve sněmovně přehlasovat senát, určovala by se tato většina podle hlasování v senátu. Mohlo by to být jak podle poměru, tak i podle absolutního počtu hlasů, což je mírnější forma, protože senátorů je méně než poslanců.
Například kdyby pro vrácení schvalovaného zákona hlasovalo 41 senátorů (nejmenší možná většina všech; stejně by se postupovalo, kdyby se hlasování neúčastnili všichni a vrácení by prošlo jen většinou přítomných senátorů), při využití absolutního počtu hlasů by na přehlasování stačilo 101 poslanců. Naopak kdyby pro vrácení hlasovalo například 70 senátorů, už by bylo potřeba 130 poslanců. Takové řešení by neblokovalo průchod zákonů, s nimiž má problém jen nevýrazná většina senátorů, naopak by zastavilo zákony, proti nimž je většina výrazná.
Co si o takovém řešení myslíte? Pomohlo by to pozici senátu a kvalitě české demokracie?
Česká Wikipedie překročila v sobotu 17. 10. 2026 hranici 600 000 článků. Svobodná internetová encyklopedie v češtině, kterou tvoří, kontrolují a ověřují dobrovolnice a dobrovolníci, dosáhla tak dalšího milníku. Jubilejním heslem je Selenid rubidný.
Když česká Wikipedie v červenci 2011 oslavila 200 tisíc článků, už tehdy měla více hesel než Ottův slovník naučný. Od té doby se počet článků ztrojnásobil. Její obsah tvoří nyní téměř 300 milionů slov. Tištěné vydání by podle orientačního přepočtu zaplnilo stovky tisícistránkových svazků, podobně objemných jako jednotlivé díly Ottova slovníku naučného. Tento historický předchůdce měl v původním vydání 28 svazků včetně doplňků. V mezinárodním srovnání patří česká Wikipedie podle počtu článků do první třicítky jazykových Wikipedií, v sousedství finské a maďarské verze.
„Posledních 100 000 článků vzniklo za čtyři a půl roku. Každý den přibude na české Wikipedii okolo šedesáti nových hesel – ročně tedy jde o zhruba dvacet tisíc hesel. Toto tempo je v poslední době mírně rostoucí, mimo jiné také díky projektům a akcím spolku Wikimedia Česká republika, které pomáhají, aby na českou Wikipedii přicházeli noví uživatelé,“ říká Jan Loužek, člen rady spolku pro oblast komunity a partnerství.
Dobrovolné editorky a editoři souběžně s psaním nových hesel rozšiřují starší články, dohledávají zdroje, aktualizují údaje a opravují chyby. Jedno heslo tak může postupně rozvíjet mnoho různých osob.
“Z obsahu Wikipedie čerpají i velké jazykové modely, které ji využívají při svém trénování. Wikipedie si však oproti nim zakládá na zdrojování, lidské kontrole a ověřitelnosti: použité zdroje i historie úprav jsou veřejně dohledatelné a správnost uvedených informací může ověřit a upravit úplně každý. Wikipedie se tak stává jakýmsi majákem v moři dezinformací,” dodává Klára Joklová, výkonná ředitelka spolku Wikimedia ČR, který v česku podporuje rozvoj Wikipedie a přidružených projektů.
Výsledek této práce lidé využívají každý den. Od října 2025 do září 2026 zaznamenala česká Wikipedie v průměru téměř dva miliony zobrazení stránek denně. Čtení encyklopedie je zdarma a nevyžaduje registraci. Mezi velkými internetovými platformami tak představuje výjimku: bez reklam, bez paywallů a bez komerčního mediálního vlastníka. Její provoz financují především dobrovolné dary čtenářek a čtenářů a tvorba obsahu stojí na neplacené práci dobrovolných editorek a editorů.
Do jejího dalšího rozvoje se mohou zapojit i noví přispěvatelé a přispěvatelky. Začít lze drobnou opravou nebo doplněním informace podložené spolehlivým zdrojem. Možnosti zapojení jsou na www.wikikompas.cz.
Autor projektu exe, což je platforma pro provoz persistentních linuxových virtuálních strojů, která propojuje jejich správu, přístup přes SSH a práci AI programovacích agentů v izolovaném prostředí, vydal sadu nástrojů, které běží v Mac OS X 10.4 Tiger na strojích s PowerPC procesory:
Ačkoliv samotné prostředí exe je postaveno na moderních technologiích, vzhledově záměrně vypadá jako Mac OS 9 a autor má evidentně ve dvojici systémů Mac OS 9 a Mac OS X 10.4 velkou zálibu, proto přišel i s programy přímo pro ně. Všechny programy by měly běžet pod poslední vydanou verzí 10.4.11, některé vystačí i s verzemi staršími, požadavky na hardware se liší program od programu. Jak je dnes běžné, většinu práce udělala umělá inteligence.
Zdroj:
Před deseti lety by to bylo naprosté požehnání pro všechny, kdo odmítli opustit PowerPC Macintoshe a tvrdošíjně je udržovali při životě roky poté, co Apple přešel na Intel. Vím to, protože jsem byl jedním z nich. Vytvořit aktuální browser s aktuální podporou zabezpečení, nebo alespoň trochu novou verzi programovacích jazyků bylo něco, co bralo desítkám lidí desítky dnů jejich životů, aby provedli nezbytné úpravy a sestavili příslušné balíčky. Dneska to s pomocí AI lze udělat za pár hodin, nicméně pominu-li, že to bere celé věci ono příslovečné kouzlo, cílová skupina uživatelů je o řád menší, než by byla před těmi deseti roky.
(Ne, tentokrát mě opravdu nenapadl lepší titulek. Někdy inspirace zkrátka dojde.)
Milí čtenáři, chodí mi hodně dotazů na výsledky právě proběhlých voleb; upřímně, proti požárům měst ve Francii mi to přijde jako podružné téma. “Ty-ty-hejtmane” je sice mírně bizarní popěvek, ale zároveň krásný důkaz toho, jak dobře a klidně se tady žije, když něco takového zaplňuje po celé dny veřejná média. Jinde se zrovna dívají na to, jak historická radnice jejich města hoří a padá k zemi.
Nu, zpátky domů. Na těch zdejších volbách mě nejvíc zajímala ta jedna věc, která mě zajímá už léta, a to je nízká volební účast.
Česká republika má opravdový problém s volební účastí, který by vlastně vzhledem ke své úrovni prosperity a vzdělání mít neměla; už jenom z historických důvodů bychom si té možnosti hlasovat měli vážit. Navíc se tady ani nedá říci, že by lidé zůstávali doma z pocitu bezmocnosti. Na rozdíl od Švédska nebo Německa se tady nikdy moc nehrálo na nějaké “sanitární kordony” a v komunální sféře už vůbec ne, tam vždycky vznikaly různé netradiční koalice nezávislé na celostátní politice. Zrovna teď se v Ostravě na magistrátě dává dohromady ANO s tamní pobočkou Starostů, a ač se to Rakušanovi jistě nelíbí, nenadělá s tím zhola nic.
Ani po technické stránce nejsou ty naše volby nějak “uživatelsky nepřátelské”, dokonce právě naopak. Lístky dostanete až domů do schránky, volební místnosti jsou otevřené dva dny, většinou máte okrsek v pohodlné pěší vzdálenosti a ještě můžete různě kroužkovat a křížkovat svoje preferované kandidáty, což ve spoustě dalších demokratických zemí vůbec nejde. V takovém kontextu bych čekal volební účast v komunálních volbách aspoň dvoutřetinovou. Kdepak, je to bída. V Ostravě už od počátku století nepřekročila tuším 38 procent a ani ta Praha na tom není nijak slavně. Stát ve státě, jedno z nejbohatších měst Evropy, které musí spravovat jednu z nejrozsáhlejších sítí MHD na světě a přitom nějak dbát i o silniční dopravu – a přesto tam letos nepřišla k volbám ani polovina voličů.
Dejte to prosím do kontrastu s tím, že v Turecku, s jeho autoritářskými sklony, se volební účast pohybuje kolem 80 procent a občas se přiblíží i devadesáti. Naše volební účast je srovnatelná spíš s Irákem, což věru žádná stabilní bašta demokracie není. To už je z naší strany, milý národe, rozežranost. Za to zrovna ti “papaláši” nahoře nemůžou.
Ačkoliv nízká volební účast není v tomto případě vinou našich politiků, stejně by asi bylo na místě ji nějak odrazit v každodenním životě volených orgánů. Jednou zábavnou možností by bylo zbytek těch radnic a parlamentů prostě náhodně vylosovat z celé populace, ale uznávám, že by to bylo destabilizující až příliš. Zejména Senát by se pak sestával z naprosto náhodné směsky lidí, mezi kterou by se krčilo cca 15 procent skutečně zvolených kandidátů.
Co si ale umím představit, je rozdělit platy všech volených politiků na pevnou a pohyblivou část, dejme tomu v teoretickém poměru 1:1, přičemž ta pohyblivá by se násobila koeficientem odvozeným z volební účasti v těch volbách, které je dosadily do funkce. (U dvojkolových voleb dejme tomu průměrem z obou kol.) Zkrátka, pokud by k volbám přišla třetina voličů, z té pohyblivé části platu by dotyčný dostal třetinu.
Na každé výplatní pásce by to také bylo tučně vytištěno, a příslušný politik by tak byl průběžně upomínán, jak silný ten jeho mandát skutečně je a kolik lidí skutečně reprezentuje. A nízká volební účast by jej pak jednak trochu bolela osobně, jednak by mu krapet “propichovala ego”, každý měsíc znovu. Politická vrstva obecně přitahuje velmi sebevědomé lidi a je žádoucí, aby jim (a nám) to sebevědomí nepřerostlo přes hlavu – což není jednoduché, když před vámi kdekdo panáčkuje a říká vám “pane primátore, pane senátore”.
Přiznávám, že to není zcela originální myšlenka. Její základ je v Římě, kde za každým vojevůdcem sledujícím triumfální pochod stál přidělený otrok a šeptal mu do ucha “jsi jenom člověk, nezapomeň na to”. Jelikož otrokářství jsme mezitím zrušili, tady by tuto roli hrála ona výplatní páska. Jistě, na někoho by to třeba nezabralo vůbec – ani římští vojevůdci nereagovali na takové pobídky jednoznačně dobře – ale na někoho trochu, a na někoho řekněme středně.
A také by se tím něco ušetřilo, že? Tak teď už zbývá jediné: přimět kapry, aby si vypustili půlku rybníka. Oblíbený to problém zastupitelských demokracií všude na světě.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Také vám vadí kuňkavý notifikační zvuk v terminálu v EndeavourOS?
Vypnout je ho možné jedním příkazem.
Vypnutí systémového notifikačního zvuku v EndeavourOS uděláme jednoduše.
Stačí do terminálu vložit tento příkaz a potvrdit:
Lukáš Jelínek 
Josef Jebavý gsettings set org.gnome.desktop.sound event-sounds falseVždy si přečti dokumentaci před instalací, flashem, úpravou software a jinými zásahy do svého software a hardware. Pokud si nejsi jist/a co děláš raději se poraď…
Vždy si vše před tím než budeš dělat změny zálohuj!!
Článek 🚀 EndeavourOS – jak vypnout zvuk terminálu se nejdříve objevil na Kankys bloguje.
Milý čtenáři, v souvislosti s nepokoji ve Francii, které se eufemisticky označují jako studentské, slýchám často o Krvavých levandulích, které původně vyšly roku 2019. Nu, pomalu se tam blížíme; hlavní rozdíl je asi ten, že pravý džihád by přece jen byl poháněn nějakou ideologií, kdežto řada těch současných vandalů nemá v hlavě nic a chce si prostě zařádit.
Tento klip koluje v posledních dnech hlavně po Twitteru (X), kde od Muskova převzetí vymizela většina cenzurních mechanismů, ale nejsnazší je nalinkovat jej sem z YouTube, proto jej máte zde. Je z Bruselu, kam se vzhledem k absenci jazykové bariéry násilnosti rozšířily velmi snadno.
No, jsem upřímně zvědav na dlouhodobé fungování Evropské unie, když se její oficiální hlavní město demograficky pomalu, ale vytrvale proměňuje z metropole evropského typu v novou Kinshasu. Tyto dva světy vedle sebe nevydrží existovat donekonečna a budoucí Kinshasa má daleko větší porodnost, plus navíc neustále připlouvá na dalších a dalších člunech, takže budoucnost patří jí.
(Stejně je ale fascinující uvědomit si dvojkolejnost světa, kdy se v jakýchsi datových centrech pomalu schyluje ke zrození umělé superinteligence, a zároveň jsou staletá centra západní civilizace svědky tohoto primitivismu. Asi se dá říci, že jsme daleko schopnější ve věcech vědy a techniky, než v politickém řízení vlastních zemí. Oni to holt nedělají ti samí lidé.)
Nicméně kleště, které svírají Francii, mají ještě jednu čelist, která je méně nápadná, ale podobně vytrvalá, a nelze ji ani dočasně rozehnat slzným plynem. A za tu vesměs může původní obyvatelstvo. Je to dluhová čelist, o které je na místě se dnes zmínit.
Ještě cca před 40 lety byla Francie poměrně málo zadlužená země. Její zadlužení se vyvíjelo zhruba stejným tempem jako u sousedního Švýcarska.
Trendy se oddělily roku 2001, kdy si Švýcaři v referendu odhlasovali ústavní dluhovou brzdu a jejich další zadlužování se v podstatě zastavilo. Dnes má Švýcarsko velice zdravé státní finance a náklady na obsluhu státního dluhu jsou zanedbatelné, kolem 1 % federálního rozpočtu; další srovnatelnou částku platí kantony. Na mezinárodních trzích jsou Švýcaři považováni za jedny z nejspolehlivějších věřitelů, čemuž odpovídají nízké úroky, které platí. (Jo, přátelé, kdybychom v ČR platili pouhých dvacet miliard na úrocích ze státních dluhopisů, to by se nám žilo.)
Francie se vydala opačnou cestou, a to budování velmi nákladného pečovatelského státu. Více rozbujelý sociální systém abyste na světě pohledali; jen na důchodech vyplatí 14 procent celého HDP, tedy nějakých 422 miliard eur ročně. Francouzský stát utrácí 57 % HDP s perspektivou dalšího růstu, přičemž
celkové sociální výdaje činí 32 procent HDP, což je hodně i na poměry EU.
Zdroj: Evropská komise (odkaz)
Tak nákladný sociální stát už nejde ufinancovat pouze z daní, protože poté, co oholíte lidi o půlku jejich příjmů, začnou mít problém zaplatit i běžné složenky. Pokusy o další utahování šroubů také vedly před několika lety ke hnutí Žlutých vest.
Jenže jakýkoliv pokus o redukci tučného sociálního systému vede s železnou pravidelností k dalším pouličním násilnostem, přičemž na těch se kromě krajánků z Kinshasy vesele a hojně podílí i bílí Francouzi. Francie má vůbec velký a dlouhodobý problém s glorifikací politického násilí, který začíná už u národní hymny, a všechny snahy o reformu vždycky narazí na hořící ulice.
Cestou nejmenšího odporu se tak stalo financovat stát na dluh. Jenže to v posledních letech vedlo k prudkému nárůstu zadlužení.
Procentuálně vzato vyskočila Francie v rámci EU na třetí místo za Itálií a Řeckem, jenže procenta neříkají o situaci všechno. Italové a Řekové mají dnes svoje zadlužení pod kontrolou a jejich dluh spíš mírně klesá, i když platba úroků zůstává těžkým břemenem. Paříž nemá pod kontrolou nic a naopak se nachází na pěkně šikmé ploše – letošní deficit státního rozpočtu překročil pět procent HDP. Investoři si toho začínají všímat a Francie už platí vyšší úroky než některé francouzské firmy, což odráží rostoucí nedůvěru investorů v to, jestli dokáže stát svoje závazky dlouhodobě plnit.
Toto se ale vůbec neprojevuje v politické debatě. Dva favoriti voleb, Le Penová a Mélenchon, se liší jen v tom, kdo by utrácel víc. Le Penová prosazuje snížení věku odchodu do důchodu na 62 let (přítom už i současných cca 63 je na poměry Evropy nízká laťka) a Mélenchon dokonce na 60 let, přičemž zrovna od Mélenchona by se dala čekat i nějaká výrazně větší štědrost vůči imigrantům, kterou Le Penová nejspíš projevovat nebude. Otázka, kde se na takové vícenáklady vezme, zůstává stranou, resp. se odbývá vágními sliby jako „více zdaníme bohaté“. Tolik boháčů ovšem Francie nemá a Mélenchon si také nedávno veřejně pohrával s myšlenkou, že tu část státních závazků, kterou drží centrální banka, by jednoduše vypověděl.
Což o to, suverénní stát může vyhlásit de-facto bankrot a mnohokrát se tak také v historii stalo. Co ale nikdo neumí, je přimět pak cizí věřitele, aby mu pak dále půjčovali, a přitom je patrné, že Francie už bez dalšího půjčování hospodařit nedokáže. Nemá ani tiskárnu na eura, aby rozředila svůj dluh inflací. Ta se nachází ve Frankfurtu a poslouchá jiné pány.
Vždycky je zajímavé sledovat, střetne-li se neodolatelná síla s nepohnutelnou překážkou. A budoucí konflikt mezi někým, jako je Mezinárodní měnový fond, a národem, který raději zapálí centra měst, než aby přestal žít nad svoje poměry, bude nepochybně velmi spektakulární.
Ale asi bychom si neměli moc plácat po ramenou. České státní dluhopisy jsou zhruba stejně drahé jako ty francouzské, což indikuje, že mezinárodní trhy nás považují za potenciální slabý kus. Náš dluh je sice daleko menší než francouzský, v procentech HDP i v absolutním čísle, ale je pěkně drahý na obsluhu. Praha má sice naštěstí ke Kinshase daleko, ale ve věcech hospodářských bychom se měli inspirovat spíš u těch Švýcarů, jinak bude jednoho dne zle.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Edith Piaf zemřela poněkud tragicky na následky kombinované závislosti na alkoholu a morfiu. Její poslední slova údajně zněla “Za každou pitomost, kterou v životě uděláte, musíte časem zaplatit.”
No, ano. Co k tomu dodat.
S polovinou října je tu i nová epizoda podcastu Digitální Mlha, který připravuje CZECH CYBER TV ve spolupráci s Nettles Consulting. Najít jí můžete již nyní na YouTube a Spotify a podíváme se v ní na útok na mrazicí systémy ve Francii, útok skupiny ShinyHunters na systém FBI, zásah policejních orgánů proti skupině KillSec, vstup některých ustanovení Aktu o kybernetické odolnosti v účinnost i řadu dalších témat…
Letošní čtvrtý ročník české výzvy Přidej obrázek (dříve známé pod mezinárodním názvem WPWP Czechia) opět ukázal obrovské nasazení české Wikimedia komunity. Od začátku července do konce srpna se dobrovolníci z celé České republiky pustili do propojování článků na Wikipedii s fotografiemi a ilustracemi ze svobodné knihovny Wikimedia Commons.
A výsledky? Čtvrtý ročník přinesl opět skvělá čísla a dokázal, že česká Wikipedie je s každým rokem vizuálně bohatší a pestřejší.
Motivem výzvy zůstává jednoduchá, ale zásadní myšlenka: článek doplněný o vhodný obrázek je pro čtenáře daleko přehlednější, srozumitelnější a atraktivnější.
Do čtvrtého ročníku se zapojilo 11 uživatelů, kteří doplnili obrázky do téměř 900 článků.
Stejně jako v předchozích letech byla soutěž do posledních dnů srpna velmi vyrovnaná. Účastníci se předháněli v doplňování ilustrací k nejrůznějším tématům – od fotografií obcí, chráněných území a historických památek až po biologické druhy a ilustrací vědeckých pojmů.
1. místo: Henryk Siuda – s neuvěřitelným počtem 357 doplněných obrázků!
2. místo: OndraMix – 302 doplněných obrázků.
3. místo: TheSubterranean – 108 doplněných obrázků.
Foto: Rozklad plastové lahve na menší části, autor: European Environmental Agency, CC BY 4.0, prostřednictvím Wikimedia Commons.Velké díky patří všem, kteří se zapojili a pomohli zlepšit články na Wikipedii. Mimochodem, doplňování obrázků do článků není omezeno pouze na konkrétní výzvu, ale můžete to dělat kdykoliv na takový článek narazíte.
Příklady třiceti článků, které byly během výzvy rozšířeny. Tyto články mají široký záběr, neobvyklé téma nebo potenciál být fascinující pro čtenáře:
Cesta s parametrem --config je jednoznačně nejčistší a nejrychlejší. Nevyžaduje žádné přepínání systémových uživatelů a všechno máš plně pod kontrolou ve svém domovském adresáři.
Můžeš si to nastavit velmi elegantně během pár minut:
Vytvoříš si v nastavení samostatné složky pro každý projekt:
mkdir -p ~/.config/nomadnet_vizitka
mkdir -p ~/.config/nomadnet_linuxblog
Jakmile spustíš Nomadnet s odkazem na konkrétní složku, sám si v ní vytvoří nové klíče, novou identitu a vlastní konfigurační soubory:
nomadnet --config ~/.config/nomadnet_vizitka
nomadnet --config ~/.config/nomadnet_linuxblog
Abys nemusel do terminálu pokaždé vypisovat celou cestu, stačí si přidat aliasy do svého shellu (např. v ~/.bashrc nebo ~/.zshrc):
alias nomad-vizitka="nomadnet --config ~/.config/nomadnet_vizitka"
alias nomad-blog="nomadnet --config ~/.config/nomadnet_linuxblog"
Po načtení konfigurace (source ~/.bashrc) pak stačí zadat jen nomad-vizitka nebo nomad-blog a hned jsi v daném profilu.
Každá tato složka bude mít svou vlastní podsložku pages/ (tedy např. ~/.config/nomadnet_linuxblog/pages/).
Tam stačí přihodit soubor index.mu napsaný v Nomadnet micron jazyce a jakmile danou instanci spustíš, tvoje stránka bude okamžitě dostupná pro každého v síti Reticulum, kdo si otevře její adresní hash.
Článek 📡 Reticulum – jak si v Nomadnet udělat více profilů a jednoduše je spouštět na jednou se nejdříve objevil na Kankys bloguje.
Operační systémy pro vícebitové počítače Atari obvykle nedostávají tolik pozornosti, kolik jí má konkurenční Amiga, což je obvykle škoda. Kromě asi nejznámějšího EmuTOSu a multitáskového MiNTu, u nichž přeci jen novinky sem-tam vyplavou na povrch i mimo úzce zaměřené weby příznivců platformy, jsou tu ale i systémy další. Třeba MagiC.
Ten vznikl jako komerční produkt v první polovině 90. let a byl jedním z prvních systémů pro Atari ST a kompatibilní s podporou preemptivního multitaskingu při zachování kompatibility s původním TOSem. Většího nasazení se MagiCu dostalo na kompatibilních klonech, které jinak neměly kde legálně po konci Atari systém obstarat, a pak také zejména na počítačích Apple Macintosh, na nichž šla jeho speciální verze spustit, čímž se z nich rázem staly nejrychlejší existující Atari vůbec.
Před několika lety autor uvolnil všechny zdrojové kódy pod otevřenou licencí a zároveň začal po dlouhé době opět s vývojem. Kulminací tohoto vývoje je verze 6.3, která byla právě vydána a která (soudě dle komentářů u jednotlivých commitů) se zaměřuje zejména na odstranění letitých chyb a nedostatků
Zdroj:
Skoro i dumám, zda by to pro můj Falcon nebylo lepší, než ta stará verze MiNTu, kterou tam mám. Minimálně na MiSTeru to vyzkouším určitě.
Už dva roky používám aplikace s mapovými podklady od OpenStreetMap. Jsem s nimi spokojený. Co mi ale chybí, je podobně otevřený zdroj s recenzemi míst. Konečně se v tomto ohledu začíná něco dít. V článku jsem se rozepsal o tom, o co jde, jak se to dá používat a jak se do toho můžete sami přispět vlastní recenzí. Podklady k workshopům na konferenci Škola v souvislostech na EDUCA WEEK Liberec 2026.
Sdílené fotoalbum, do kterého můžete nahrát fotky. Stačí znát heslo.
Pomůcky ke školením kyberprevence
Kybernetická bezpečnost na manena.info
Další praktické příklady a metodické materiály najdete v tématech AI Act, GDPR a Digitální stopa.
Poslouchejte KYBcastNové díly KYBcastu najdete ve své oblíbené podcastové aplikaci, přímo na webu nebo na YouTube.
Newsletter
Články, tipy a novinky rovnou do e-mailu.
Dnes vyšel můj nový příspěvek na stránkách SANS Internet Storm Center. Probereme v něm proč je nevhodné využívat protokol TLP pro klasifikaci důvěrnosti informací, což je něco, k čemu se organizace čas od času uchylují…
Jedná se o textový přepis přednášky, kterou jsem měl na nekonferenci jOpenSpace 2026, videozáznam ke zhlédnutí. Nepřináším žádné závratné novinky, nýbrž tichou ale naléhavou, touhu po úniku z drsné přítomnosti do idylického bezpečí minulosti. Vracím se k programu Apollo a ptám se, jak se lidé dostali na Měsíc a zpět navzdory tehdejším technickým omezením.
Fly Me to the Moon je jazzová skladba, kterou proslavil Frank Sinatra. Jedná se i o stejnojmennou romantickou komedii, která roztomile rozvíjí konspirační teorii, že Američané na Měsíci nepřistáli. A já vás dnes chci vzít na Měsíc.
Když jsem chodil na základku, v čítance byla zařazená povídka Blbec z Xeenemünde, kterou napsal Josef Nesvadba. Byl podle ní natočen i film. Tehdy mi nedošlo a nikdo mi nevysvětlil, že jde o narážku na základnu Peenemünde, kde vyvíjeli rakety V1 a V2. Budete-li mít cestu do severovýchodního Německa, muzeum navštivte. Možná vědci romantickou posedlostí jen omlouvali svou účast na válečném tažení, ale je fakt, že vývoj zbraní nás na Měsíc dostal.
Léta jsem nejapně žertoval, že telefon v kapse má větší výpočetní výkon než raketa, která letěla na Měsíc. Až jsem jednou na HackerNews narazil na myšlenkový experiment, který propočítává, že i nabíječka má výkon větší. To byla jedna z věcí, která mě přiměla podívat se na vesmírný výzkum trochu systematičtěji.
Předesílám, že na téma nejsem odborník, přináším jen rozcestník zajímavostí, které mi přišly pod ruku.
Zarámujme to geopoliticky. Nacházíme se v šedesátých létech, USA na tom nejsou dobře. Invaze v Zátoce Sviní skončí debaklem a Sověti dostávají prvního člověka do vesmíru.
Pak přichází JFK a jeho slavný Moon Speech, nejlepší projev, který jsem kdy slyšel. Pravidelně se k němu vracím a pokaždé se u toho dojmu.
Rozhodli jsme se v tomto desetiletí letět na Měsíc a uskutečnit i další věci, ne proto, že by to bylo snadné, ale právě proto, že je to obtížné…
Následuje program Mercury, který měl dostat Američana na oběžnou dráhu. Program Gemini otestoval delší pobyt ve vesmíru a spojení dvou těles. Teprve navazující program Apollo pak zamířil přímo k Měsíci.
NASA/Davis Paul Meltzer, Public Domain
Programům Mercury a Gemini se nestihneme věnovat. I přes kritiku za historickou nepřesnost vřele doporučuji film Správná posádka.
Navigační systém se skládal z několika částí. Pojďme si je postupně projít. Čerpal jsem mimo jiné z přednášky Roberta Willse.
Ve vesmíru není žádné nahoře, referenčním prvkem byla setrvačnost. Inerciální navigaci si zjednodušeně můžeme představit jako chůzi se zavázanýma očima, přičemž si průběžně zaznamenáváte každý krok a každý obrat. Inerciální jednotka Apollo byla založena na fyzických rotujících gyroskopech. Dnes máme k dispozici i micro-elektro-mechanické systémy nebo optická vlákna. Názorné porovnání všech variant najdete v tomto videu.
Mozkem byl Apollo Guidance Computer. V době sálových počítačů vzniklo zařízení s příkonem 55 wattů a hmotnosti 32 kilogramů.
Apollo Guidance Computer and DSKY, Public Domain
V době, kdy kdy vstupem i výstupem byly děrné štítky, tu máme „display and keyboard“, vyslovujeme DISS-kee. Klávesnici je nutné ovládat i v rukavicích. Princip zadávání je založen na kombinaci slovesa a podstatného jména. Na simulátoru vidíme verb 16 sleduj, noun 65 aktuální čas.
Klíčovou součástí navigačního systému jsou i optické prvky. Zaměřovač v okně lunárního modulu a sextant ve velitelském modulu, který sloužil ke kalibraci inerciální jednotky vzhledem ke hvězdám.
Paměť byla magnetická, 4KB RAM a 72KB ROM. Každým jádrem (nebo kolem něj) prochází 192 snímacích vodičů, takže každé jádro pojalo 12 slov dat.
In 1969 Apollo 11, the spaceflight that first landed humans on the Moon, used these 30 lines of code to calculate transcendental functions like sine and cosine essential for navigation.
— Fermat's Library (@fermatslibrary) April 9, 2026
Annotated code here: https://t.co/5cOQHlATbB pic.twitter.com/s4hn2EOmGS
Zdrojový kód Apollo Guidance Computer byl zveřejněn. Samozřejmě se jedná o assembler. Napsali jste v něm alespoň hello world? Tady na 30 řádcích počítají cosinus. Pro aproximace používají Taylorův polynom a pro snížení počtu násobení Hornerovo schéma. Na grafu je vidět rozdíl mezi aproximací a přesným průběhem.
Během přistání Apolla 11 se několikrát objevila neočekávaná chyba. Procedura přistání zabírala 80% výkonu. Kvůli přípravě na případné nouzové přerušení sestupu byl zapnutý rendez-vous radar, ten zabíral 15 % výkonu. Zobrazení a aktualizace údajů k přistání vedly k přetížení. Systém však byl navržen robustně. Restartoval se a omezoval úlohy s nízkou prioritou.
Neil Armstrong kromě řešení chyby musel navíc přejít na ruční ovládání, aby se vyhnul balvanům v místě plánovaného přistání. Zbývalo mu palivo na několik posledních vteřin, přesto měl tepovku kolem 150. Já na gauči při sledování scény ve filmu První člověk nebo poslechu záznamu radiokomunikace jsem měl tepovku mnohem větší.
Traduje se historka, že Margaret Hamilton přivedla do práce svou čtyřletou dceru, která způsobila selhání simulátoru a odhalila tak potenciální zranitelnost systému. Uvědomila si, že astronauti by mohli během skutečné mise udělat stejnou chybu, ale NASA její obavy zpočátku bagatelizovala. Jenže posádka Apolla 8 si opravdu omylem smazala data potřebná pro zpáteční cestu. Tato událost podtrhla význam jejího proaktivního přístupu k prevenci chyb. Řada postupů, které použila, byly později aplikovány v moderních konceptech softwarové architektury. (Zemřela 30. září 2026, ve věku 90 let, několik dní před přednáškou.)
Hamiltonová v roce 1969, stojící vedle výpisů z naváděcího softwaru pro program Apollo, který vyvinula spolu se svým týmem z MIT, Public Domain
Horolezci vědí, že se nemají upínat pouze k výstupu na vrchol, že stejně náročný, ne-li náročnější, je návrat. Neuvědomil jsem si, jak netriviální je setkání s velitelským modulem na oběžné dráze. Nebudu tady zabíhat do fyziky, odkážu vás na tohle video. Snad jen vypíchnu zdánlivě neintuitivní fakt, že nižší oběžná dráha znamená větší rychlost a tedy kratší dobu oběhu.
Pouhých 36 vteřin po startu zasáhl raketu Apolla 12 blesk a loď ztratila telemetrii. Od zmaření celé mise a nebezpečného přerušení startu posádku zachránila předchozí zvídavost mladého kontrolora Johna Aarona.
Aaron si z dřívějších simulací pamatoval přesný vzorec tohoto selhání a vyslal ikonický pokyn: „SCE to AUX“ (přepnutí napájení jednotky převodníku signálů na záložní větev). Astronaut Alan Bean přepínač na palubní desce bleskově přepnul, telemetrie ožila a mise pokračovala. Tato schopnost porozumět systému do nejmenších detailů udělala z Aarona legendu.
John Aaron, Public Domain
Apollo 13 není třeba dlouze představovat. Tato mise přinesla velké poučení nejen o tom, jak zásadní je kompatibilita náhradních dílů. V této scénce vidíme, že filtr z lunárního modulu nepasuje na velitelský. Celý workaround držel pohromadě díky stříbrné lepicí pásce, která se naštěstí v kosmické lodi vždy nacházela.
Apollo 14 je asi první živý hotfix v historii. Malý kousek pájky ve stavu beztíže zkratoval kontakt tlačítka abort. Don Eyles softwarově opravil hardwarovou chybu. Přesvědčil počítač, že signál pro přerušení sestupu už byl zpracován, takže systém začal falešný signál ze zkratovaného tlačítka ignorovat a mohl bezpečně pokračovat v přistání. Astronauti nahráli program pomocí 61 stisků na DSKY.
Geopoliticky zarámujeme i konec dekády. Na univerzitě v Ohiu zastřelí příslušníci Národní gardy několik studentů během protiválečné demonstrace. Na olympiádě v Mnichově je spáchán teroristický útok.
Éra Apolla skončila v prosinci 1972 a trvalo přes půl století, než jsme se k lunárnímu programu vrátili. Mohlo by se zdát, že s dnešním nepředstavitelným výpočetním výkonem a moderními materiály to bude hračka. Původně jsem v historických materiálech hledal senzaci, ale zůstal ve mně především obdiv k lidem, kteří to dokázali poprvé. O to větší respekt si zaslouží současný program Artemis. Mise Artemis II letos úspěšně obletěla Měsíc a ukázala, že bezpečně dopravit lidskou posádku k Měsíci a zpět zůstává i dnes špičkovou inženýrskou disciplínou.
Artemis II Watch Party Social Media, Public Domain
Trefně to shrnul Gene Kranz, letový ředitel misí programů Mercury, Gemini a Apollo, ve své knize Failure is Not an Option.
Přes všechen technický pokrok byl lidský faktor pro úspěch naprosto klíčový.
Je to motto, které mi v dnešním turbulentním světě dává pevnou půdu pod nohama. Psaní kódu nás programátory bavilo, ale fakticky jsme za to placení nebyli. Teď je to jen víc vidět. Umět programovat znamená ve své podstatě myslet. Řešíme problémy a jsme v tom fakt dobří. Jen se s nástupem AI změnily podmínky. Skutečnou hodnotou inženýra stále zůstává analytické myšlení a návrh robustních systémů.
Jiří Eischmann 
Fingerprinting: co o vás vím?
Vyzkoušejte si mozaikový efekt
