Open Society Institute – Nadace Sofie (OSIS) s podporou nadací OSF a ve spolupráci se sítí Open Society European Network (OSEN) sdružující organizace občanské společnosti ve střední a východní Evropě, vyhlašuje výzvu pro organizace občanské společnosti, které usilují o podporu začlenění dosud marginalizovaných a vyloučených skupin a komunit při řešení problémů klimatické spravedlnosti v zemích střední a východní Evropy.
Perspektiva klimatické spravedlnosti propojuje lidská práva, sociální spravedlnost a obecné zásady rovnosti s transformací našich ekonomik s cílem zajistit environmentální udržitelnost. Vzrůstá potřeba inkluzivní diskuse o spravedlivém rozdělení zátěže i výhod vyplývajících z přizpůsobení se změně klimatu. Občané střední a východní Evropy dosud příliš nevyužili příležitost se do těchto rozhovorů zapojit a riskují, že ji úplně promeškají, přestože je budoucí rozhodnutí a strategie v této problematice výrazně ovlivní. Navíc, krize Covid-19 přinese nepředvídatelné důsledky a pravděpodobně vytvoří napětí mezi politikami v oblasti zachování pracovních míst a politikami v oblasti změny klimatu.
Výzva je určena pro žadatele z následujících zemí: Bulharsko, Chorvatsko, Česká republika, Estonsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko.
Způsobilí žadatelé by měli splňovat všechny z uvedených podmínek:
registrované organizace občanské společnosti nebo neformální skupiny zastoupené registrovanou organizací občanské společnosti
neziskové organizace založené na hodnotách otevřené společnosti jako demokracie, rovnost a klimatická spravedlnost
nestranné společnosti se sídlem ve způsobilých zemích
Výzva k předkládání projektů upřednostňuje projekty vedené místními „grassroots“ aktéry v oblasti klimatické spravedlnosti a místními organizacemi občanské společnosti působícími mimo hlavní města, avšak nevylučuje ani organizace a skupiny sídlící v hlavních městech.
Podpořené projekty získají granty až do výše 25 000 amerických dolarů, doba trvání projektu by neměla překročit 12 měsíců. Uzávěrka přihlášek je 15. září 2020. Více o požadavcích, pokynech pro předkládání projektů a další relevantní informace najdete v textu výzvy a v šablonách žádostí zde.
Pardon, útlocitný čtenáři, to já ne, to napsal Milan Kundera. Ve svém románu definoval kýč jako “svět zbavený hovna”.
Historický kýč pak — logicky — vzniká tak, že z historie odstraníme veškerou pestrost, včetně toho, ehm... Nemusíte si to složitě představovat; historický kýč totiž znáte. Vyrůstali jsme v něm, minimálně moje generace. Nevím, co se učí přesně dnes, ale nemám moc důvodů myslet si, že to je výrazně jiné.
Však víte, co myslím: dějiny plné ušlechtilých velkých postav, mužných mužů a mocných žen. Díváte se na dějepisné učivo a žasnete: taková spousta ryzí ušlechtilosti, nebo na druhé straně padoušského padoušství! Jako by v dějinách nebyli než lidé barvotiskově kontrastní.
A co teprv když přijde na národní hrdiny! V tom asi nejsme nijak výjimeční, tohle mají, předpokládám, všechny národy. Každý má nějakého hrdinu či hrdinku, reka udatného, ušlechtilého, obětavého, který od rána do večera rekuje, od večera do rána pečuje o zraněná zvířátka a vůbec nedělá nic než dobré skutky, až se cynický čtenář ptá: To se fakt takový hrdina nikdy nezachoval ani trochu — lidsky? Neprojevil slabůstku, libůstku, hněv, nebo se neopil…?
Takový Mistr Jan Hus příkladmo — asketický kazatel s ostře řezanou tváří, který vmetl zkorumpovanému Koncilu do tváře svou pravdu. Národovecká historiografie z něj udělala úplnou karikaturu a komunisti později naroubovali jeho příběh na svůj výklad třídních dějin (jo, a husiti s Žižkou jako předchůdci dělnického hnutí, na to nezapomínejme). Zikmund, liška ryšavá, strašila v učivu tak mocně, že tohoto posledního velkého císaře středověku dodneška většina národa vnímá jako křivého podrazáka…
Za mého mládí nás zase děsila druhá světová válka. Skončila osmadvacet let před mým narozením, ale byla přítomná pořád, a byla to pro nás doba naprosto černo-bílá (kterýžto vjem umocňovaly dokumenty v TV). Tady bylo zlo, a to bylo naprosto totálně zlé. Támhle bylo dobro, a to bylo šlechetné a ryzí. Nic mezi tím.
Pamatuju se, že jsem míval takový nepatřičný pocit, a trochu mi vydržel až do dospělosti. Dívám se na filmy z té doby, a jsem překvapený: “Jak to, že v nich svítí slunce? Jak to, že se lidé smějí a radují? To nevěděli, že byla válka?”
Jako dítě jsem to nechápal: vždyť válka byla naprosté a totální zlo, tak jak je možné, že se v té době vůbec někdo smál? Ze školního vyprávění jsem měl nevývratný dojem, že období let 1939 až 1945 bylo jedna velká temnota, prozařovaná jen záblesky výstřelů a výbuchy partyzánských náloží, doba, kdy se všichni tvářili zasmušile a úpěli pod tyranskou okupací, nebo tak něco… Dokonce i ten atentát na Heydricha jsem si představoval tak, že pršelo, byla tma, kdesi ze stínu nerozkvetlého stromu se náhle vynoří parašutista se samopalem…
Babička s dědou mi to líčili trochu jinak, ale historický kýč se mi tak zažral, že jsem spíš nedokázal pochopit, jak je to možné. Jak mohla babička za války vozit kočárek se sousedovic děckem, malým Radimem? Copak neúpěli? Nebála se vyjít na ulici?
Babiččino vyprávění, jak přes ulici bydlel pan doktor Uzel, měli malého chlapce Radima a ona, coby teenagerka, onoho Radima vozila v kočárku za války po Mělníce, se stala součástí rodinné mytologie — až do doby, než jsme zjistili, že si to pamatuje velmi dobře a dr. Uzel nám to potvrdil.
Až v dospělosti jsem se začal tohoto schematismu zbavovat. Hus nebyl štíhlý asketa ostře řezaných rysů, ale malý tlouštík. Žižka nebyl první vojevůdce prostého lidu proti zpupným pánům, žádný protoTrockij, co sestavil Rudou armádu. Za okupace se lidi taky smáli, rodili a byly krásné slunečné dny.
V knize Svůdný klam třetí říše popisuje autor Peter Reichel tu část, která mi dlouho nedávala smysl: proč se Němci nechali “zblbnout”? Na pindy typu “kapitalismus blablabla, odvěký německý imperialismus blabla” jsem nevěřil. Tak jak je to možné?
Podle Reichela se stal pohled na WWII klišoidní, vyprávěný jen jako dějiny bitev a “topografie teroru” (památníky obětem a sochy odbojářů). Pro německou společnost to byl po válce asi dobře uchopitelný způsob, jak se s minulostí vyrovnat. Ne pochopit — vyrovnat se s ní! K pochopení je potřeba od bitev a pomníků vyjít do jiných dějin, do “historie každodennosti”.
Reichel píše: “Němci ještě na konci 80. let nedokázali přijmout, že vše, co Hitler udělal, bylo neseno masou Němců.”
Vzpomněl jsem si na tu knihu během nedávného mediálního humbuku kolem Pullmanna. Jakkoli jeho vyjádření považuju za netaktické, hloupé a náserné, nemůžu se s klidným svědomím připojit k hlasům, které ho šmahem označují za — no za všechno to, zač ho označují. A jediný důvod, proč to nemůžu udělat, je právě ten moment “každodenní historie”.
Můžeme se dohadovat o tom, jestli Pullmann uchopil toto téma z pozice té či oné, můžeme polemizovat s tím, k čemu došel, jeho věty o “demokratických rysech politických procesů” jsou buď extrémně nešikovně formulované, nebo prostě prachpitomé, ale nelze z jedné vody odmítnout tvrzení, že totalitní režim v ČSSR fungoval, s Reichelem řečeno, “nesen masou Čechů a Slováků”.
Němcům to trvalo jak dlouho — padesát let? Zhruba tak nějak. Musíme si taky asi počkat.
Může mi v tomto konkrétním případě vadit, že téma každodennosti za normalizace uchopuje někdo, kdo o sobě tvrdí, že je post-marxista. Byl bych samozřejmě rád, kdyby to taky uchopil nějaký ne-ista. Ale nemělo by mi vadit, že to někdo dělá.
Čtyřicet let drželi bolšáni kyvadlo dějin vlevo, a vše vpravo bylo zlo. Když ho pustili, přehouplo se na druhou stranu. Logicky. Normalizační a totalitní Československo se stalo v obecném výkladu (jak v akademickém, to netuším) zemí, kde byla zlá nomenklatura, hrdinní disidenti, a mezi nima masa svedených, oklamaných lidí, kteří byli okovanou nomenklaturní botou a ocelovým pásem utlačeni do pozice obětí.
Chápu to, chápu, že společnost potřebovala dostat protijed; ostatně slovo “disident” slyšelo, předpokládám, tak devadesát procent lidí poprvé v listopadovém týdnu. V devadesátých letech se konečně odkrývaly všechny zrůdnosti celého socialistického bloku, to rozhodně nebyla doba na nějaké střízlivé zhodnocování a citlivé zasazování do kontextu.
Jenže už je jednadvacáté století. Opatrné relativizující hlasy zaznívaly už dřív, jen nebyly možná tak slyšet. Třeba o tom, že miliony podvedených obětí jsou právě ten historický kýč, pohodlná póza, která sice zbavuje nepříjemného pocitu, ale brání vyrovnání se s vlastní minulostí.
Jako bychom se (a teď se řadím mezi “my, lidi, co jsme v té době už žili”, ačkoli jeden každý z nás má svůj vlastní, odlišný příběh) báli, že přiznáním svého sebeminiaturnějšího podílu na sebe přivoláme taky soud. Vždyť do důsledků vzato každé vyrobené mávátko, každá účast v průvodu, každá fraškoidní schůze, každá masová propagandistická akce, u které si naprostá většina účastníků říkala, že tomu stejně nevěří, ale má dobrý důvod držet se s davem a nejít proti němu, každá jedna taková věc vlastně celou tu dobu legitimizovala.
Říkat si kýčovité příběhy o rozkládání strany zevnitř a z každého proflákaného dne v zaměstnání dělat třetí odboj, to je leda úsměvné. Pasovat se do role obětí, co za nic nemohly, je pohodlný sebeklam. Co takhle pokračovat v práci, kterou započali jiní (a zpopularizoval svým podivným vystupováním Pullmann), a podívat se na historii tak nedávnou, že si ji většina národa pamatuje, bez ideologického nánosu?!
Nebo se snad bojíme, že by v tom neretušovaném obraze byly najednou nepěkné tóny? Třeba že by bylo vidět, že spousta lidí — a zejména za normalizace — kývla na “relativní klid” výměnou za to, že “do ničeho nebudou rýpat”, a že v tom nakonec našli zalíbení a nějakou určitou seberealizaci? Chcete je proklít? Tvrdit, že aspoň po nocích cyklostylovali letáky? Chcete se jim smát za to, že jim stačila chalupa a chemlonové dečky?
Bojíte se, že bychom přišli o obraz “my za to nemohli, my byli oběti někoho cizího, zrazení, opuštění, přepadení, utlačení”? Nebo se snad bojíte, že přiznat tomu režimu určitou atraktivitu, přiznat, že nebyl pro lidi jen a vždy za všech okolností černočerný, připustit jeho svůdný klam, že by to znamenalo relativizovat jeho špatnost?
Režim byl skrznaskrz špatný, ale to neznamená, že nemohl nastavovat lidem přívětivou a slunnou tvář. I čert ví, že by nepochodil, kdyby sliboval muka pekelná, vařicí kotle a bodání vidlema...
Já věřím, že to přijde. Reichel píše o Němcích, že nebyli fanatičtí nacisti. Ale šli za Hitlerem, uvěřili mu, protože jim nabídl velmi štědrý sociální stát. Můžete se tomu smát z “najedené současnosti”, ale být v jejich kůži, možná uděláte totéž. Jen velmi málo lidí říkalo něco jako “volím Hitlera, protože konečně zatočí s Židama a napraví křivdy na Německu”. Většinou zaznívaly takové úplně obyčejné věci, jako že “je práce” a “na ulicích je pořádek” a “máme dovolenou a zájezdy” a “staví se” a “kultury je spousta”. Jo, volím s tím i Norimberské zákony, ale to je tam, někde, daleko, to se nás netýká, zatímco výplata je příští týden. Přízemní? Možná. Nesuďte. Jen si to připusťte.
A to není omlouvání nacismu, ani komunismu. To je jen nezbytná součást toho, abychom pochopili vlastní dějiny, a skrze ně vlastní současnost.
Dokud ale budete bránit obraz dějin zbavených každodennosti, jen ten schématický, patetický, kýčovitý a skrznaskrz prolhaný barvotisk, v němž jsou jen zlí komunisti a pokrokoví disidenti a lidi, co jsou vlastně taky disidenti, ale nedávají to najevo, tak se nedozvíte o vlastním světě a lidech v něm ani Ň. Dál budete žít v sebeklamu a v šílené deziluzi: “Jak je to možné, že ten Babiš má tolik procent a že Zeman vyhrál, když přeci…”
Kdo dějiny nezná, je odsouzen si je zopakovat. Kdo je zná, je odsouzen k tomu, aby sledoval, jak jej do opakování táhnou ostatní.
Dvaadvacetiletý rodák z Děčína Robert Olah je držitelem stipendia Nadace OSF a aktuálně má za sebou úspěšný akademický rok. Jeho bakalářská práce, ve které se zabýval diskriminací Romů na trhu bydlení, byla nominována na nejlepší bakalářskou práci v oboru a její abstrakt by měl být publikován v zahraničním odborném periodiku. V rozhovoru jsme se ptali, jakou metodu výzkumu zvolil, co jej nejvíce překvapilo a k jakým závěrům dospěl.
Podle jakého klíče jste si zvolil téma Vaší práce?
Motivem pro psaní práce byly osobní zkušenosti. Jistým důvodem pro psaní bakalářské práce byly i dostupné studie zabývající se diskriminací etnických menšin v různých zemích, na které jsem navázal svůj experiment a také výběr tématu.
Váš výzkum probíhal formou terénního experimentu. Jaký měl váš experiment průběh?
Cílem experimentu bylo potvrdit či vyvrátit hypotézu, že na českém trhu bydlení dochází k diskriminaci vůči Romům. Probíhal od června do prosince roku 2019 a spočíval nejprve na založení fiktivních emailových účtů čtyřem romským a čtyřem neromským osobám. Jména jsem vybíral tak, aby z nich ihned bylo možné poznat pohlaví a etnikum fiktivních žadatelů, proto jsem je vybral na základě nejčastějších příjmení romských i neromských mužů a žen v ČR. Před samotným experimentem jsem pro správnost výběru jmen a příjmení pro žadatele provedl na Instagramu testový kvíz, jehož smyslem bylo z nabízených odpovědí správně zakliknout všechna romsky znějící jména a příjmení (271 lidí se účastnilo kvízu a 97 % z nich odpovědělo správně). Proto jsem usoudil, že z vybraných jmen lze ihned poznat romské etnikum, a to bylo pro můj experiment klíčové. Jako neromská jména jsem použil Petr Šťastný, Jiří Novák, Eva Havlíčková, Jana Svobodová a jako romská jména Gejza Ferko, Josef Horváth, Nikola Balogová, Ilona Gáborová.
Jak jste dále s těmito fiktivními jmény pracoval?
Tito fiktivní žadatelé pak na internetových portálech vyjadřovali zájem o prohlídky bytů na skutečné nabídky pronájmů, a to pomocí emailu. Vytvořil jsem emailové šablony, které byly pro všechny žadatele téměř shodně, lišily se však etnikem – vyjádřeným typicky romsky znějícím jménem v podpisu, dále pohlavím a sociálním statusem, který byl vyjádřen postavením v zaměstnání (vyšší a nižší postavení v zaměstnání na základě vzdělání). Šablona obsahovala pozdrav, vyjádření zájmu o pronájem bytu a uvedení zaměstnání. Poté jsem sledoval odpovědi od pronajímatelů. Odpověď byla pozitivní, pokud žadatel obdržel pozvánku na prohlídku bytu nebo pokud si pronajímatel vyžádal bližší (nejčastější telefonní) kontakt. Za negativní reakci byla prohlášena odpověď, která byla zaručeně negativní (nejčastěji byl byt již obsazen), nebo žádná.
V jakém měřítku a na jakých místech experiment probíhal?
Zpráva o stavu romské menšiny za rok 2018 uvádí, že nejvíce Romů se ke svému původu hlásí v kraji Ústeckém a Moravskoslezském, nejméně je to v Praze a ve Zlínském kraji, proto byly nabídky bytů vyhledávány v těchto lokalitách. Každá fiktivní osoba vyjadřovala zájem o pronájem bytu na 50 reálných nabídek v každém z vybraných krajů. Celkově se jednalo o 1600 žádostí. Je důležité zmínit, že představovaný experiment měřil pouze odpovědi na žádosti o bydlení, tedy zda pronajímatel pozval uchazeče na prohlídku bytu nebo si vyžádal bližší kontakt, a neukazuje, zda by žadatel skutečně získal samotný pronájem bytu. Další slabou stránkou experimentu jsou jeho limity, výsledky jsou totiž reprezentovány pro vybrané regiony, nikoliv pro celou Českou republiku.
Co Vás během psaní práce nejvíce překvapilo?
Nejvíce mě v pozitivním slova smyslu překvapila zvyšující se šance získání pronájmu bytu vzdělaných Romů, u kterých byla nalezena dvakrát větší síla závislosti vyššího sociálního statusu proti nevzdělaným Romům. Překvapilo mě také, že žádná odpověď od pronajímatelů nebyla vyloženě ponižujícího charakteru, avšak většina negativních odpovědí směřujících k romským žadatelům, obsahovala výraz lítosti, např. „Omlouvám se, ale byt je již obsazen.“. „Bohužel je byt obsazen.“ nebo „Byt již není k dispozici, je mi líto.“ Značná část negativních odpovědí obdržených romskými žadateli pak zahrnovala upozorňování na kauci a výši nájemného nebo také otázky, v jaké bance žadatel pracuje nebo kolik osob bude užívat nabízený byt, přestože byla uváděna bezdětnost těchto žadatelů včetně rodinného stavu svobodný.
Jaké jsou hlavní závěry vaší práce?
Pomocí testu nezávislosti byly nalezeny vysoce signifikantní rozdíly v odpovědích mezi žadateli, čímž byl prokázán vliv etnika na rozhodnutí pronajímatele pozvat potencionální zájemce na prohlídku bytu. V experimentu nebyly nalezeny rozdíly mezi tím, zda o byt žádal romský muž nebo romská žena – je zde totiž fakt, že mají typicky romsky znějící jména, což bylo pro pronajímatele více rozhodující než pohlaví. Naopak u neromů nebylo jedno, zda se jednalo o muže či ženy žádající o byt, poněvadž neromské ženy byly úspěšnější při hledání bydlení než muži. Vliv sociálního statusu na základě zaměstnání na obdržení pozvánky na prohlídku bytu či jiné pozitivní reakce byl nalezen u romských i u neromských žadatelů, u Romů však s dvakrát větší sílou závislosti. Vyšší postavení v zaměstnání proto hraje větší roli u Romů. Čtvrtým a posledním sledovaným faktorem byl kraj, ve kterém uchazeči žádali o byty.
Co jste zjistil v tomto případě?
U neromských žadatelů nebyl nalezen vztah mezi krajem a obdržení pozitivní reakce, u neromů je tak jedno, v jakém kraji žádají o byty. V každém z vybraných krajů totiž mají srovnatelné šance obdržet pozvánky na prohlídky bytů nebo jiné pozitivní reakce. U Romů naopak byly nalezeny signifikantní rozdíly v odpovědích mezi žadateli v jednotlivých krajích: v Ústeckém a Moravskoslezském kraji, kde se ke svému původu hlásí nejvíce Romů, mají slabší šance obdržet pozitivní reakce od pronajímatelů, na rozdíl od Prahy a Zlínského kraje, kde se jich ke svému původu hlásí nejméně. Výsledky tak ukazují, že na českém trhu bydlení dochází k diskriminaci vůči příslušníkům romské menšiny, kterým se pravděpodobnost obdržení pozitivní reakce od pronajímatelů snižuje o 27,88 procentních bodů oproti neromům. Nejvyšší intenzita diskriminace byla pozorována u Romů s nižším statusem bez rozdílu pohlaví, případně u Romů s vyšším statusem, kteří žijí v Ústeckém a Moravskoslezském kraji. Naopak nejúspěšnější skupinou žadatelů jsou neromské ženy s vyšším sociálním statusem.
Co by podle vás současné situaci nejvíce prospělo?
Experimentem byl prokázán pozitivní efekt vyššího vzdělání Romů, kdy vyšší postavení v zaměstnání jim zvyšovalo pravděpodobnost obdržet pozitivní reakce od pronajímatelů. Na základě výsledků lze očekávat, že investice do vzdělávacích či jiných programů zacílených na romskou komunitu mohou přinést pozitivní efekt. Smyslem by bylo dlouhodobě zvyšovat vzdělanost Romů, která jim zlepší jejich postavení nejen na trhu bydlení, ale i na trhu práce. Na potlačení stereotypů a předsudků o romské menšině, jež mají vliv na diskriminaci vůči nim, je na místě více pracovat s romskými dětmi už na základních školách, seznámit je s možnostmi studia včetně zmiňovaných podpor a stipendií, a motivovat je k dalšímu studiu na středních školách. Je důležité zmínit, že ale stále docházelo k diskriminaci vzdělaných Romů (ti obdrželi méně pozitivních reakcí než neromové s nižším statusem), u kterých nebyla rozhodující jen etnicita, nýbrž i kraj, ve kterém žijí. Domnívám se, že na prokazatelně rozšířenou diskriminaci by měly reagovat orgány místní samosprávy. Moje bakalářská práce může být také dokladem potřebnosti zákona o sociálním bydlení.
Vaše práce byla nominována na nejlepší bakalářskou práci v oboru a byla vám nabídnuta možnost publikovat abstrakt v odborném periodiku. Plánujete se tomuto tématu věnovat i nadále, případně v jaké formě?
Ano, s vedoucí práce momentálně vybíráme zahraniční akademický časopis, ve kterém bude experiment publikován. Tématu bych se rád věnoval i v diplomové práci a provedl rozsáhlejší experiment, čímž bych mohl sledovat jeho změny a pozitivní efekt vyššího vzdělání Romů. Spolu s dalšími romskými studenty totiž organizujeme motivační přednášky pro žáky základních škol, kterým plně důvěřuji. Pro žáky můžeme být vzorem – příkladem pro další vrstevníky z řad romských dětí, které se tak dozvědí, že v ČR mají velice dobrou podporu vzdělávání i po finanční stránce.
Kam byste chtěl dále směřovat?
Byl jsem přijat na magisterské studium na UJEP v oboru Podniková ekonomika a management. Mým cílem je stát se inženýrem a následně získat pedagogické minimum. Rád bych totiž jednou učil na střední ekonomické škole profilové předměty.
Co byste vzkázal romským studentům, kteří zvažují vysokoškolské stipendium?
Ať si podají žádost, protože nejen že jim ulehčí studium po finanční stránce, ale získají i zkušenosti v oboru v rámci odborných stáží a mohou se zdokonalit v jazyce, který si dokonce sami vyberou. Dalším a podle mého největším plusem je poznání ostatních skvělých romských studentů, kteří mají stejný cíl: být jednou úspěšný ve svém oboru a být vzorem pro své vrstevníky, protože Česká republika potřebuje vzdělané Romy.
K napsání tohoto článku mě přiměla zkušenost s projekty, které používají Docker, ale ne tak jak by se mělo. Používáte Docker a chcete spouštět pravidelně úlohy pomocí Cronu? V tomto článku vám popíši jak spouštět Cron v Docker kontejneru.
Mám tu Roland Rubix 44, tak zde je stručný dokumentační zápisek o této USB zvukové kartě a pár fotek. Mimochodem, firmu Roland možná znáte díky MT-32 nebo TR-808. Ale tentokrát se podíváme na jejich současný hardware.
V Nadaci OSF jsme udělili podporu 15 organizacím, které se přihlásily do výzvy na poskytnutí advokačních konzultací. Tu jsme vyhlásili v dubnu a v rámci dvou komisí v květnu a červnu jsme vybírali z 30 přihlášek. Vybraným patnácti organizacím budeme poskytovat konzultace po dobu 12 měsíců nebo do vyčerpání limitu 32 hodin.
Grantová výzva
Aktuálně máme vyčerpané kapacity všech čtyř konzultujících. Výzva je nyní tedy pozastavena. Na konci letošního roku zveřejníme informace o jejím znovuotevření. Celková doba výzvy jsou roky 2020 až 2022. Za tu dobu poskytneme advokační konzultace pro 40 až 45 organizací.
Kdo bude konzultace poskytovat
Náš základní tým Petra Machálka a Štěpána Drahokoupila posílili Magdaléna Klimešová a Milan Štefanec.
Jaké organizace a neformální iniciativy získaly podporu
Asistence. Poskytuje sociální služby přibližně 250 lidem s tělesným a kombinovaným postižením ročně. Jejich programy mají společný cíl: podpořit svobodný a samostatný život v běžném prostředí.
Centrum LOCIKA. Posláním organizace je pomáhat dětem, které zažily násilí v rodině, vyrovnat se s jeho následky. Cílem je také posílit rodičovské kompetence rodičů, aby dokázali zajistit dítěti bezpečí.
Ekoinkubátor. Hlavní náplní organizace je projekt Symbios – sdílené bydlení, který reaguje na nedostatečně řešenou problematiku přechodu mladých dospělých z dětských domovů (DD) a pěstounské péče do samostatného života.
Otevřeno. Je hnutí učitelů a studentů na pedagogických fakultách a jejich cílem je inovativnější příprava a vzdělávání pedagogů.
Oživení. Od roku 1999 se kontinuálně věnují tématu korupce, střetu zájmů a vyšší transparentnosti na všech úrovních veřejné správy a veřejné politiky (vláda, parlament, kraje, města, obce, úřady).
Péče bez překážek. Spolek založili a jeho činnost zajišťují rodiče, kteří pečují o dítě s postižením. Pracují na lepší informovanosti pečujících rodičů, dostupnosti sociálních služeb, péči o pečující rodiče a podpoře volnočasových aktivit.
Platforma pro sociální bydlení. Hlavním cílem Platformy pro sociální bydlení je prosazení zákona o sociálním bydlení či jiného systémového řešení bytové nouze. Platforma sdružuje přes 100 organizací, odborníků a lidí se zkušeností s bezdomovectvím.
Platforma pro včasnou péči. Platforma pro včasnou péči poskytuje prostor pro organizace a profesionály z celé ČR, které spojuje společná vize. Tou je kvalitní a dostupné (před)školní státní vzdělávání pro všechny děti s důrazem na děti ze sociokulturně znevýhodněného prostředí.
proFem. Usiluje o zlepšení situace v oblasti domácího a sexuálního násilí.
SPOLEČNOST TADY A TEĎ. Zaměřuje se na podporu rodin a jednotlivců z prostředí sociálního vyloučení, tedy většinou chudé, nízkokvalifikované, předlužené, často etnicky stigmatizované osoby s nízkým sociálním a kulturním kapitálem.
Svoboda zvířat. Je celostátní nezisková organizace pro ochranu práv zvířat. Usiluje o pozitivní změnu pohledu na zvířata.
UNIPA. Je profesní organizace, která sdružuje a zastupuje porodní asistentky a studentky porodní asistence.
Zachraň jídlo. Cílem iniciativy Zachraň jídlo je snížit plýtvání jídlem v České republice, protože plýtvání má negativní dopad na životní prostředí kvůli zbytečně vyprodukovaným emisím skleníkových plynů.
Zelený kruh. Je asociace ekologických nevládních organizací působících v České republice. Hájí společné zájmy svých členů, podporuje rozvoj občanské společnosti v oblasti ochrany přírody a životního prostředí, usiluje o zdravou přírodu a životní prostředí pro všechny.
Jak budou konzultace probíhat
Při konzultacích se zaměřujeme na potřeby organizací a neformálních iniciativ. Každé konzultace tedy budou probíhat odlišně. Nejčastěji se však zaměřujeme na následující oblasti:
analýza problému, jeho příčin a důsledků
výběr a definice správného řešení
zmapování politického prostředí
volba vhodné strategie, jak dosáhnout řešení
podpora při implementaci advokační strategie (např. v legislativním lobbingu, přípravě dokumentů a na klíčová jednání, při vyhodnocování strategie)
Výzva je součástí projektu „Posílení kapacit, dovedností a schopností organizací občanské společnosti v advokační práci programu“. Projekt je podpořen v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska 2014 – 2021.
„Netreba veľmi vychovávať, treba pekne žiť, dieťa sa pridá,“ hovorí psychológ Ivan Štúr. Kniha rozhovorov predstavuje jeho názory na výchovu, život v rodine, vzťahy medzi mužmi a ženami i rodičmi a deťmi. Rozpráva o konkrétnych prípadoch a skúsenostiach z viac než tridsaťročnej klinickej praxe, ale aj o zážitkoch z vlastného detstva a života.
Už za pár dní (v Praze 27. listopadu 2019) nás čeká vypínání DVB-T televizního vysílání a přechod na DVB-T2. Nová technologie přinese více televizních kanálů a kvalitnější obraz, ale na druhou stranu vyžaduje i nové vybavení. Dnes si ukážeme, jak si postavit vlastní zařízení pro příjem, a nemuset tak kupovat nový televizor nebo tzv. set-top box.
Matovič a Remišová dnes oznámili, že by zo zamestnancov Wirecardu urobili štátnu IT firmu v Košiciach. Je to dobrý nápad, alebo nie? Wirecard je (bola) Nemecká spoločnosť, poskytujúca finančne služby globálne. Po tom čo sa prevalilo, že má manko 1,9 miliardy eúr bol zatknutý jej riaditeľ.
Wirecard má Slovensku v Košiciach pobočku v ktorej pracuje asi 300 ľudí. A práve o týchto ľudí má štát záujem. Čo treba podotknúť je, že zo strany štátu nejde o kúpu Wirecard Slovakia. Ide o pracovnú ponuku pre jej zamestnancov.
Štátne IT
Povedzme si na rovinu, že štátne IT je kapitola sama o sebe o ktorej som aj tu popísal za viac ako 15 rokov až až. Jedným svetom sú ľudia s tabuľkovými platmi, ktorý sú zamestnancami štátu. Bol som viac ako tri roky v akciovke, ktorej 100% majiteľom je štát. Za tú dobu som zistil, že sa tu dajú nájsť tri skupiny ľudí: takí čo potrebujú a chcú prácu, takí čo hrajú na istotu dlhodobej práce. No a nakoniec zopár ľudí, ktorí doslova kúzlia a pokúšajú sa veci robiť na kolene, aby fungovali a naozaj majú záujem aby sa aj niekam pohli.
No a potom sú tu externí dodávatelia s dodatky k zmluvám, servisnými zmluvami a vopred vyhranými tendrami. Všetko to nechutné od čoho treba štát očistiť. Aktuálne náklady na štátne IT sú pol miliardy ročne. No najsmutnejšie na tom je, že ako výsledok to nefunguje.
Služby v kvalite za akú si platíme nemáme
Tu ako najväčší problém vidím, že štát nevie robiť zadania, nemá dlhodobú víziu a ciele. Nemá ľudí, ktorý by vedeli takéto veci plánovať, manažovať. Toto sú oblasti v ktorých je súkromná sféra neporovnateľne ďalej.
Záchrana alebo príležitosť?
Čiže to, že štát chce získať 300 takýchto ľudí vnímam skôr ako príležitosť, ako sa k takýmto ľudom dostať. Je to pragmatické a verím, že aj hunteri už nejaký mesiac poľujú na talenty z košickej pobočky.
Určite to nevnímam ako záchranu. Niesu to baníci. Ide o pozície, ktoré netreba zachraňovať a komerčná sféra by ich zhltla. Veď Slovensku chýba 13 tisíc IT špecialistov, stav sa bude zhoršovať. Možno nie všetkých na východe, ale asi nie je odbor v ktorom je menší stres zostať nezamestnaný.
Aj preto musím na otázku z nadpisu odpovedať z dostupných informácií skorej nie. Vyzerá to totiž tak juniorsky startupovo, že tu je riešenie ku ktorému sa ide hľadať problém. Ak si odmyslíme flexibilitu ľudí na pozíciach ako projektoví manažéri, tak nevieme, či pozície a technológie sedia na to čo štát teraz outsourcuje. V niektorých prípadoch môže ísť o doslova rekvalifikáciu.
Plat
Či chcem alebo nie, tak toto je alfa-omega. Platy v štátnej správe sú hrôza. Neviem si predstaviť, že by „špičkoví IT profesionáli“ zaň išli pracovať. No a ak by predsa len platy boli na úrovni súkromnej sféry, tak to bude jednak nefér voči terajším ITčkárom vyplácaných štátom. Zároveň môže prísť k porušeniu zásady rovnakého zaobchádzania v odmeňovaní s právnou dohrou. Podobná situácia už nastala pri sudcoch.
Autor publikácie, prof. PhDr. Anton Heretik, PhD., prednáša forenznú psychológiu pre poslucháčov psychológie a práva i ďalších pomáhajúcich profesií. Postupne vás oboznámi s históriou vzniku a vývinom forenznej psychológie, s problematikou rôznych foriem trestnej činnosti, domáceho násilia, závislosti od psychotropných látok i s ďalšími poznatkami, ktoré s týmto odborom súvisia. Prostredníctvom zaradených skutočných prípadov, s ktorými sa stretol počas svojej 40-ročnej súdno-expertíznej praxe, budete mať príležitosť nahliadnuť do zložitej mysle páchateľov rôznych trestných činov a pochopiť príčiny, ktoré ich viedli k spáchaniu činu.
Chtěl jsem, aby nadpis vypadal jako správný motivačně-příručkový citát. Protože chci psát o tom, že vaše dřina bývá dost často nejen škodlivá, ale dokonce zbytečná!
Fakt. Že perfekcionismus zabíjí, to se ví dávno. Že z něj máte úzkosti a deprese, že to ničí vaši produktivitu, to se ví taky. Ale mám pro vás ještě jednu horší zprávu: Zatímco si, coby perfekcionista a maximalista, myslíte, jak hrozně moc dřete, tak ve skutečnosti děláte úplně zbytečnou práci!
Neděláte práci, kterou by někdo jiný zvládl rychleji. Ani neděláte práci, kterou by někdo jiný lajdácky odbyl. Ne. Děláte práci, kterou by nikdo jiný nedělal, a nic by se nestalo!
Tak se tady uklidníme, popadneme dech a zastavíme rozvibrované čakry, jo? Půjdeme na to opatrněji… V první řadě si řekneme, že mezi perfektním a špatným, mezi vším a ničím, je strašně obrovský prostor, kde jsou všechny ty pojmy jako good enough nebo minimum viable… Já vím, že to vám, perfekcionistům a maximalistům, zní jako hereze. Že vy uznáváte jen 100 %, a všechno ostatní je 0. Nedokážete říct, že vám 90 % stačí. Ani 99 % vám nestačí.
Vy znáte Paretovo pravidlo, víte, že osmdesát procent práce uděláte za dvacet procent času, víte, že těch zbývajících 20 % práce sežere 80 % prostředků, ale máte dojem, že pro vás neplatí. Protože vy musíte mít vždy sto.
Vám nestačí, že jste na 80 %, vy vynaložíte další dvojnásobek energie proto, abyste se dostali na 90 %, a pak ještě dvojnásobek, aby to bylo 95 %, a pak ještě dvojnásobek na 97 %, a pokud vás někdo neutne, dokážete honit svoji iluzi 100 % jak Achilles želvu.
Stejně jako ten Achilles nakonec želvu dohoní, tak i vy nakonec práci odevzdáte, ale trvá to nekonečně dlouho…
V mnoha motivačních příručkách jsem viděl recepty, jak s tím bojovat. Nějaká paní dokonce psala, jak jí perfekcionismus zabíjel její spisovatelské mojo. Na tom vidíte hned dvě věci, totiž zaprvé: že to je fakt problém, který pálí kdekoho, a zadruhé: že je dobré neplést si populární slova, třeba mojo a jóni.
Nakonec jsem, vzhledem k dlouhé historii svého boje za uznání good enough přístupu a na základě zkušeností z vlastních selhání téhož typu, usoudil, že jsem dostatečně povolán, abych formuloval heslo, které vám pomůže překonat propast nekonečných porad, meetingů a odsouvaných dokončování.
Jste připraveni? OK, pojďme na to:
MIND YOUR BUSINESS!
Variantně si můžete doplnit za your ještě “f***ng”…
Tahle fráze se používá jako odpálkování a český ekvivalent je “starej se o svý!” Slyšíte ji, když někomu rýpete do toho, co dělá, jak to dělá a co by měl dělat jiného. Ale můžete si ji otočit sami na sebe a starat se o svůj byznys.
Přijde Kohn za rabínem a stěžuje si na poměry, na krizi a vůbec na všechno. “Rebe, obchody nejdou, všichni dluží, jsem skoro plajte, ale támhle Berkowitz! Já ho sleduju — každej den k němu jezdí cesťák, od čtyř firem bere, ptal jsem se u nich, i na úvěr mu dávají, mně nikdo nechce počkat ani týden, a jemu úvěry, reklamu má na náměstí, to nevím, kde na ni vzal…” a lamentace neberou konce. Nakonec mu rabín skočí do řeči a povídá: “Víš ty co, Moše? Berkowitz se stará o jeden obchod, o ten svůj, a na to mu stačí schopnosti i síly! Ale ty se staráš o dva obchody — o svůj a o jeho! A na to nemáš ani schopnosti, ani sílu!”
A stejně jako Moše pálí svou energii a čas zbůhdarma na něco, co mu nepřináší zisk a neprospívá jeho obchodu, tak i spousta lidí pálí síly na věcech, co nemají efekt.
Ještě se to dá pochopit ve chvíli, kdy si v nadšení z tvoření neuvědomíte, že překračujete hranici, kdy množství nákladů, vynaložených na to, aby si vaše zboží koupilo o deset procent víc zákazníků, bude vyšší než příjmy z těchto deseti procent. Nevšimnout si té hranice a zastavit za ní, to není hřích. Hřích je vědět, že můžete mít 500 zákazníků, mít jich 450 a vědomě vynaložit polovinu příjmu na to, abyste získali dalších 30…
A jestli je něco ještě větší byznysový hřích, tak je to hřích ztráty soustředění kvůli maximalismu. Místo toho, abyste prodávali, co máte, řešíte prkotiny, které nebudou mít žádný vliv na podstatné věci: produkt, prodej, servis.
Modelový příklad — je samozřejmě smyšlený, takže pokud se v něm poznáte, je to náhoda:
Začínáte s nějakým produktem. Budete dělat, řekněme, program pro domácí účetnictví. Nevíte, kolik přesně lidí o takový produkt bude mít zájem ani kolik za něj budou ochotni zaplatit, ale doufáte, že zájem bude a ochota taky, tak jdete do toho.
Jenže místo toho, abyste udělali rychle základ, totiž aplikaci, kam nafotíte účtenku, uloží se vám s datem a poznámkou do paměti a na konci měsíce se všechny ukážou, aby si je člověk mohl sečíst, tak sejdete z cesty byznysu na cestu overengineeringu. Česky by se dalo říct na cestu převymýšlení.
Kdybyste zůstali u základu a pustili ho mezi lidi, tak zjistíte, kolik lidí něco takového fakt ocení, kdo je vám za to ochoten padesátku měsíčně dát, kolik tak lidi můžou mít měsíčně účtenek, a víte, co by se jim líbilo nejvíc. A pak to pro ně můžete udělat a organicky růst.
Ale vy ne. Vy jste podlehli mámivému pozlátku perfektního produktu na první výstřel. Takže uděláte průzkum trhu, ze kterého vám vyjde balík požadavků, o kterých vám focus group řekla, že kdyby takovou aplikaci používali, tak by určitě toto chtěli. Pak to dáte jako zadání pro vývojáře, co to začnou tvořit, a pokud jsou ze stejného ranku, tak vězte, že dojdou do bodu, kdy to bude z 80 procent napsané, ale oni se rozhodnou, že je to potřeba přepsat, protože se objevila nová technologie, která je na to mnohem lepší, a navíc to, jak to napsali teď, bude mít problémy, když to bude mít víc než sto tisíc uživatelů.
O Caesarovi se vypráví, že dokázal zastavit vojáky, co v hrůze a panice prchali z bitvy, a svou vůlí je zklidnit a přimět, aby se vrátili zpět a bojovali! Chtěl bych vidět Caesara, který dokáže zastavit rozjetý tým vývojářů, co se rozhodli, že ještě nedokončenou aplikaci musí od základů přepsat! Jaká síla musí být v člověku, který je dokáže donutit, aby nepřemýšleli, co bude se sto tisíci uživateli, když jich zatím nemáte ani pět, a aby dodělali to, co rozdělali, i když to není perfektní!
Taky si, jak jinak, najmete odborníky na UX. A samozřejmě si nenajmete takové, kteří vyznávají nějaký simplicistní přístup a průzkum bojem, to vy ne; najmete si perfekcionisty, kteří navrhnou úplně vymazlenou ňuňu aplikaci. Za rok. Možná. Spíš ji po půl roce otestují na fokusce a rozhodnou se, že celý návrh předělají, protože lidi nepochopili, jak je to s těma účtenkama, a jemně vám doporučí, že je potřeba soustředit se na možnost třídit výdaje do kategorií.
Logo bude grafik tvořit tři měsíce. O barevném schématu se bude mluvit každý týden na poradě libovolně dlouhou dobu…
Takže vesele pálíte prachy, máte rozpracovanou perfektní aplikaci, kterou, jak doufáte, budou používat miliony lidí, jen jaksi nemáte furt nic hotového. Vývojáři mezitím přepisují a optimalizují jádro databázového systému, marketing vám tvrdí, že musíte najmout tým, co implementuje OCR a umělou inteligenci, která přečte a rozluští nafocené účtenky, vývojáři vás posílají do bank, abyste dohodli automatické párování účtenek s bankovnictvím, a podle DevOps potřebujete dva další servery v cloudu.
Možná by to mělo umět i číst a platit složenky. A pak taky tři lidi ve fokusce říkali, že by bylo fajn mít v tom nákupní seznam. Navíc jste nedořešili pricing — bude to podle počtu nafocených účtenek? A co byznysové předplatné? Mimochodem — jak v tom budou řešit účetnictví živnostníci a malé firmy?
Rok uplynul. Aplikaci ještě nikdo neviděl, ale vývojáři prý už implementují Elasticsearch, aby šlo v účtenkách vyhledávat. I průzkum v cílové skupině proběhl a vyšlo vám, že se všichni na vaše univerzální účetnictví těší. Mimochodem, mělo by být i podvojné a integrovat EET…
Víte, kde je problém? Samozřejmě: ve vás. Nezabránili jste tomu, nechali jste se unést maximalismem, ztratili jste fokus a hlavně jste se přestali starat o svůj byznys. Váš byznys je aplikace pro domácí účetnictví, ne komplexní řešení pro správu financí…
Ocituju Jakuba Vránu, známého českého vývojáře, který zblízka poznal americké internetové giganty a s odstupem dokáže hovořit o rozdílu v mindsetu. V rozhovoru pro Lupu se vyznal z toho, jak pochopil americký přístup a “tah na branku”, i když s ním vnitřně nesouhlasí.
Ot.: “Jaké je být vývojář ve Facebooku?”
Něco je tam dobré, něco špatné — podle toho, jak se na to podíváte. Ve Facebooku pěstují přístup ‚move fast, break things‘ — vyvíjí se rychle a jednoduše, třeba i ne tak pečlivě, jak by si to zasluhovalo. Když se funkce ujme, nějak se to možná opraví potom. Nebo se zjistí, co je na tom špatně, a předělá se to — starý kód se zahodí, napíše se nový.
Je to super v tom, že vývoj jde kupředu mnohem rychleji, než když se vyvíjí více uvážlivě, pečlivě a plánovaně. Ale mně to tolik nevyhovovalo proto, že já jsem v určitém smyslu asi perfekcionista a vždycky jsem to chtěl udělat pořádně a soustředil jsem se i na to, co možná není tak důležité.
Ve Facebooku se hodně klade důraz na to, aby lidé dělali to nejdůležitější. Že vylepším nějaký kód, to asi není tak důležité, pokud to nemá měřitelný dopad. Vylepším‑li ho tak, že se měřitelně zlepší výkonnost služby, nebo že na ni začne chodit více lidí, třeba více ‚lajkovat‘ obsah, pak je to dobré, ale jestliže jen zlepším kód, má se za to, že to nebylo tak moc důležité. To mi nevyhovovalo, protože já chci dělat věci pořádně.
(…) Já jsem trochu bojoval právě s tím, abych dělal na tom důležitém. Často jsem měl pocit, že jsem udělal něco skvělého, a můj manažer na to, že je to sice skvělé, ale co nám to dá? Nebylo to asi tak přínosné, aby se podle jeho názoru vyplatilo vynaložit na to můj čas. Měl jsem třeba pocit, že něco je špatně, že se to musí opravit, ale pak to nemělo měřitelný výsledek. Takže ten přístup je skvělý, ale vyžaduje sebekázeň.
Vidím v tom jeden z velkých rozdílů mezi tím, jak myslí v Americe a jak se myslí v Česku: V Americe mají hrozný tah na branku. Rozlišují si, co je důležité a co není důležité. Některé americké weby třeba vypadají hrozně, a my si můžeme říci: jak tuhle hrůzu může někdo používat? Ale oni to nepovažují za důležité. Důležité je to, že si lidé házejí zboží do košíku a pak zaplatí. Američané se soustředí na to, aby optimalizovali tohle, ne na to, aby to měli hezké.
A týká se to tedy i kódu, nejen designu. Mně přijde, že v Česku — aspoň v těch kruzích, ve kterých jsem se pohyboval já — hrozně řešíme blbosti, na kterých až tolik nezáleží.
(…) Já se ho (zmíněný přístup, pozn.aut.) snažím naučit. Sám to dělám jinak, ale jejich výsledky beru jako důkaz toho, že jejich přístup je správný a můj špatný. Mám svou přirozenost, ale snažím se posunout se k tomu, abych se také soustředil na to, na čem záleží opravdu. Obecně je však pro mě těžké rozpoznat to.
Je to radost číst od člověka Jakubova typu. Znám jeho pečlivost při programování. Jeho až brusičský přístup ke kódu. Vím, že to považuje za důležité a esenciální, a o to víc si cením výše citované introspekce.
Ještě jednou si to zopakujme:
Mně přijde, že (…) hrozně řešíme blbosti, na kterých až tolik nezáleží.
A taky chytáte všechny zajíce z celého pole najednou!
Mluvím za sebe a za lidi, co mi píšou “mám to stejně”. Nevím, jestli jsou liberálové, konzervativci, demokraté, mladí, staří, muži, ženy, bohatí, nepracující, filosofové… A není to ani moje starost, ani můj problém. Ten, kdo se v “my” pozná, ten do “my” patří. Pokud se v “my” v tomto článku nevidíte, nepatříte do mého “my”, ale zcela určitě patříte do nějakého jiného “my”. Možná se najde téma, kde dokonce oba budeme sdílet totožné “my”, a témata, kde budeme v rozdílných “oni”.
Necítím se být představitelem žádné konkrétní ontologické škatulky, proto nepíšu “my liberálové”, “my demokraté” nebo “my, co nemáme rádi bolševiky”…
Po včerejšímretro článku tu máme návrat do budoucnosti – ze které se ale naštěstí už stává současnost. Zatím jsem udělal jen pár fotek… Ohledně motivace a smyslu doporučuji si přečíst HiFive1 – deska s otevřeným čipem RISC-V.
Jsme potěšeni i poctěni zároveň, že se nám v roce 2019 podařilo navázat spolupráci s několika významnými dárci. Byla to pro nás příležitost nejen společně pracovat na tématech, která podporují otevřenou občanskou společnost, ale také možnost bavit se o tom, jak to vidí samotní dárci. V pohledu byznysu a neziskového sektoru je mnoho společného, ale panuje zde také hodně předsudků, neznalostí a obav. Vzájemné pochopení je jedním z našich cílů a věříme, že různé pohledy nás mohou obohatit.
Digitalizace, otevřenost, okamžitá dostupnost informací a jejich snadné a neomezené sdílení se staly základním fenoménem dnešní doby. Otevřená data se stávají nejen nedílnou součástí většiny oblastí veřejného života, ale v řadě oblastí jsou jejich nezastupitelným „hybatelem“ a „katalyzátorem“.
Když dělník kope příkop nebo zedník staví zeď, má se za to, že každý metr představuje část hotové práce a budoucí užitek. Jistě, občas se stane, že se příkop nebo zeď udělají někde jinde, než měly být, nicméně to není moc časté a tyto chyby se obvykle rychle odhalí. Ale když programátor píše (či jinak vnáší) kód zapojený do výsledného produktu, nemůžeme říci, že bychom se s každým dalším řádkem kódu blížili cíli. Spojitost mezi množstvím kódu a budoucí užitečností je velice nejistá.
Ba naopak – množství zdrojového kódu je třeba vnímat spíše jako negativní hodnotu a budoucí náklad, než jako hotový díl práce (pozitivní hodnota). Pokrok můžeme měřit množstvím implementovaných požadavků, ale určitě ne množstvím kódu.
Projekt L10N.cz volně sdružuje české překladatele (nejen) open source softwaru a poskytuje jim prostor pro společnou diskuzi a Wiki L10N.cz pro sdílení znalostí. Cílem projektu je konzestentní česká terminologie, zvyšování kvality překladů a samozřejmě zjednodušení případně omezení duplicitních překladů, které se dají sdílet. V projektu L10N.cz jsou mimo jiné zapojeni překladtelé Firefoxu, LibreOffice, linuxových distribucí i linuxových desktopových prostředí.
Od roku 2011 byl projekt L10N.cz zaštiťován Sdružením Ubuntu pro Českou republiku. Bohužel mezitím aktivita sdružení značně poklesla a to se projevilo např. při řešení havárie serveru loni v létě, kdy jsme přišli o e-mailovou konferenci a dočasně i o wiki.
Česká (a slovenská) komunita okolo serveru Ubuntu.cz sice od té doby zase roste, nicméně sdružení jako právní entita už efektivně nefunguje. Proto jsem se letos v červnu dohodl se spolkem OpenAlt z.s., který nyní přijal projekt L10N.cz za svůj a bude zajišťovat jak registraci domény, tak hosting pro wiki.
Děkuji sdružení i komunitě Ubuntu za jejich dosavadní podporu, a samozřejmě i spolku OpenAlt za nabídnutou pomoc.
Uznávaný autor Michael J. Gelb vo svojej inšpiratívnej knihe prináša úplne nový spôsob myslenia, vďaka ktorému dokážete naplno využiť svoj potenciál. Ako príklad si zvolil jedného z najväčších géniov všetkých čias – Leonarda da Vinci. Postupne vám vysvetlí, ako kresliť podľa poznámok tohto veľmajstra, učiť sa z jeho vynálezov a umeleckých diel. Gelb uvádza sedem princípov Leonarda da Vinci, ktoré sú stavebným kameňom osobnosti a práce každého génia.
Nedávno médii proběhla další vlna zpráv o děravých bezdrátových klávesnicích a myších. Bezpečnostních upozornění je čím dál víc a pro hodně lidí se z toho stává jen šum, který přestávají vnímat. Často jde o díry v serverovém softwaru nebo zranitelnosti zneužitelné za hodně specifických podmínek. Tento útok se ale týká přímo koncových uživatelů, lze ho provést snadno a může napáchat velké škody, takže si myslím, že je dobré mu věnovat pozornost.
Převzatý článek z webu NF Veolia, jehož autorem je Blanka Šrámková. Rozhovor s wikipedistkou Danielou Opatrnou a edu manažerkou Wikimedia Lucií Schubert se uskutečnil v lednu 2020.
František Stočes (druhý zleva), při zahájení linky Záhřeb–Praha, 1930
Blanka Šrámková: Jak jste se zapojila do projektu Senioři píší wikipedii případně do dalších aktivit Wikimedia Česká republika?
Daniela Opatrná: Absolvovala jsem kurz Wikipedie pro začátečníky a potom navazující kurz Senioři píší Wikipedii pro pokročilé. Prožívala jsem v té době dost těžké období. Zemřeli mi oba milovaní rodiče. Navíc jsem odešla ze zaměstnání, které mě nesmírně bavilo a uspokojovalo. Můj muž už byl pět let v důchodu a neustále si přál, abych už také skončila. Přiznám se, že mi pak trochu chyběl takový ten aktivnější život. Již čtvrtým rokem studuji na univerzitě třetího věku a v rámci tohoto studia jsme dostali informaci o možnosti kurzů Senioři píší Wikipedii. Jsou to kurzy pořádané jednou týdně, já jsem chodila do kurzu, který je v Městské knihovně v Praze.
A jaká byla Vaše motivace?
U mě to bylo trochu zvláštní. Já jsem kdysi hledala informaci o svém prastrýci Ing. Františkovi Stočesovi, který byl ředitelem kbelského letiště, později vrchním ředitelem Československých aerolinií. Byl to nadšený průkopník letectví v naší zemi. Zjistila jsem ve Wikipedii, že toto heslo zatím chybí. Já jsem Wikipedii používala téměř denně, mnoho let. V rámci kurzů jsem proto psala o tom svém prastrýci popraveném nacisty v roce 1942 po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten článek považuji za takový hezký dárek svému otci.
To znamená, že strýc byl popraven v té vlně po heydrichiádě?.
Ano. On v té době byl stále vrchním ředitelem Československých aerolinií. Nabádal naše letce, aby opustili zemi a schovával materiály před nacisty. Byl zatčen, vyslýchán v Petschově paláci a zastřelen na Kobyliské střelnici. Já jsem mu tím svým článkem vzdala hold. Ing. Stočese považuji za statečného člověka. Pro mého tátu, který s ním vyrůstal a velmi si ho vážil, byl životním vzorem.
Tatínek se Vašeho článku nedožil, že?
Ne, zemřel již několik let předtím.
V čem vidíte přínos projektu Senioři píší Wikipedii?
Projekt považuji za zcela výjimečný. Už z toho důvodu, že mnoho starších lidí trpí samotou, nebo by rádo našlo ještě nějaké uplatnění. Je to úžasná možnost se nadále nějak realizovat, být prospěšný komunitě, mladým lidem. Kurzy se přizpůsobí tempu účastníků, jejich znalostem výpočetní techniky, rychlosti vstřebávat nové informace. Dostáváme k tomu krásná skripta, doma podle skript je možno si vše zopakovat, na konci kurzu je doporučeno napsat nějaký článek podle vlastního výběru. Není to ale povinnost. Já jsem právě psala o tom svém prastrýčkovi. Žiji se svojí dcerou a mám vnučky, takže toho času mám velice málo.
Wikipedie je opravdu velice dostupná, spousta mladých lidí ji potřebuje ke svému studiu nebo pro svůj zájem. Nevím, kolik je přesně denně návštěv. Mám dojem, že 2 miliony. Před časem, když běžel televizní seriál o Marii Terezii, tak bylo 650 000 zobrazení během několika dní na Wikipedii jen k heslu Marie Terezie. (pozn. návštěvnost české Wikipedie je asi 3 miliony zobrazených stránek denně a jedná se odhadem o 750 000 lidí za den, kteří si na ní najdou cestu)
Vy se v komunitě wikipedistů angažujete i po kurzech. Co třeba děláte?
Účastním se ad hoc jako dobrovolník různých festivalů. Byla jsem ve vile Pellé, kde byl v rámci festivalu Fresh senior stánek Wikipedie. Byla jsem na veletrhu v Paláci Žofín, kde opět Wikimedia měla svůj stánek. Chtěla bych se odvděčit za ty dva kurzy, které považuji skutečně za krásný dárek seniorům, neboť jsou dostupné i finančně – kurzy jsou zdarma.
Napadá vás ještě nějaký přínos, který pro vás kurzy měly?
Člověk si posílí respekt ve své rodině. Moje vnučky, když zjistily, že chodím do školy, tak to na ně udělalo obrovský dojem. Stejně tak, když té starší jsem ukazovala článek, kterého jsem autorkou…
Co vás na Wikipedii nejvíce baví?
Že člověk není jediný autor. V té komunitě je to úžasné. Jsou tam zkušení členové – patroláři, jakoby experti, kteří dobrovolně kontrolují obsah článků, zda splňují pravidla Wikipedie. To je fascinující! Články se píší anonymně pod nějakou přezdívkou. Můj strýček se narodil ještě za Rakousko – Uherska a někdo mi tam doplnil fotografii matriky, kde je uveden můj prapradědeček a je tam právě záznam o narození tohoto prastrýčka, je tam adresa, kde bydlel. Vždy to musí být „ozdrojováno“. Datum popravy jsem uvedla podle tatínkových záznamů, někdo mi to tam upravil a dal tam zase fotografii z památníku v Kobyliské střelnici, kde je uvedeno jméno a přesné datum úmrtí. Takže je to trošku komunitní práce. Lidé si pomáhají, aby články byly v maximální kvalitě, maximálně přesné. Já mám bohužel strašně málo času, abych se tomu mohla více věnovat. Zase na druhou stranu výhodou je, že si to můžete časově rozvrhnout. Není potřeba někam dojít na čas, odevzdat do termínu, vlastně si ten článek můžete rozpracovat, kdy na to budete mít čas, organizovat se podle svého.
Jak se díváte na téma věkové diverzity? Je vůbec zapotřebí dělit wikipedisty na seniorské a neseniorské, studentské apod.?
Daniela Opatrná: Za svůj profesní život jsem prošla spoustou školení a nejcennější pro mě je vždy diverzita jejich účastníků. Nerada říkám, že muži jsou takoví – ženy jsou takové. Nerada rozděluji, ale naopak hledám společné styčné body. Senioři sice mají například nižší fyzické schopnosti atd., ale ve spoustě věcí se někteří třeba daleko více shodnou s těmi mladými, než se svými vrstevníky. Já například v politických názorech, zájmu o hudbu či malířství. K harmonickému soužití patří určitý náhled na život a znalosti, dovednosti, a proto je Wikipedie tak důležitá.
Lucie Schubert: To je přesně ono, proč je pro nás důležitá offline komunita! To, co tady vypráví paní Daniela, je nepřenositelný zážitek.
Daniela Opatrná: Wikipedia je výsledkem obrovského nadšení a entuziasmu. Většina té komunity jsou dobrovolníci a to je na tom fascinující. Kromě určitého uspokojení z dobře odvedené práce za to žádná odměna není. Mnoho lidí tomu projektu věnuje obrovské množství času.
Milé dámy, děkuji Vám oběma za poutavé vyprávění o Wikimedii a wikipedistech i za krásný závěr. Blanka Šrámková
Scházíme se i o prázdninách. Aby se nás sešlo co nejvíce, termín srazu jsme posunuli o týden na čtvrtek 23. července 2020. Rezervaci máme v restauraci Na Květnici od 18:30 na jméno Stanke. Téma tentokrát žádné oficiální není, ale právě proto můžete přijít jen tak nebo jakékoliv vlastní téma nadnést přímo na místě.
Při pentestech se velmi často člověk dostane do situace, kdy potřebuje spustit vlastní aplikaci tak, jako by byla digitálně podepsaná, i když ve skutečnosti není. Tento trik umožňuje spustit nepodepsaný EXE soubor tak, jako by byl podepsaný, aniž by ji jakkoliv upravoval.
Vážení čtenáři,
pokud bychom se podívali na Českou republiku zvenku, asi bychom viděli ekonomicky dobře šlapající zemi bez výraznějších problémů. Nezaměstnanost patří mezi jednu z nejnižších v Evropě, dlouhodobě roste průměrná i mediánová mzda, roste důvěra v lokální politiky, policii, armádu. Když se však podíváme detailněji, uvidíme v tom obraze mnoho prasklin.
Podle různých indexů dlouhodobě klesá kvalita demokracie, upadá kvalita a nezávislost médií, je zde vysoká míra korupce, roste nedůvěra v politiky a hlavní politické instituce. Společností hýbou dezinfomrace, xenofobie, boj o prezidenty, rozjíždí se v ní jedna kulturní bitva za druhou. Dost často ale o věci, které nejsou zas až tak podstatné. Demokracie v ČR tak stojí před zatím možná nenápadnými, ale závažnými hrozbami a začíná naplňovat definici “shrinking space for civil society” – fenoménu, jemuž musí česká společnost čelit. A spolu s ním i my. Stejně jako naši partneři, podporovatelé, spolupracovníci. A jsem pevně přesvědčený, že bez kvalitní, silné a sebevědomé občanské společnosti to nezvládneme. Je potřeba zapojit jak jednotlivce, každého z nás, tak i dobře fungující organizace.
Když se člověk podívá za hranice, k našim nejbližším sousedům, tak si uvědomí jak důležitá je, aktivní, silná, nezávislá a zodpovědnost cítící občanská společnost. Bez ní v České republice demokratickou a otevřenou společnost těžko udržíme. V nadaci vnímáme posílení občanské společnosti, aktivních jednotlivců a organizací jako jeden z našich největších úkolů. Proto jsme rozjeli Advokační fórum, aby byli lidé lépe schopni hájit svá práva, proto jsme spustili program Stronger Roots, aby se organizace občanské společnosti učily, jak dobře a efektivně pracovat s lidmi, kteří je podporují, kteří za nimi stojí. Je důležité vtáhnout do hry co nejvíce lidí. Bez toho to nepůjde! Proto se podílíme na programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podporovat lidi, kterým není lhostejné, co se děje kolem nich a kam směřuje česká společnost. Budujeme silnou občanskou společnost a touhle cestou chceme jít dál.
Napříč společností jistě najdeme mnoho lidí, s nimiž se shodneme na základních principech demokracie. V mnoha dalších věcech však může být shoda obtížná. I přesto mohou být tito lidé našimi spojenci ve snaze udržet principy demokracie a otevřené společnosti. Pokud toho chceme ale opravdu společně dosáhnout, musíme být připraveni dělat kompromisy. Ty mohou být často bolestivé. Ale není možné po jiných chtít, ať změní svůj pohled na svět a sám trvat na svém.
Naše práce by nebyla možná bez mnoha lidí. Bez lidí, kteří s plným nasazením a ohromnou profesionalitou pracují v nadaci, bez naší správní a dozorčí rady, bez našich dárců, bez našich partnerů na všech rovinách. A konečně bez lidí, kterým není lhostejné, kde žijí. Všem patří můj velký dík.
Výroční zprávu Nadace OSF si můžete přečíst a stáhnout zde.
Tím Debian Long Term Support (LTS) oznámil, že podpora Debian 8 „jessie“ bola ukončená 30. júna 2020, päť rokov po svojom prvom uvedení, ktoré bolo 26. apríla 2015.
Debian už nebude poskytovať ďalšie bezpečnostné aktualizácie pre Debian 8. Podporu je možné rozšíriť pomocou komerčnej služby Extended LTS.
Najstaršou oficiálne podporovanou verziou sa tak stáva Debian 9, ktorý by mal byť podporovaný do 30. júna 2022 a to na architektúrach amd64, i386, armel a armhf. Pribudnúť by mala arm64.
10.7. Zkrácení platnosti certifikátů oznámila i Mozilla a Google
9.5. Odkaz na oficiální info od Apple
Apple tedy efektivně udělal to, co většina certifikačních autorit
udělat nechtěla: zkrátil maximální platnost vydávaných certifikátů na
cca rok. A ačkoliv ostatní browsery o zkrácení neuvažují (zatím?), tak
certifikáty s delší platností to mají v podstatě za sebou. A když
píšu o certifikátech, tak myslím ty koncové a vystavené důvěryhodnými
certifikačními autoritami.
Jak to bylo dřív
Maximální délka platnosti TLS certifikátů v prohlížečích je dnes 825 dní
(2 roky a něco), do března 2018 byla 39 měsíců (tři a čtvrt roku) a
kdysi dávno jste mohli mít certifikát platný třeba 5 nebo 10 let. Tzv. EV certifikáty
měly vždy maximální platnost 2 roky (825 dní od března 2018, předtím
27 měsíců).
V září 2019 neprošel
návrh na zkrácení platnosti všech typů certifikátů na 398 dní.
Všechny prohlížeče zastoupené v CA/B Forum sice byly pro, ale
z certifikačních autorit se ten nápad zalíbil jen třetině, což na
schválení nestačilo. Ale i přesto se některé certifikační autority zavázaly,
že platnost zkrátí dobrovolně. Certifikační autorita Let's Encrypt již
od svého vzniku vydává certifikáty s maximální platností 90 dní (a
doporučují obnovu po 60 dnech).
Apple to tedy vzal od lesa a pokud budete chtít, aby vašemu certifikátu
s platností od 1. září 2020 důvěřovalo Safari (a nejspíš i všechny
další prohlížeče na macOS i iOS), tak bude muset být vystaven jen na rok
maximálně. Omezení platnosti v prohlížečích se tak nějak očekávalo,
ale osobně jsem tipoval, že s tím přijde jako první Chrome. Ten stejnou
změnu oznámil
o něco později v červnu, Mozilla se přidala
v červenci.
Zneplatnění certifikátů
(nefunguje)
Zkracovat maximální délku platnosti certifikátů je obecně dobrý nápad
z několika důvodů: tím hlavním je asi to, že některé prohlížeče
platnost certifikátů vlastně nekontrolují.
Zkuste si to sami na revoked.badssl.com – mě se stránka
ve Firefoxu (SEC_ERROR_REVOKED_CERTIFICATE) a Chrome
(NET::ERR_CERT_REVOKED) na Windows i iOS nenačte, na Androidu
v obojím však ano. Před nedávnem se mi ale načítala i v Chrome na
Windows i přesto, že certifikát byl zneplatněn
(„revokován“) v podstatě hned po jeho vydání.
Pro kontrolu platnosti by prohlížeče musely stahovat tzv. CRL seznamy
(Certificate Revocation List), které mohou být docela velké a načítání
stránky by se zbytečně prodlužovalo, což by mohlo vést k vypneme
HTTPS a bude to rychlejší! Browsery by také mohly posílat dotaz na
platnost certifikátu na OCSP (Online Certificate Status Protocol) servery,
které ale zrovna nemusí fungovat a co pak. Zobrazit stránku, nebo nezobrazit,
to je oč tu běží.
Další možností je OCSP Stapling, kdy na
planost certifikátu se zeptá rovnou server a odpověď poté po
následujících X dní „přicvakává“ k certifikátu, takže browser
s certifikátem dostane rovnou i informaci o tom, jestli platí, nebo ne.
Jenže se na to nedá spolehnout, nelze použít rozšíření TLS Feature (OCSP Must Staple), protože
třeba takový nginx v klidu pošle odpověď bez OCSP statusu, pokud ji ještě
nestáhl.
A tak místo toho prohlížeče používají vlastní push update
technologie na kontrolu platnosti. Firefox má OneCRL
a nově testuje CRLite –
systém, který umí do browseru jednorázově stáhnout informace o všech
revokovaných certifikátech (10 MB balík obsahuje informace o 30 milionech
takových certifikátů, tedy méně než 1 bajt na certifikát) a další
zneplatněné certifikáty si prohlížeč stahuje na pozadí (přírůstky
mají v průměru 580 KB za den). Chrome má CRLSets, ale
v nich nemusí být všechny zneplatněné certifikáty.
Takže nejjistější je počkat do konce platnosti certifikátu a nový
vyrobit s novými klíči. A je o dost velkej fous lepší čekat maximálně
rok, než čekat maximálně dva roky. Ale i ten rok je pořád hodně a
v již nastoleném trendu zkracování maximální platnosti bychom měli
i nadále pokračovat.
EV certifikáty (nechcete)
S tou kontrolou platnosti je to trochu složitější, každý browser to
(ne)dělá jinak a jsou i podstatné rozdíly mezi EV a DV certifikáty. Pro
detaily a grafy a měření koukněte na články od Aarona
Peterse a Matta
Hobbse.
Z nich mimo jiné vyplývá, že tzv. „zelené“ EV certifikáty
používat nechcete, protože kromě toho, že to jsou vyhozené peníze
(browsery je na první pohled zobrazí jako DV certifikáty a název firmy,
kdysi zobrazovaný hned vedle adresy stránky, je vidět až po kliknutí), tak
vám to ještě zpomalí načítání webu.
Chrome totiž pokaždé, když načítá stránku s EV certifikátem,
posílá dotaz na OCSP,
i když se používá OCSP Stapling. Firefox
platnost online neověřuje při použití OCSP Staplingu za podmínky,
že platnost online ověřil nedávno ¯\(°_o)/¯
Pro úplnost: Chrome se v případě DV certifikátů nikdy nedotazuje
certifikační autority na platnost, Firefox se neptá pokud DV certifikát má
„přicvaknutý“ status. OCSP Stapling ❤
Logy Certificate Transparency
Dalším důvodem pro krátkou platnost je Certificate Transparency,
systém logování HTTPS certifikátů. Každý certifikát musí být ve dvou
nebo více (také podle délky platnosti) logách, aby ho Chrome
vůbec přijal, ale co když některý log bude zneplatněn, jako se již v minulosti
stalo? Log nebude zneplatněn hned, ale třeba až za půl roku od
oznámení vyřazení ze seznamu známých logů. S delší platností je ale
pravděpodobnější, že log bude vyřazen ještě během platnosti
certifikátu, čímž ho vlastně zneplatní, protože certifikát již nebude
splňovat pravidla prohlížečů.
Další důvody pro kratší platnost popisuje
Scott Helme: změna podpisových algoritmů, výměna klíčů apod.
Takže suma sumárum, certifikáty s krátkou platností
chceme a Apple teď „zařídil“ zkrácení na max 1 rok,
děkujeme. Kupovat certifikáty s platností 2 roky už nemá moc cenu a ač
to dělat stále můžete, tak od září to dělat nechcete. Byly by to
vyhozený prachy a to je raději můžete dát za… třeba za účast na mém
školení
HTTPS (termín zatím nevypsán). Nebo
za 🍻. Nebo za obojí.
Osobně používám 90 denní certifikáty od Let's Encrypt a
automatizovaně (to je důležité) je obnovuji tři týdny před koncem jejich
platnosti (to taky, protože kdyby automatizace selhala, a že se to občas
převážně mojí vinou stane, tak pořád mám pár týdnů na opravu) a
používám OCSP
Stapling. Pro získání certifikátů používám Certbot (podporuje různý Linuxy a Unixy a
nově existuje i beta
verze pro Windows), který volám ze svého wrapperu.
Planeta OpenAlt
Výzva k předkládání projektů upřednostňuje projekty vedené místními „grassroots“ aktéry v oblasti klimatické spravedlnosti a místními organizacemi občanské společnosti působícími mimo hlavní města, avšak nevylučuje ani organizace a skupiny sídlící v hlavních městech.
Photo by 
Photo by 
Photo by 
Photo by 
Photo by 
Josef Jebavý 
Photo by 
Photo by 
ý*¨úxúePhoto by 
Photo by 
Photo by 
Pavel Matějíček 
OpenAlt z.s. 
Překladatelská komunita L10N.cz 
František Stočes (druhý zleva), při zahájení linky Záhřeb–Praha, 1930
Lukáš Čižmar 
Michal Spacek 
