Na svém telefonu mám Android od Googlu, jehož byznys model je založený na sbírání dat o uživatelích. O tom, proč je to špatně, i když „nemám co skrývat“, jsem psal nedávno. Beru to jako nutné zlo, protože pokud si chcete zachovat komfort obrovského množství dostupných aplikací, není moc kam jít. Druhá nejpopulárnější platforma (iPhone) je na tom z pohledu svobody uživatele ještě hůř. Přesto po oku sleduji projekty, které pracují na Androidu bez Googlu. V poslední době mě zaujalo /e/.

Projekt /e/ založil Gaël Duval. Možná vám to jméno přijde povědomé. Je to totiž člověk, který před více než 20 lety založil distribuci Mandrake Linux. /e/ je založené na LineageOS, který vychází z Android Open Source Projectu. Na rozdíl od LineageOS, který nabízí čistý Android a ať si uživatel dál poradí (a je tudíž vhodný spíš pro pokročilé uživatele), /e/ se snaží vytvořit produkt, který je určený pro běžné uživatele, má odladěné rozhraní, ekosystém služeb, vlastní udržovaný obchod s aplikacemi a přitom se zachováním soukromí.

Nedávno se tchyně rozhodla, že si pořídí svůj první chytrý telefon. Byla v prodejně T-Mobile, ale tam si nevybrala. Oproti jejímu „hloupému“ telefonu byl obrovský rozdíl ve velikosti. Pak jsem si ale vzpomněl, že mi už několik let leží v šuplíku Samsung Galaxy S4 Mini, který má pořád ještě opravdu malé rozměry a mohl by dobře posloužit jako přechodový.

Měl jsem na něm nainstalovaný Cyanogenmod, ale jeho nástupce LineageOS už tento telefon nepodporuje. Zjistil jsem ale, že ho naopak podporuje /e/, tak jsem si řekl, že to zkusím.

Samsung Galaxy S4 Mini s /e/.

Nahrát na něj nový systém byla otázka asi 15 minut. Je to systém, který je opravdu Googlu prostý. Nemusíte se při prvním spuštění přihlašovat ke Googlu, proklikáte pár úvodních obrazovek a můžete jej začít používat. Neziskovka, která stojí za /e/, nabízí vlastní cloudové služby (postavené na Nextcloudu), kde dostanete zdarma 5 GB místa, ale pro používání systému to vůbec není potřeba.

Launcher je dost inspirovaný iOS, prostě jen mřížka s ikonami. Pro nezkušeného uživatele ideální. Mezi předinstalovanými aplikacemi najdete ty z AOSP a několik dalších, které autoři vybrali podle uživatelské přívětivosti a ohledů na soukromí uživatele.

Launcher v /e/.

Jak už zmiňoval, /e/ má vlastní obchod s aplikacemi. Je postavený na F-Droidu, který obsahuje pouze open-source aplikace, a cleanapk.org, který nabízí i proprietární aplikace. Díky tomu tam najdete většinu mezinárodně populárních aplikací jako WhatsApp, Facebook, Instagram, Firefox, Telegram. Narazíte ale u těch lokálně populárních, takže tam nenajdete aplikaci své české banky apod. Samozřejmě můžete doinstalovávat samostatné APK, takže je tam můžete dostat, ale už budete muset danému zdroji, kde to APK berete, věřit a taky se starat o aktualizace.

Obchod s aplikacemi.

Jinak aplikace, které jsou standardně dělané pro Google Play, na /e/ běží bez problémů. Je to díky MicroG, které aplikacím poskytuje API Google Services, aniž by na Googlu nějak záviselo a posílalo mu data.

Když jsem systém na začátku ledna instaloval, měl bezpečnostní aktualizace z 1. prosince 2019. Na 7 let starém telefonu! Na jednu stranu je to super, na druhou smutné, že to považujeme za něco tak výjimečného. Protože třeba u PC je naprosto normální mít 10 let starý počítač a na něm stále aktuální systém. U mobilních telefonů vám jedna platforma dodává aktualizace poctivě 5 let, ale pak úplně vše utne na nulu a vy telefon můžete vyhodit. U druhé můžete mít Google Services a aplikace aktuální řadu let, ale aktualizace pro samotný systém vám výrobce utne třeba už po dvou. Ale u mobilů s odemčeným zavaděčem jim aspoň můžete vdechnout život na X dalších let díky projektům jako /e/.

Samsung Galaxy S4 Mini je dnes už opravdu archaický telefon: 1,5 GB RAM, 8 GB disk. /e/ je ale bez zbytečného balastu a běží na něm překvapivě dobře. Na běžné používání úplně v pohodě. Baterka už je v něm sice druhá, ale taky už má několik let. Výdrž je ale snad lepší, než kdy byl nový. Asi výsledek té řady zlepšení v energetické úspornosti, které Android za za léta dostal.

Jinak něco ty telefony tenkrát měly do sebe. Odjímatelné záda, baterku lze vyměnit během několika sekund. Vnitřnosti nejsou lepené, ale ještě pěkně na šroubky, takže trochu zručný člověk v tom s malým křížovým šroubovákem vymění snad vše.

A /e/? Pokud hledáte pro svůj androidí telefon systém bez závislosti na Googlu, je to asi ta nejlepší volba. Nedostanete holý systém jako v případě LineageOS, ale hotový produkt, který má ale oproti Androidu od Googlu svá omezení, hlavně v nabídce aplikací. Případně si můžete od /e/ Foundation koupit telefon s již předinstalovaným systémem nebo jim poslat telefon, aby vám ho na něj nainstalovali. Pokud chcete na svůj nepodporovaný telefon dostat nejnovější Android a mít k dispozici služby Googlu včetně Play, je lepší sáhnout po LineageOS a doinstalovat si do něj gapps.

O heslech se toho hodně napovídá, nejčastěji se dozvíte, že byste ke každé službě měli používat unikátní heslo a nikdy

Příspěvek Bitwarden – správce hesel zdarma pochází z Spajk.cz

Mám takovou zvláštní úchylku, nebo jak to nazvat. Kromě toho, že mám rád, když jsou na sebe lidé hodní, tak se zároveň snažím dodržovat zákazy.

Ne že bych se bál postihu, tím to není. Prostě mám rád, když jsou věci negativně předvídatelné — tedy ve smyslu tom, že toto a toto se pravděpodobně nestane.

Samozřejmě by bylo divné, kdybych to očekával, a zároveň se sám choval jinak. Tedy mně to připadá samozřejmé, jiným možná ne. Možná to je tím, že dlouhá léta znám ten experiment z teorie her (odkaz vám odemkne článek na ihned.cz), a tak vím, že TFT/TF2T jsou dostatečně robustní, a přitom snadná pravidla, jak se chovat. A tak když očekávám, že ostatní nebudou zákazy porušovat, neměl bych je primo porušovat já.

Na rozdíl od velkého množství lidí si nemyslím, že zákaz je nějaký nepřítel svobody a demokracie, naopak: zákaz beru jako limit, za který nemám chodit — ale mohu kamkoli jinam.

Photo by Kyle Glenn on Unsplash

Pro ty, co tomu nevěří, doporučuju jednoduchý pokus: V městě A bude zakázáno stavět dvoupatrové budovy, v městě B bude přikázáno stavět budovy jednopatrové. Kde máte větší svobodu? Paradoxně tam, kde je zákaz. Zákaz totiž zakazuje něco konkrétního a zbytek neovlivňuje. Jeho opakem je povolení či příkaz — a tam máte svobodný výběr z několika vyjmenovaných možností, a zbytek je zapovězen. “Seznam míst, kam nesmíte chodit” je zkrátka mnohem svobodnější než “seznam míst, kam smíte chodit”. Konec právního okénka.

Mám zákazy, coby milovník svobody, v úctě, a tak se je snažím dodržovat. Můžu si o nich myslet cokoli, ale většinou je dodržím. Když s nějakým mám problém, tak se snažím vyhnout celé té situaci.

Projevuje se to asi nejviditelněji při řízení auta. Neříkám, že je padesátka svatá a nikdy jsem ji nepřekročil — překročil, ale většinou z nepozornosti nebo kvůli okolnostem, ale nikdy ne proto, že bych si řekl: “Prcám na omezení rychlosti!” Ale třeba zákazy vjezdu, zákazy parkování nebo zákazy odbočení dodržuju… Někdy s tím dodržováním mám i problémy.

“Zastav támhle!” — “Ne, tam nemůžu zastavit…” — “Však to je na pět minut, se nikdo nezblázní…” Já se zblázním. Prostě to neudělám. Asi bych mohl, asi by se fakt nic nestalo, ale vadí mi to, tak to neudělám.

Photo by christian buehner on Unsplash

Vždycky si vzpomenu, jak mě rozčílí, když nějaký debil zaparkuje “jen na pět minut” u vjezdu do garáže svého Tranzita, pustí blikačky a jde něco vyřídit. Nebo totéž v úzké ulici, kde pak musím projet, zrcátko na zrcátko… Neudělám to. Ne snad proto, že bych si pak s uspokojením chrochtal nad tím, jak jsem morální člověk, ale protože mi to prostě vadí, a vadí mi to tak moc, že to ani sobě nedokážu tolerovat.

“A co teda jako děláš, když tam fakt musíš zastavit?” — No, nezastavím tam. Zastavím jinde. Za rohem. Za dvěma. Dojedu na parkoviště a zbytek dojdu.

Pro příklad nepůjdu daleko. Znáte řeporyjský bankomat? Osmdesát metrů za železničním přejezdem na frekventované úzké ulici, kde navíc jezdí autobusy MHD oběma směry, takže nelze dost dobře vyhradit parkoviště v daném místě. Na jediném místě, kde banka souhlasila s umístěním, takže bankomat přesunout nelze. Zaparkovat se dá na parkovišti před přejezdem, nebo na parkovišti přes ulici, asi tak 25 metrů od bankomatu. Ale zjevně lidem připadá fajn tam zastavit (v zákazu zastavení!), pustit blikačky a jít si vybrat peníze. “Na pět minut, se nezblázněj'!”

Zdroj: Mapy.cz. Vlevo je vidět místo k zastavení, vpravo značka zákaz zastavení, vjezd do dvora a bankomat…

Jasně, jen blba začne objíždět autobus, do toho je v protisměru kolona, autobus stojí ještě koncem v kolejích, a začnou se zavírat závory. Výjimka? Ani ne… A to se ještě brání a nadávají, co jako komu do toho je, takže se nedivím Novotňákovi, že na ně huláká z okna.

Nejsem takový, abych někoho vychovával (s jedinou výjimkou), od toho je škola, autoškola, maminka, a když všechno selže, tak represivní aparát, takže nezažívám situace jako jeden známý, který upozornil zjevně zdravého mladého muže, že zaparkoval na místě pro invalidy, navíc naštorc, a když na odpověď “máš s tím problém?” odpověděl po pravdě, že ano, tak se dozvěděl, co si má políbit a kam má jít…

Photo by Jose Carbajal on Unsplash

Nepsal bych o tom; osobní podivnůstky a libůstky netřeba ventilovat veřejně, ale jsem fascinován takovou zajímavou věcí, která mě vždycky znovu překvapí. Totiž kolik lidí se vždy vyrojí s tím, že začnou obhajovat “nutnost porušit zákaz”. A to jsou často lidi z těch našich liberálních kruhů, co jsou kdykoli ochotni povídat o tom, jak zákony mají platit pro všechny, dura lex sed lex a podobně.

Jak je ale možné, že člověk, který tak důsledně hájí dodržování zákazů a zákonů všemi ostatními, padni komu padni, věnuje tolik energie ne na to, aby obhájil, že sám některé nedodržuje, ani na to, aby dokázal, že jsou špatné, ale na to, aby přesvědčil mě, že můj přístup je divný a že dokáže najít situaci, kdy dodržet zákaz je špatné?! Co když u toho bankomatu zastavil člověk, který má v autě rodící manželku, která nesnáší otáčení do protisměru, hrozilo nebezpečí z prodlení, takže musel, prostě MUSEL zastavit, he, co na to řekneš teď?!

Rád mám taky ten argument, že bych si měl uvědomit (já?!), že kdyby různí výjimeční průkopníci nepřekračovali zákony, zákazy, nařízení a tabu, tak by nebyl pokrok… Na to bych rád řekl jedno. No dobře, nechci být sprostý, tak na to řeknu troje:

Zaprvé — na to, aby někdo porušil pravidla a vytvořil tak něco úplně nového, musí ta pravidla velmi dobře znát. Aneb ne každý slovní salát je surrealistická báseň.

Zadruhé — na každého výjimečného, co porušil zákaz a posunul společnost, připadají zástupy bezejmenných, co porušili zákaz a nic pozitivního se nestalo. Porušovat zákaz umí každý moula; porušit ho tvůrčím způsobem jen výjimeční.

A zatřetí — fakt srovnáváte to, že statečně ignorujete zákaz zastavení pomocí blikaček, s porušením společenského tabu, které posune svět dopředu?!

Lidi, nebylo by jednodušší prostě ten zákaz dodržet, než vymýšlet takové hověziny, hlavně když jediné, co jeho dodržením omezíte, je vaše momentální pohodlí?! Jestli máte pocit, že je zákaz špatný, apelujte na zákazodárce, ale jak se říká: odvolání nemá odkladný účinek!

Photo by Mateus Campos Felipe on Unsplash

Nejsem svatoušek, ale nějak mě k stáru přestalo bavit dělat věci, co se dělat nemají. Vím, že to spousta lidí má jinak. Vím i to, že kdo zákaz poruší, tak často získá nějakou výraznou výhodu. Ale já vám nevím… prostě to nechci dělat. Navíc si myslím, že nejlepší způsob boje proti omezení je tlak na jeho zrušení, ne jeho ignorace.

Možná jsem za exota, možná se mi můžou smát, že jsem pitomec, co nevyužívá situace nebo v tom neumí chodit, ale prostě jsem životem došel do bodu, kdy vím, že respekt k pravidlům mi dá mnohem víc, než mi vezme.

A byl bych rád, kdyby se postupně v celé společnosti změnilo nazírání na tyhle věci. Můžeme si tisíckrát fňukat do rukávů, jak na tom Západě jsou lidé poctivější, čestnější, respektují zákon atd., ale dokud nezačneme jeden každý u sebe a u takových prkotin, jako je třeba to stání na zákazech, tak společnost zůstane pořád taková duševně sovětská. Děkuji, nechci.

Mimochodem, víte, že komentáře “ale někdy je ten zákaz fakt nesmyslný a nejde to udělat jinak, než ho porušit” a “nejdřív musí stát přestat dávat nesmyslné zákazy, pak je budu dodržovat” jsou přesně výrazem toho duševního zupáctví, kvůli kterému přetrvává morální marasmus a kvůli němuž se věci nemění k lepšímu tak rychle, jak byste chtěli?!

A to je furt dokola: Já bych je dodržoval, ale oni je dělají nesmyslné, tak je musím porušovat. A protože je porušuješ, tak oni vydávají ještě bizarnější, které ty zase porušíš, a celé to je jednak nefunkční parodie, ale hlavně začarovaný kruh, kde nikdo neví, odkud začít. Ale dovolím si jedno Panwerichovské moudříčko: Když, kurva, nevíte, kde začít, tak začněte od místa, které máte nejblíž: od sebe!

Aj keď už je rok 2020 poriadne rozbehnutý chcel by som sa ešte vrátiť k tomu predchádzajúcemu aspoň pár vetami.

V práci sa darilo

• cloud a serverový segment vo WebSupport-e rástol 30 %, som veľmi hrdý na ľudí s ktorými pracujem – sú to profíci a aj vďaka nim ma to stále baví
• viac sme začali hovoriť, čo robíme smerom von
• keď sa obzerám po CEE regióne verím, že to bude ešte lepšie – ambície sú väčšie
• narazil som na svoje možnosti koľko toho viem spraviť za jeden deň, tento rok musím viac delegovať
• akvizícia nás posunula z lokálneho biznisu na európsky
• máme parádne nové kancelárie

Eventy a prednášky

• mal som 9 plnohodnotný prezentácií: CodeCon, OpenCamp, Marketingový štvrtok, Verlag Dashöfer Eshop, Platform house time management, LinuxDays Praha, WordCamp Bratislava, OpenAlt Brno, DigiAka Galanta
• bola to výzva, celkom náročné, ak na každé podujatie pripravujete inú tému a inú oblasť (biznis, technológie, time management)
• prvý raz aj Brno a Praha
• samozrejme som len nerozprával, ale aj čo to zažil: Event Rulezz, Cloudfest (Rust), Doers (Budapešť), Pioneers (Viedeň), WordCamp EU (Berlín), DevOps Summit (Ostrava), DesignIt Trnava, OpenSlava, Leadership (Brno), Velocity (Berlín)
• bol som na workshopoch: argumentácie, vedenia ľudí a budovania startupov v korporáciach

Cestovanie

• každý event sa snažím využiť aj na cestovanie, ciže 2x Berlín, Rust
• destináciám opäť vedie Praha, nasledovaná Viedňou, Brnom a Košicami
• užil som spoznávanie Slovenska s rodičmi, bratom a priateľkou
• na dovolenku sme sa vybrali do Mataró, čo je kúsok od Barcelóny – bol to posledný týždeň sezóny, prázdne pláže a kľud
• cez leto som si brával poldenné voľno cez týždeň, mám o tom aj vlog

Okrem toho

• stihol som dva koncerty, tým prvým bola Aurora a druhým hudba ku Stranger Things od producentov Kyle Dixon & Michael Stein
• som sa 2x sťahoval
• dal dva rozhovory pre Ecommerce Bridge a jeden pre Mladú Frontu
• prispel kapitolou do knihy o blogovaní
• hodnotil nový web pre FMK UCM
• prečítal som 49 kníh, cieľ bolo 30
• v rámci projektu Digitálni anjeli som pomáhal webu Prvá pomoc zážitkom
• tuningoval Heroes.sk a pripravoval nový web pre knihu
• refreshoval som svoju angličtinu
• natočil som 27 videí, pripravil 52 weekly

A teraz si to konečne všetko môžete pozrieť aj na videu. A ešte viac, než som tu popísal.

Bílý heterosexuál středního věku v SUV

Photo by Oscar Nilsson on Unsplash

Doba je plná ohledů. Vše zasluhuje ohledy, především od většinové společnosti. A my, většinová společnost, přikyvujeme a říkáme “ano, ano, asi si to zaslouží ohledy, porozumění a respekt”.

A velká část z nás (lidí jako jsem já a jako jste vy) s tím ani nemá problém. Jsme liberální, takže se řídíme takovými těmi maximy jako “dělej si co chceš, pokud neškodíš” nebo “chovám se tak, abych mohl být spokojený, kdyby se toto chování stalo obecnou normou” atd. Prostě stran migrace, rasismu, práv gayů, práv žen atd. máme takové ty postoje typu “proč ne? Nikomu to neublíží, jim to pomůže…”

Jenže víte, co je problém? Ne všichni z většinové společnosti jsou jako my. Někteří, říkejme jim “flagelanti”, cítí s minoritami tak moc, že by nejraději vyoperovali vše majoritní, co v nich je, a když to nejde, tak se za to budou aspoň hlasitě proklínat, bičovat a všem ostatním nadávat, že nedělají totéž. Možná doufají, že se sebenenávistí někteří nakonec promění v transgender černošskou lesbičku, kterou chtějí být.

Druzí, říkejme jim “flanelanti”, k těmhle novotám mají zakořeněný odpor. Takhle je to neučili, za jejich mládí nic takovýho nebylo, správně to je tak, jak to znají a chtějí oni, ostatní je nepřirozené.

V majoritě zuří boj mezi flagelanty a flanelanty. Jedni řvou na druhé, druzí řvou zpátky na prvé, a mezi nimi stojíme my, teda já a vy, pro flagelanty jsme fosilové, pro flanelanty jsme sluníčkářské bytůstky, takže vlastně máme jedinou možnost: držet hubu.

Photo by AK¥N Cakiner on Unsplash

Ono je to nejlepší. Ano, je to občas k vzteku, uvědomit si, že vlevo zuří boj za budoucnost lidstva, vpravo zuří boj za budoucnost lidstva, a uprostřed je úterý, ve kterém stojíte vy, pracujete na nějakých úplně obyčejných věcech, jako je jídlo, bydlení a takové ty přízemnosti, a kuš!

Je důležité mít na paměti jednu věc:

Když se hádáte s idiotem, je velmi pravděpodobné, že on v tu chvíli dělá totéž!

Nechte flagelanty i flanelanty jejich boji. Zvažujte jejich argumenty a dělejte dál to, co považujete za správné. Ano, my budeme vždycky ten mainstream, ta většinová společnost, i když z té původní už byly vyjmuty a status minority dostaly ženy (aniž by o to většinově snad nějak stály), stejně tak gayové, děti, starci, lidé jiných než europoidních ras, míšenci, cyklisti, vegani a mnozí další, takže “majorita” je dneska tak 10 %. A ta samozřejmě může za všechno to zlo, za misogynii, rasismus, nenávist, za kulturu znásilnění, za kulturní znásilnění, za znásilnění kultur, prostě za všechno zlé… Taky za islamizaci světa, za rozpad tradičních hodnot, rozpad tradiční rodiny, Nový světový řád a tak dál, ať je to vyvážené zleva i zprava.

Svět je vždy označen tak, jak jej označí ti, kdo chtějí mít svět označený — a to nejsem já ani vy, takže pokud nechcete nálepky sám rozdávat a pořádně u toho řvát, tak se smiřte s tím, že nějaké dostanete a budou přitom řvát na vás.

Jakáž pakáž. Co nemožno změniti, to nutno snášeti.

Možná jsme staří bílí cis-heterosexuální otravní OKboomer privilegovaní neuvědomělci. Nebudeme v tom hledat znevýhodnění a necháme flagelanty, ať na nás hystericky řvou.

Ale proti jedné věci se musím ozvat.

Photo by Daniel Lerman on Unsplash

Ze všech trendů, co “mi mění mé staré zaběhané pořádky” (jak by řekli flagelanti), mě nejvíc znepokojuje ten, který vede k ujišťování všech všemi, že jsou hodnotní a dobří lidé a mají právo být respektováni takoví, jací jsou. A protože vím, jak málo stačí na to, aby se flagelantům splašily čakry, tak explicitně dodávám, že hovořím o věcech, které člověk může ovlivnit svou vůlí. (Předpokládejme, že existuje; s existencí svobodné vůle můžete predestinačně polemizovat jindy.)

Třeba ludrovství. Víte co myslím: taková ta směs duševní lenosti a osobnostního nastavení, co vede k frustracím, neschopnosti udělat cokoli pro změnu svého stavu a očekáváním, že se ostatní postarají.

Jidiš má podobné slovo trombenik. Trombenik je zvláštní mix chvastouna, lenocha, příživníka, šarlatána, podvodníka, povaleče a budižkničemy (to je slovo, co?), ale víte, jak to se slovy v jidiš je. Radši vám řeknu vtip: Židovská matka povídá svému synovi, co se jen válí doma na otomanu: “Trombeniku! Přestaň se válet, jdi a najdi si práci!” A syn jí odpovídá: “Já si nikdy žádnou práci nenajdu, protože jsem trombenik!”

Že za to ten člověk nemůže? Ou kej, narodil se do blbé rodiny, mizerných poměrů, rodiče mu neposkytli pozitivní vzor, okolí taky ne, ale chodil do školy, kde se minimálně jednu věc naučit měl. Totiž že je lepší se snažit, než se spokojit s podprůměrem. Škola měla být první místo, které ho mělo z jeho letargie vyburcovat.

Ale jestli mu škola říkala “to je v pořádku, že se ti nic nechce a nic neděláš, my tě máme i tak rádi, jsi platným členem naší společnosti a ostatní tě musí respektovat takového, jaký jsi…”?

Amen, amen, pravím vám, leda hovno! Trombenik nemá právo být respektován ve své lenosti; jeho ludrovství je hodno být pranýřováno jako něco, co nezaslouží ohledů ani slitování.

Myslím si, že je to cesta do pekel.

Nadprůměrní mají průměrné motivovat, aby se rozvíjeli, být jim vzorem a ano, být i trošku objektem závisti. Nejsou na světě proto, aby průměrné ujišťovali v tom, že jejich průměrnost je v pořádku, a sami se styděli, že snad jejich nadprůměrnost v někom vyvolává nepříjemné pocity méněcennosti.

Jakmile to tak nebude, zastavíme se. A pak si budeme moct všichni sednout do kruhu, broukat si parampapam pam pa dam a skupinově potlačovat jakoukoli výjimečnost, protože výjimečnost je vůči lidem, co jsou znevýhodnění tím, že výjimeční nejsou, tak povýšená a neuctivá!

Výjimečnost se u flagelantů toleruje pouze minoritám. U majority je to vždy projev povýšenosti, netolerance, okboomerství a kultury útlaku.

Photo by Hudson Hintze on Unsplash

Vztah občanů k státu je plný paradoxů. Už před časem jsem poukazoval na to, že všichni nadávají státu, že platí nesmyslné částky za dodávky, ale zároveň kdyby byli v roli osloveného dodavatele, tak jim nedělá problém předraženou zakázku přijmout. Vedl jsem o tom sáhodlouhou diskusi, kde mi všichni vysvětlovali, že “to je v pořádku”. Tak jo.

Photo by Marco Oriolesi on Unsplash

Stejně tak všichni nadávají na to, že si stát vymýšlí “spoustu nesmyslných podmínek” pro dodávky. A mají pravdu, velká část těch požadavků jsou nesmysly z neznalosti, nebo dokonce i ze zlého úmyslu. Ale na druhou stranu budou zase všichni řvát, když bude mít systém potíže. Přitom právě požadavky na dostupnost, bezpečnost, certifikace a záruky šponují cenu na násobky “běžných tržních cen pro běžná komerční řešení”.

Jinými slovy: budete klidnější, když vaše data budou v systému, dodaném za nesmyslnou cenu, ale s patřičnými SLA, jasnou smlouvou na údržbu, podrobnou dokumentací atd., nebo v něčem, co spíchla firma, která už neexistuje, zato za levno?

Totéž platí o technologiích. Ty nové jsou levné, rychlé, efektivní — ale ty staré jsou prověřené a dlouhodobě stabilní. Tak co? Jaké technologie má použít váš dodavatel IS pro firmu? A jaké má použít dodavatel softwaru pro vaše auto? A jaké má použít dodavatel softwaru pro stát? Váháte? Tak schválně: jaké použije NASA do sondy za stamilióny dolarů?

Photo by Valentin Petkov on Unsplash

Ono je to v důsledku jedno. Vždycky bude platit, že chceme, aby stát své systémy stavěl extrémně robustně, protože jde o nás, a zároveň budeme nadávat na to, že to je předražené a mastí si na tom kapsy furt pět stejných firem. Jediné, co má smysl, je snažit se snižovat míru předražení a zprůhlednit zadávání zakázek. To je možné jen systémovou změnou.

Stejně tak budeme vždy vyčítat státu, že rozhazuje peníze na svůj vlastní provoz. A na druhou stranu mu vyčteme, že nedokáže přitáhnout na patřičná místa prověřené odborníky z praxe. Nojo, jenomže proč by odborník z praxe šel dělat za třetinový plat pro stát? Přidat mu? Nemožné, protože stát musí sám na sobě šetřit…

Photo by John Barkiple on Unsplash

Neřešitelné? Trisekce úhlu, kvadratura kruhu, roztínání gordických uzlů a míchání paradoxů špejlí? No vidíte. Ale tak to je, bude a musí být. Samozřejmě tlak na zeštíhlení státu, omezení byrokracie, oříznutí prostoru na korupci a ucpání míst, kudy prosakují prachy ven, je v pořádku a nutný.

Jen, víte, i tady platí, že nemůžete mít nejlepší koláče nejlevněji. Buď nejsou nejlevnější, nebo nejsou nejlepší. Vždycky musíte z něčeho slevit.

A to je právě ta politika. Dobrou chuť!

(Jasně, úplně nejlepší by bylo mít malý efektivní stát s minimem nutných systémů, ale nemůžete mít malý stát, a zároveň protekcionistický. Že nechete stát-maminku? Ou kej, přesvědčte o tom nadpoloviční počet voličů a nezapomeňte předem vymyslet, co budete dělat s lidmi, kteří potřebují držet za ruku a bez toho se ztratí…)

Asi jste to slyšeli: Ministerstvo oznámilo, že systém elektronických dálničních známek bude dělat firma Asseco za 400 mega.

A už to jelo… “400M za eshop, no to se zase vyhazujou prachy!”

Ne že by na té zakázce nic nesmrdělo. Smrdí tam všechno, především pak způsob jejího zadání. Ta cena taky asi nebude dvakrát podstřelená, ale bůhví co je v zadávací dokumentaci a proč. Relevantní argument je, že na Slovensku to stálo násobně míň — a pak se tedy ptejme, jaké jsou v těch systémech rozdíly.

Ale složité otázky nemá lid rád. Lid rád jednoduché dělení na dobro a zlo, jednoduché odpovědi a rázné akce. Třeba takto.

Nechci být za kazišuka a rozhodně jsem ten poslední, kdo by nějak bránil čemukoli, co naučí stát fungovat způsobem “řádného hospodáře”, ale u téhle konkrétní věci mám pocit medvědí služby. Nepříjemná zkratka, že systém na dálniční známky je “jen eshop” a že “to pár lidí udělá za víkend”, snahu devalvuje. (Ono obligátní “aspoň něco dělají, co děláš ty?”, které přesně teď zazní, je bohužel ve stylu dláždění dobrými úmysly.)

Jako získání pozornosti pro ACTUM to je skvělé, ale poprosil bych kolegy z médií, aby si pamatovali, že jsou novináři a měli by jít po podstatě, než začnou dovozovat nějaké závěry…

Rád bych vám vyprávěl o jednom takovém frajerovi (=já), co se před mnoha lety rozhodl, že udělat systém pro novinové předplatné je práce, kterou “pár schopných lidí udělá za víkend”. Však co je na tom složitého: výběr produktu, zadat nacionále, potvrdit platbu kartou nebo převodem, poslat mail, včas aktivovat, a za tím jednoduchá databáze…

Koupit si jedno předplatné papírových novin je přesně tak jednoduché. Ale co firemní předplatné? Firma objednává víc výtisků pro sebe. To taky jde. Ale bude to na fakturu. A pak jsou akční předplatné se slevou. Sleva taky nějak jde zařídit. A vouchery…

Photo by Christian Wiediger on Unsplash

Pak jsou předplatné, kdy jeden platí, ale chodí vícero novin na různé adresy. A taky jsou různé demobalíčky, které se nemají prodlužovat a jsou zdarma.

Navíc noviny nezačnou chodit hned, ale až tak za dva, tři dny, než se objednávka propíše k distributorovi. Takže je to potřeba do systému zapracovat a desátého nabízet odběr až od dvanáctého.

Jo, pozor na víkendy, státní svátky a na období, kdy noviny nevychází, takže nelze udělat plus dva dny, ale musíte mít k dispozici plán vydání.

Ale třeba někdo chce doposlat remitendní výtisky, protože v pátek máte přílohu a on by ji rád. A někdo chce jen ten pátek. A pak je firma, co chce patnáct předplatných pondělí až pátek, a k tomu šest pátečníků, a ty chce doručovat managementu přímo domů.

Photo by Bank Phrom on Unsplash

Samozřejmě musíte udělat měsíční předplatné. A rekurenci při platbě kartou. Nebo snadné obnovení. A taky roční. A čtvrtletní a pololetní, protože tak to firmy chtějí. Nakašlat na firmy? Můžete, ale je to třeba polovina prodaného nákladu…

A i když si řeknete, že tohle všechno nemusí být nutně v eshopu, tak to ten systém musí, fakt musí umožňovat aspoň z backendu pro administrátora.

Pak to napojíte na databázi distribuce. Když jste programátor, tak trošku předpokládáte, že to je raz dva, přeci vy máte API, oni mají API… ale oni API nemají. Oni jsou schopní dávkově, jednou za den, přidat seznam lidí, co jim dodáte. V Excelu. Na jejich FTP server.

Jenže máte i digitální vydání. Musíte tedy těm lidem zakládat uživatelské účty v systému. Těm s papírem ne. Teda můžete to zkusit, ale nikdo nikdy ten přístup nepoužije. U nich bude většina požadavků chodit mailem, nebo je budou telefonovat. U digitálního předplatného zato nemusíte přemýšlet nad tím, od kdy ho aktivovat: ihned! Ale co když si koupí digitální i papírové? Jaké bude fakturační období?

Photo by AbsolutVision on Unsplash

Pak zjistíte, že to musíte napojit i na účetní systém, že e-shop musí mít možnost zadat různé kuriozní akce (“předplatné tří titulů nyní za cenu dvou a k tomu šicí stroj…”), a že to musí umět naklikat paní z vydavatelství. Mobilní aplikaci to musí mít. A prodej přes třetí strany, přes různé “nakupte předplatné na jednom místě” shopy a jiné obchody. Musíte řešit párování plateb převodem, kde někdo zapomněl zadat variabilní symbol. Karty taky expirují. A co ověřování slevy na ISIC kartu a pro seniory?

No, zkrátka, buď se na to vykvajznete, anebo si řeknete: “Že já, debil, si nezaložil firmu, která by vyvíjela takový systém! Jen za vývoj a údržbu bych si řekl sto mega!” A věřte, že byste je dostali!

A to to vypadalo na začátku jako obyčejné objednávání novin.

Pokiaľ je Ubuntu vaša preferovaná distribúcia pre server či cloud a potrebujete na nej pracovať aj lokálne napríklad na notebooku, tak vás určite zaujme Multipass. Ide o orchestračný nástroj od Canonical, ktorý umožňuje súsťať virtuálne servery lokálne jednoducho ako napríklad kontajnery.

Multipass je dostupný pre Windows aj macOS, ja sa zameriam na druhý spomínaný. Inštalácia je pomernej jednoduchá, stačí spustiť

$ brew cask install multipass

Prípadne, ak nepoužívate Homebrew tak je možné inštalovať aj z balíčka.
Keďže už vo svojom systéme mám virtualizáciu v podobe VirtualBox-u, tak ju využijem ako driver

$ sudo multipass set local.driver=virtualbox

Druhou možnosťou je použiť hyperkit ako natívnu virtualizáciu pre macOS.
Samozrejme pre pre prvé spustenie virtuálu budeme potrebovať imidž Ubuntu, defaultne sa sťahuje posledná LTS verzia, čo mi osobne vyhovuje

$ multipass launch --name ubuntu-lts

Po tom, čo sa imidž prvý raz stiahne a virtuálka spustí môžeme pozrieť či je všetko OK

$ multipass exec ubuntu-lts -- lsb_release -a

Počas vytvárania virtuálky môžete podhodiť cloud-init konfiguráciu a tak upresniť čo sa má inštalovať a konfigurovať

$ multipass launch -n ubuntu-lts-custom --cloud-init cloud-config.yaml

Multipass do macOS nainštaluje na lištu malú utilitku pomocou ktorej je možne virtuálky vypínať/reštartovať.

Viac nájdete na oficiálnom webe Multipass. Za mňa to je dosť užitočné, keďže som upustil od používania Vagrant, takže na môj jednoduchý workflow Multipass úplne postačuje.

Technológie

• Guide to Bootstrap Columns: Examples, Tutorials, and Tricks
• The Status of HTTP/3
• 5 Questions to Ask When Implementing a Multi-CDN Strategy
• What You Probably Didn’t Know About Sudo
• A general purpose syntax highlighter in pure Go
• OpenStack’s Complicated Kubernetes Relationship
• OpenShift and Kubernetes, with Clayton Coleman
• kubectl tree: Visualize Kubernetes object ownership
• The poor state of Kubernetes horizontal pod autoscaling
• Setting up a single master Kubernetes cluster on Azure using kubeadm
• How to Monitor Kubernetes API Server
• New Kubernetes security tools abound as container deployments grow
• AWS Cost Optimization 101
• Sharing an SQLite database across containers is surprisingly brilliant
• Managing Failure Modes in Microservice Architectures

UX & Service design

• Common Mistakes In UI Design And How Graphic Designers Can Avoid Them
• Netflix Keeps Its Older Price Comparison Table And Rejects Their New Layout In This A/B Test
• Everything You Need To Know About Green UX
• Humble Book Bundle: Project Management
• Hazard Mapping
• Ship outcomes, not just features, with the Product Impact Framework
• JetBrains Mono: A free and open source typeface for developers

Social media & marketing

• Facebook připravuje nakupování v živém streamu
• Jste SMART ve stanovení marketingových cílů?
• Marketing lessons learned over more than a decade growing startups

Startupy & biznis

• How Lean Startup Methodology Can Help Your Business Grow
• Three Theories for Why You Have No Time
• Being a Solo Founder: Pros, Cons, Tips & Tricks
• Equinix to Acquire Bare Metal Leader Packet
• The Basecamp Guide to Internal Communication
• What Makes a Successful Founder?
• Apple Acquires Artificial Intelligence Company Xnor.ai

Spoločnosť

• Wombats are the heroes of the Australian fires, sheltering animals in their burrows
• Oceans are warming at the same rate as if five Hiroshima bombs were dropped in every second
• 'Like sending bees to war': the deadly truth behind your almond milk obsession
• An 18-carat gold nugget made of plastic
• Gustav III of Sweden's coffee experiment
• Germany looks to step up coal exit timetable

Kniha týždňa

Tom Shone - Tarantino: Retrospektiva

Quentin Tarantino se narodil se v Knoxville, Tennessee, v roce 1963. V dětství strávil mnoho sobotních večerů tím, že svou maminku doprovázel do kina, což v něm zažehlo lásku k filmu, která mu vydržela celý život. Poté, co v patnácti letech opustil školu, vzal práci na částečný úvazek v místní videopůjčovně. Svůj první scénář psal čtyři roky: byl k filmu My Best Friend’s Birthday. 70minutový film, ve kterém hrál a který také režíroval. Pak přišly Gauneři (1992) k němuž napsal scénář za čtyři týdny. Tarantino byl rázem uznáván jako jeden z nejtalentovanějších mladých režisérů.

Sleduj ma na goodreads.com/FeroVolar

Možná právě teď sedíte u stolu v kanceláři a cítíte, že vaše kariéra potřebuje zásadní impuls, změnu, že už dlouho stojíte na jednom místě. Listujete si různými weby a narážíte stále a pořád na totéž: “Pojď pracovat k nám, programátorům vše, služební elektrokolo, stravenky do fitka, zlatý rybičky na stůl, fotbálek v relaxu a manažerka štěstí prochází každé dvě hodiny okolo!”

Ale vy máte pocit, že už to není ono. Nechce se vám být každé dvě hodiny kontrolován kvůli štěstí. Nechce se vám na další scrum agility meeting, nechcete už v životě slyšet “retrospektiva teamu” a když vidíte CRUD, dělá se vám mdlo. A navíc se támhle blíží UXák, který otravuje s nesmysly, co buď nelze naprogramovat, nebo za cenu přepsání většiny kódu.

Jak z toho pekla ven? Listujete, listujete — a marně! “Jak se rekvalifikovat z pracovníka marketingu na programátora?” Bože. “I ty se staň programátorem!” Nebo: “U nás může být programátor každý, minimální požadavek: alespoň jedna ruka se čtyřmi prsty. Hygienické návyky nejsou podmínkou. Dresscode: zakryté přirození během pracovní doby. Kafe furt, Red Bull taky, antidepresiva za polovic!”

Photo by Patrick Amoy on Unsplash

Ale článek, který hledáte, nikde. Místo toho jen: “Staňte se programátorem! Naučíme vás myslet jako programátor za 30 dní!”

Copak je vám souzeno zůstat ve chřtánu bestie, čumět na malá písmenka v programátorském editoru a v padesáti začít druhou kariéru nihilistického alkoholika?!

Přátelé, není! Cesta je sice krušná, ale existuje. Chce to opravdu hodně sebemotivace, odříkání a všeho toho bullshitu, co do vás horem dolem tlačí k tomu, abyste se stali lepším programátorem. Využijte toho — a použijte sílu motivačních příruček, jen v opačném směru. Sledujte, rada první:

Pamatujte, že jsou i lidi, co nejsou programátoři! A žijí. I když si možná říkáte “žijí — ale co to je za život?!”, tak věřte, že jim to ani nepřijde. Plus navíc mají obrovskou výhodu: nechodí na SCRUM standupy a nečumí na podivné chyby ve změti písmen. Je dobré naučit se jejich jazyk. Možná vám připadá, že mluví česky, vy taky mluvíte česky, tak jaký problém, ale hned vám to řeknu: syntax a sémantika. Stejná slova nemusí mít stejný význam.

Je to těžké, ale hodně pomůže, když si uvědomíte, v čem jste dobří — kromě počítačů. Může to být cokoli, nejspíš něco technického, ale když se vám podaří najít něco mimo techniku, bude to úplně skvělé. Třeba dobře zpíváte, nebo vyřezáváte sošky, nebo vás baví vařit, nebo kreslit, nebo psát… Prosímvás, důležité: fantasy, deskové hry a LARPy se nepočítají, ano?

Photo by Rochelle Nicole on Unsplash

Jakmile si najdete něco jiného, pomůže vám to uvědomit si, že jste vícerozměrný člověk — define human({dimensions:many}).

I kdybyste teď hned na nic nepřišli, přeci jen něco umíte: umíte řešit problémy. Sice počítačové, ale ty ostatní jsou podobné, věřte mi.

Ideální je postupný přechod. Skončit 31. jako programátor a od 1. následujícího měsíce dělat sládka v pivovaru je hodně velká změna a nemusíte ji ustát. Zkuste se odpoutávat pozvolněji. Co třeba pozice vedoucí IT / vývojového oddělení? Samozřejmě hrozí riziko, že pokud jste ještě úplně nedozráli, budete mít tendenci i na takové pozici programovat a odsouvat manažerskou práci. Ale musíte se překonat.

Photo by Austin Distel on Unsplash

Musíte v sobě nalézt sílu a vnitřní kázeň, abyste přestali dělat práci za podřízené, i když si myslíte, že byste ji udělali líp. Musíte jim začít věřit a nechat na nich, ať dělají, za co jsou placení. A musíte si hlavně nalézt svou novou zábavu: rozhodování o větších věcech. Manažer není prudič ani blb, co “to neumí dělat, tak to musí řídit”. Manažer budete vy, a vaším úkolem bude postarat se, aby vaši bývalí kolegové dělali každý to, co umí, aby to dohromady dávalo smysl a aby byli se svou prací spokojeni.

Pak už to půjde samo. Najednou zjistíte, že UXák není otravný debil, co v životě neprogramoval, a proto vymýšlí kraviny. Zjistíte, že zákazník není kretén, který se nenaučil ovládat velmi logický a jednoznačný program, co jste udělali. Přijdete na to, že kretén jste vy, protože jste nafoukaně a všeználkovsky udělali něco, aniž byste se — byť i jen na okamžik — zamysleli nad tím, co uživatelé vlastně chtějí. Vy tomu rozumíte, vy jste programátor, a oni ať se to naučí. Jako s řidičákem…

Dobré je, když si necháte programování jako koníčka. Ne že budete po večerech psát informační systémy, ale — co třeba Arduino? Už jste zkusili Arduino? Je to na půli cesty mezi programováním a fyzickými gadgety.

Photo by Harrison Broadbent on Unsplash

A pak jednou přijde den, kdy za vámi někdo přiběhne a bude hulákat: “Lehnul build server a my teď tohleto a tamto a oni tohleto a to jsou podmínky teda toto, pokud to někdo okamžitě neopraví, tak na takovou práci kašlu!” — a vy si s úlevou uvědomíte hned několik věcí najednou:

• Že jste býval stejný člověk. Taky by vás to rozčílilo.
• Že vás to vůbec bytostně nezasáhlo. Je to jen věc, kterou můžete vyřešit. Uděláte několik kroků, zjistíte, co se stalo, jak to napravit, požádáte lidi o pomoc, zařídíte, co je ve vaší pravomoci, a s pocitem dobře vykonané práce půjdete dál.
• Že vaším úkolem je toho člověka uklidnit.

Pak, časem, uděláte firmě pápá a začnete dělat něco úplně jiného. Možná založíte vlastní firmu a budete dělat něco hrozně zajímavého. Možná půjdete na úplně jinou pozici. Možná se z vás stane konzultant, školitel, možná budete psát, možná zůstanete blízko oboru a budete třeba softwarový architekt, produktový vedoucí, anebo z vás bude třeba 3D animátor… To je na vás.

Věřte mi, je to velmi úlevné. Opravdu hodně moc. Sám jsem si tím prošel.

Důležité je nepodlehnout dojmu, že vlastně nic jiného dělat nemůžete.

Za Datilem jedete po silnici 60 směr Socorro. Asi v půlce cesty odbočíte na silnici 52. Nemůžete to minout.

Jeli jsme ráno z Flagstaffu přes Holbrook s krátkou zastávkou u meteorického kráteru. A pak už jen dopředu a dopředu a dopředu, takovou vyprahlou krajinou, a najednou, ani si toho nevšimnete, se octnete v Novém Mexiku.

V dálce hory a rovná silnice, co se táhne až na obzor. A pak TO uvidíte…

Jmenuje se to Very Large Array, plným jménem “Karl G. Jansky VLA”, a je to obří radioobservatoř. Těch radioteleskopů, jak se odborně říká těm “anténám”, je tam 27. Jsou postavené do tří linií, v každém hezky devět, a sledují vesmír.

Důvod takového uspořádání je prostý: zvyšuje se tím přesnost. Když do antén dorazí signál, tak se spočítá zpoždění mezi jednotlivými anténami. Tím se mnohem přesněji určí směr, z jakého signál přišel. Kdybyste chtěli mít jednu jedinou anténu se stejnou přesností, musela by mít průměr paraboly 36 kilometrů.

Čas od času se přijímače přenastaví — hned vedle nich jsou koleje a pomocí lokomotivy se posunou blíž či dál.

Můžete dojet až k malé budově, kde je návštěvnické centrum. Možná tam přes den i někdo je, ale my jsme přijeli po páté hodině odpolední, takže jsme nepotkali ani živáčka a byli jsme tam sami.

Je to zvláštní pocit: stojíte uprostřed obřích radioteleskopů, každý má přes 200 tun a každá parabola má průměr 25 metrů. Můžete si po kamenitém chodníčku dojít až k jednomu přijímači — a tam si uvědomíte, jak je to velká věc.

Stojíte pod tím ocelovým monstrem, jemně bzučí transformátory, šustí vítr, slunce maluje dlouhé stíny a vy si najednou uvědomíte, že tam všude okolo vás se naslouchá vesmíru.

Vesmír je od vás kousek, jen sto kilometrů směrem vzhůru. Možná o kousek blíž, protože jste dva kilometry nad hladinou moře.

A najednou v teleskopu jemně zabzučí a vy zahlédnete, jak se o kousíček pootočil. Země se otáčí, tak se natáčejí i teleskopy, aby sledovaly stále stejné místo ve vesmíru.

Kam se právě dívají? Těžko říct, možná na nějakou černou díru, možná do centra dávno zaniklých galaxií, možná sledují supernovu, kvasar, pulsar… Řídicí centrum je mnoho mil odsud, v Soccoru. Tam se všechny signály vyhodnocují, zpracovávají a odtamtud se řídí i pohyb antén. Tady, na náhorní planině svatého Augustina, je jen návštěvnické centrum, technické zázemí a budova s nezbytnou obsluhou.

A protože jsme v USA, kde každá zajímavost je opatřená komfortem pro návštěvníky, nechybí tu názorná demonstrace fungování parabol, zaměřování dalekohledu, vysvětlení, co to jsou vlastně ty rádiové vlny, tabulka s upozorněním, že máte dávat pozor na chřestýše a na náhlé bouřky, které se tam velmi často objevují, nezbytná tabule s “fun facts” a americká vlajka:

Chvíli stůjte a dívejte se stejným směrem, jako teleskopy okolo vás: do vesmíru. Ke hvězdám. Třeba tam uvidíte něco, co vás poznamená. Třeba uslyšíte taky hlas hvězd, z jejichž popela jsme, mimochodem, všichni stvořeni. Možná právě proto zvedáme hlavy k obloze, protože každý atom, co v sobě máme, byl kdysi součástí nějaké hořící hvězdy… Třeba ji v sobě ucítíte a na chvilku zažijete to zvláštní spojení s vesmírem.

Pak se podepíšete do návštěvní knihy, nasednete do auta a jedete vstříc nadcházejícímu večeru dál, směrem na Soccoro a do Albuquerque, největšího města Nového Mexika (hlavní ne, hlavní město je Santa Fe).

A za vašimi zády dál tiše naslouchá dvacet sedm antén tomu, co šeptá vesmír.

Mimochodem — Karl Guthe Jansky, po němž je observatoř pojmenována, byl průkopníkem radioastronomie a měl české kořeny: jeho děd byl Čech.

Haló, tady Vesmír was originally published in Best Western on Medium, where people are continuing the conversation by highlighting and responding to this story.

Ze všech různých typů otravných lidí, včetně těch, co vám volají, abyste přispěli na charitu nákupem ručně malovaného obrázku od postiženého koťátka, jsou nejotravnější agitátoři. Jak jsem mírný, klidný a v jádru velice pozitivní a společenský člověk, tak tohle, to je mor a je potřeba ho potírat v zárodku.

Photo by Christopher Burns on Unsplash

První historicky doložený monomaniak tohoto typu byl Cato se svým “Ostatně soudím…” To bylo tak:

Cato byl vážený senátor v Římě, moudrý a vzdělaný muž, jen si k stáru vzal do hlavy, že v Římě nebude dobře, dokud kdesi v severní Africe bude stát Kartágo. Tak moc ho to pálilo, že za každým projevem v Senátu říkal: “How dare you?!”

Ne, pardon, to nebyla youtuberská show. Cato v Senátu měl projev, řekněme, k cenám vajec. A přednesl pěknou řeč, kde vysvětlil příčiny, nastínil možné řešení, shrnul pro a proti, dal návrh, a ještě než usedl, tak řekl: “Toto si myslím o ceně vajec. A kromě toho si taky myslím, že Kartágo musí být zničeno!”

Ale protože to byl vzdělaný Říman své doby, tak to říkal trochu důstojněji, použiv gerundia a pasivního perifrastika, a sice “Cēterum autem cēnseō, Carthāginem esse dēlendam”. Otravné to bylo stejně, a Římané, než aby to poslouchali pokaždé, když Cato promluví, radši Kartágo zničili.

Stále jsou lidi, kteří mají nějakou svoji monománii, nějaké své téma, k němuž se hovor vždycky stočí, ať chcete či ne — a vy spíš nechcete. Věřte mi.

Pro lepší představu — Hašek popisuje ve Švejkovi klempíře Pokorného z Budějovic:

Ten, když se ho lidi optali: “Koupal jste se už letos v Malši?”, vodpovídal: “Nekoupal, ale zato bude letos hodně švestek”. Nebo se ho zeptali: “Jed jste už letos hříbky?” a von na to vodpověděl: “Nejed, ale tenhle novej sultán marockej má prej bejt moc hodnej člověk.”

Tak tohle, to je něco jako klempíř Pokorný, ale na steroidech. Takového když se optáte, jestli se koupal v Malši, tak odpoví: “Nekoupal, ale sledoval jsem klimatickou konferenci v Paříži a tam to konečně dokázali, že za oteplení můžeme my”. A když se ho zeptáte, jestli už jedl letos hříbky, řekne: “Nejedl, ale Evropa bude muset dát na boj s oteplováním aspoň tři miliardy eur!”

Klimatická monománie je velmi častá, většinou jde ruku v ruce s klimatickým žalem, ale předmětem takové agitace se může stát v podstatě cokoli. Měli jsme příbuzného, a ten dokázal jakýkoli hovor při rodinném setkání obrátit na problematiku hrabošů a jejich hubení, neboť mu na záhumenku podrývali karfiól.

Photo by Eric Prouzet on Unsplash

Mluvit s člověkem, co má jako své agitační téma hraboše, je někdy i roztomilé, protože to je docela svérázný a ojedinělý druh komunikační obsese. Blbé je mluvit s lidmi, kteří mají nějaké úplně běžné a časté obsedantní téma. Imigranti, islám, klima, mužský cis hetero šovinismus, ilumináti, světové židovstvo nebo třeba životní pojištění…

Když po patnácté slyšíte totéž, tak máte chuť dotyčného napadnout. “Proč mi to říkáš?!” — “No, je to důležité téma, ty si nemyslíš, že to je důležité téma?”

Co na to máte odpovědět? Když řeknete, že je to téma důležité, budete zataženi do naprosto stejného úmorného monologu, který slýcháte pokaždé, kdy vaší rolí je jen přikyvovat nebo vyjadřovat rozhořčení, zatímco ten druhý “si to musí říct”.

To by i bronzovej Buddha utekl!

Photo by wilsan u on Unsplash

A když řeknete, že to téma je nedůležité a že vás nezajímá, tak dostanete ještě otravnější a protivnější přednášku o tom, proč je to důležité, dokonce to nejdůležitější na celém světě (nezapomeňte: agitátor s monománií to téma vnímá jako nejdůležitější!), a dozvíte se, že když vás nezajímá, tak jste špatný či divný člověk.

“Ale zajímá, jen tím nejsem posedlý!”

Bohužel, být ve škatulce “špatný či divný” neznamená, že se dotyčného zbavíte, ale že na vás upře svou misijní činnost. Jakmile ho příště uvidíte, zamíří si to k vám a hned po úvodním “Ahoj!” dodá: “Tak co, četls to nové prohlášení dvaceti tisíc vědců o tom, že musíme zakázat plastová brčka, jinak za osm let a šest měsíců roztaje 27,8 % světového ledu? Chceš pořád tvrdit, že tě to nezajímá? Pořád si myslíš, že můžeš stát mimo, že se tě to netýká?!”

Komunisti agitaci nevymysleli, ale dotáhli ji k dokonalosti, což se ukazuje na prostém faktu, že jimi používaný slovník a metody zůstávají v agitátorské praxi dodneška.

Nesmělá připomínka, že fakt a předpověď jsou z definice rozdílné věci a ani sto tisíc podpisů pod prohlášením, že je Země plochá, realitu nezmění, nebude fungovat. Naopak, dozvíte se, že jste vymytý propagandou, že zavíráte oči před zjevnými fakty, a nastane vymítání. A je jedno, jestli je předmětem klima, Islám, uprchlíci, vakcinace nebo “finanční poradenství”— vždy se najde nějaká “propaganda”, která vám zatemnila oči, od fosilní lobby přes farmakolobby až po toxickou maskulinní společnost, což budete poslouchat dalších čtyřicet minut, abyste pochopili, v jakém bludu žijete.

Nevím, co s tím, pokud nechcete nebo nemůžete být sprostí. Samozřejmě, pokud můžete a chcete, tak si posloužíte: “Nebudu s tebou o tom mluvit, protože jsi otravný kretén. Otravný jsi proto, že nerespektuješ, že někoho ta tvoje obsese nezajímá, a kretén proto, že v tom furt pokračuješ! A než odejdu, tak spálím pět plastových brček, vyleju olej do potoka, zatopím petlahví a pokácím strom, idiote!”

Někdy by to člověk fakt nejradši udělal doopravdy. Ale neuděláte to, protože nejste idioti. Jenže pak…

“Ahoj, pěkný triko!” — “Jo, no, víš, já už si trika nekupuju, protože na jeho výrobu je potřeba dvacet sedm kvadriliónů miliónů tun vody, a já jsem uvědomělý, ale tohle je fair trade látka z recyklovaného ušního mazu, tak jsem si řekl, že když je to šetrné k prostředí… Koupil jsem to ve squatterském komunitním centru, kde to berou hrozně vážně. A co děláš pro záchranu klimatu ty?”

Přáísámbůh, že se mu podívám pevně do očí a pak pomalým, hlubokým hlasem s důrazem na každé slovo řeknu: “Já hubím hraboše!”

A budu se přitom tvářit tak, že okamžitě zapochybuje, jestli náhodou není hraboš on sám!

Aktualizace článku

• 15.1. Bezpečnostní klíč už můžete používat i v iPhonu a iPadu
• 12.4. Informace o FIDO a podpoře dalších browserů založených na Chromiu

Google už nabízí vlastní bezpečnostní klíč Titan. Stojí $50, musíte ho párovat (v případě Bluetooth verze) nebo připojovat do USB (a do USB-C navíc přes redukci) a je to prostě další věc, kterou musíte nosit. Jsem si celkem jist, že něco z toho od používání odradí naprostou většinu uživatelů. Ani výrobce YubiKey, podobných ověřovacích čudlů, nebyl z Titanu příliš nadšený.

Bezpečnostní klíče Google Titan (zdroj)

Google pro 2FA podporuje i tzv. výzvy (Google Prompt): po zadání jména a hesla vás telefon (Android nebo iOS s patřičnou aplikací) připojený k Internetu vyzve, abyste potvrdili, že jste to opravdu vy. Tohle je skvělé, jen potřebujete připojení k Internetu v telefonu (a dá se to použít jen pro Google).

Bezpečnostní klíč vestavěný v Androidu funguje podobně, ale nepotřebuje ani ten Internet. Google zatím neprozradil jak je to vyřešeno technicky, nicméně když v browseru vypnu podporu Bluetooth klíčů pro Web Authentication API, tak to stále funguje. Že by to používalo spíš U2F API (které je založené na FIDO U2F API)? Vypadá to tak, FIDO je zmíněno i na stránce s popisem bezpečnostních klíčů a Android 7+ je „FIDO2 Certified“ od února.

Snad je bezpečnostní klíč v mobilu postavený na standardech a takové ověřování bude brzy dostupné i pro jiné služby, systémy a aplikace. Moc se mi líbí, že se na tomhle poli něco děje a nezůstáváme jen u přepisování číslíček, která se každých 30 sekund mění. Čím víc to bude pro lidi jednoduchý, tím víc to budou používat a tím méně je nějaká uniklá hesla ohrozí. Bezpečnostní klíče jsou mnohem bezpečnější než SMS i opisování kódů, nemůžete je totiž zadat do jiné stránky – jsou odolné proti phishingu.

Takhle se to používá

Pokud si chcete používání bezpečnostního klíče vestavěného do Androidu nastavit, tak se můžete podívat do nápovědy Googlu nebo na moje screenshoty tu.

V nastavení dvoufázového ověření si můžete zvolit, jaký „druhý krok“ chcete při přihlášení použít. Jednou z možností je i bezpečnostní klíč:

Nelekněte se, že v popisu (zatím?) chybí klíč v telefonu

Poté si vyberete, jestli chcete používat externí USB nebo Bluetooth klíč, nebo ten vestavěný v mobilu, ve kterém jste přihlášení ke Google účtu:

Po zvolení možnosti používání vestavěného klíče v mobilu se dozvíte, že musíte mít zapnutý Bluetooth v mobilu i počítači, že telefon musí umět určit polohu (a musí mít Android verze 7 a novější) a že to funguje zatím jen v Chrome (a také v prohlížečích postavených na Chromiu jako Brave, Opera a nový Edge):

Kliknout na „Přidat“ a je hotovo, není potřeba párovat žádná Bluetooth zařízení, ani nic opisovat nebo potvrzovat v e-mailu:

Po návratu do nastavení se dozvíte, že bezpečnostní klíč je výchozí (je vhodné mít nastavené i další „druhé kroky“ pro případ ztráty telefonu např.) a že se používá ten v telefonu:

Přihlášení do Google

Po zadání jména a hesla vyskočí v Chrome okýnko, ve kterém vám radí se podívat na telefon, můžete také vybrat možnost externího USB klíče:

Na telefonu bude po odemčení zobrazen dotaz jestli se k uvedenému účtu pokoušíte přihlásit s možností „Ne, nejsem to já“ a „Ano“:

Když vyberete „Ano“, tak tím to končí a jste přihlášení. Pokud to budete provádět z nového zařízení nebo anonymního okna prohlížeče, tak vám nejspíš ještě přijde jeden dotaz na potvrzení zařízení. Na stránce Nedávno použitá zařízení se pak můžete podívat, kde všude jste k účtu přihlášení a případně některé stará již nepoužívaná zařízení odstranit. Doporučuji se tam občas podívat.

V případě, že se z nějakého důvodu potvrzení v telefonu nezobrazí, máte možnost použít další nastavený druhý krok.

Nastavte si 2FA

Fakt bych doporučil si dvoufázové ověření (2FA, 2SV, jak tomu budeme říkat je teď asi celkem jedno) nastavit a to i když používáte správce hesel (používáte, že jo?) – jako další úroveň ochrany. Pokud máte Android 7 a novější, tak tohle je krásná a vysoce použitelná možnost pro každého, snad se to rozšíří i do jiných systémů a aplikací. Google tvrdí, že potřebujete Windows 10, Chrome OS nebo macOS X, ale mě se „Zkontrolujte telefon“ zobrazilo i na Ubuntu 18.04. Na telefon nic nedorazilo, ale to může být tím, že Ubuntu běželo jako virtuální stroj.

Nastavte si také další „druhé kroky“ pro případ, že vám telefon kamsi odejde (nebo uplave). Jo a nezapomeňte tohle (nebo jinou pro všechny použitelnou metodu ověřování přihlášení) taky nastavit ve firmě, hned poté, co lidem rozdáte správce hesel.

A co iOS?

Od začátku roku 2019 je podobný bezpečnostní klíč díky nové verzi aplikace Google Smart Lock dostupný i pro iPhone a iPad. Aplikace používá Secure Enclave, která je dostupná v procesorech Apple A7 a novějších (tedy od iPhone 5S). V nápovědě se dozvíte jak na to.

Do třetice všeho dobrého! Letos, stejně jako v loňském a předloňském roce se na české Wikipedii uskuteční soutěž Popiš památku. V rámci ní spolek Wikimedia Česká republika odmění dobrovolné editory, kteří pomohou napsat články o českých kulturních památkách. Letos se soutěž, která trvá od 15. ledna do 15. února, zaměří především na nové editory.

Pravidla soutěže jsou jasná: Vyberte si encyklopedicky hodnotnou kulturní památku v ČR, o které není na Wikipedii článek. Článek napište, přihlašte jej do soutěže (v rámci rozhraní Nástěnka) a za napsaný text obdržíte body. Ten, kdo získá nejvíce bodů, vyhrává! Vhodná témata pro články jsou připravena v seznamech a lze si je zobrazit také na mapě.

„Soutěž pořádáme proto, že značný počet zajímavých památek není ještě na Wikipedii popsán. U nás jich máme okolo čtyřiceti tisíc a chtěli bychom, aby alespoň několik tisíc z nich mělo článek kvůli své významnosti. Mnohdy jsou to stavby, které mají zajímavou historii a jsou spojeny s unikátními příběhy nebo lidskými osudy“, uvádí k soutěži Jan Loužek ze spolku Wikimedia Česká republika, který ji organizuje.

Soutěž Popiš památku potrvá přesně jeden měsíc, do poloviny února. Poté bude možné psát o kulturních památkách i nadále, nicméně ceny budou uděleny pouze účastníkům, kteří své příspěvky v soutěžním období přihlásili. Vyhodnocení soutěže bude mít na starosti tříčlenná porota. Na vítěze soutěže čekají kvalitní knižní publikace o kulturním dědictví České republiky v různých regionech. Zvláštní ocenění také získají autoři, kteří se do soutěže zapojí poprvé.

Česká Wikipedie, která se snaží být encyklopedií na všechny témata a s 442 tisíci článků je největší encyklopedií v češtině, soustředí se ale na kulturní památky dlouhodobě. V letech 2012, 2013 a 2014 se uskutečnily tři ročníky soutěže, kdy dobrovolníci památkové objekty fotografovali, od roku 2018 oceňuje encyklopedie i samotné editory článků.

Máme tu leden 2020 a já si nedávno vzpomněl, že jsem na Linux přešel v lednu 2005. Zpětně musím říct, že to můj život docela změnilo.

Na Vánoce 2004 jsem u kamaráda viděl vypálené CD s Knoppixem, tak jsem se zeptal, jestli ho můžu vyzkoušet. Linux jsem naposledy zkoušel v roce 1998 v podobě SUSE a tenkrát jsem na něm pohořel. Knoppix měl prostředí KDE 3 a docela jsem zíral, kam se to za těch 6 let posunulo.

V lednu jsem si řekl, že je zkusím používat trochu seriózněji, a vzhledem k tomu, že Knoppix bylo spíš takové distro na vyzkoušení, hledal jsem nějaké na trvalé používání. V paměti mi utkvěl několik let staré srovnání Computeru, z kterého nejlépe vyšel Red Hat Linux. Jenže jsem zjistil, že ten už neexistuje a je pouze placený Red Hat Enterprise Linux.

Hledal jsem tedy dál a narazil jsem na knížky o Mandraku od Ivana Bíbra. Díky nim jsem u Linuxu vydržel, protože mi v začátcích opravdu pomohly, a díky jim jsem na Linuxu začal i vydělávat (za několik let jsem si přivydělával jako jejich spoluautor). Díky nim taky byla moje první distribuce Mandrake Linux.

Mandrake jsem v lednu nainstaloval do dualbootu s Windows XP, ale po několika měsících už mě nebavilo mezi systémy přepínat, tak jsem se rozhodl Windows smáznout a jet jenom na Linuxu. Od té doby až do loňského října, kdy jsem zdědil licenci Windows a mám na jednom stroji dualboot, jsem jel jenom na Linuxu.

Nedlouho poté se Mandrake přejmenoval na Mandrivu. V roce 2007 jsem přešel na Ubuntu s tím, že na serveru jsem používal Slackware a Debian. V roce 2011 jsem přešel na Fedoru, kterou používám dodnes a mám ji všude (od notebooku až po server).

Právě zkušenosti s Linuxem mi zajistily práci u Red Hatu, kde pracuju dodnes, a můžu říct, že i po téměř deseti letech je mi práce koníčkem.

Těžko říct, jak by se můj život odvíjel, kdybych před 15 lety nezačal Linux používat. Asi bych pracoval jako auditor nebo controller (typické cílové pozice toho, co jsem studoval), asi bych nepotkal tolik skvělých lidí z celého světa a neprocestoval tolik zemí. A když to vezmu do důsledku, tak bych asi dnes nebyl v Brně a nepotkal svoji ženu.

Není toho málo, co mi to 15 let staré rozhodnutí dalo, a rozhodně nelituju.

V Praze máme první produkční node s vpsAdminOS: node1.prg.

Je to myšleno hlavně pro nové členy a nové VPS. Migrace pražských produkčních OpenVZ VPS můžeme provést na požádání, zatím jen individuálně domluvou přes podporu. Do Brna se vpsAdminOS dostane až později, nadále tam je k dispozici jen OpenVZ.

Co se týče stagingu, ten poběží tak jak doposud. VPS ze stagingu na node1.prg přesouvat aktuálně nebudeme a to ani na žádost. Dostaneme se k tomu až v následujících týdnech, budeme o tom informovat všechny, kterých se to týká.

Od této chvíle tedy máme v produkci v Praze dvě virtualizační platformy. Je potřeba na to myslet při práci s NASem a playgroundem. Playground je nyní jen pro OpenVZ VPS, pro vpsAdminOS tuto funkci bude plnit Staging. Více informací o rozdílech viz dokumentace na naší KB.

FastCap LLC (Public Domain 0)

V minulém příspěvku jsem si došel pro inspiraci k leteckému průmyslu. Tentokrát se zastavím ve strojírenství, konkrétně u přípravku, ke kterému mě přivedl kolega @mamuf, za což mu tímto děkuji.

Přípravek

Nebudu zde opisovat celou českou nebo anglickou Wikipedii. Snad jen jednou větou.

Přípravek je druh na míru připraveného nástroje, který vymezuje pozici nebo pohyb jiného nářadí.

Já si pod tím představím například léru, kterou měříte rozteč střešních latí. Vyrobení takového přípravku nám zabralo nějaký čas, který se nám ale při pokrývání střechy velmi rychle vrátil. Jiný přípravek může vést k dosažení lepší kvality, bezpečnosti a tak dále. Něco bez přípravku možná ani nevyrobíte. Přípravek mnohdy bude mít omezenou životnost, bude třeba pouze jednorázový.

Mám to smysl?

Z praxe jsme navyklí myslet na návratnost investic (ROI). Čímž se právě dostávám k oné inspiraci. Mistr se při výuce ptal, zda má smysl vyrábět přípravek, přestože to v celkovém výsledku bude šulnul. Že třeba nějaký čas nebo peníze ušetří, ale ne víc než kolik bylo potřeba investovat do samotného přípravku. Člověk by měl tendenci automaticky odpovědět, že ne. Jistě cítíte, že otázka je návodná a že chtěl slyšet, že ano. Ovšem proč by to mělo mít smysl?

Ne všechno v životě lze vyčíslit. Dáváte tím pracovníkům najevo, že vám na smyslu jejich práce záleží, že se stále něco děje. Jejich činnost nebude jednotvárná. Vysílá to signál, že se firma snaží o nějaký pokrok.

V našem oboru si to můžeme představit třeba na situaci Jenkins buildů. Máte nějakou funkční konfiguraci naklikanou v GUI a chcete přejít na Jenkisfile. Vidíte v tom určité klady, ale jak moc převyšují investici potřebnou do předělání? Vyplatí se to? Odpověď přenechám na laskavém čtenáři.

Jak nebýt blázen — až do nejposlednějších důsledků!

Povídal: “Já nikde s bláznama nebudu! Já nejsem blázen!”

Nebyl blázen a není. Jen má Alzheimerovu demenci v terminálním stádiu. Po deseti letech od prvních příznaků, bagatelizovaných coby “skleróza”, a po pěti letech od diagnózy nastoupila afázie, apraxie, poruchy chování, psychotické projevy a většina dalších projevů téhle osobnostní smrti. Noční neklid, paranoidní myšlenky, obličejové tiky, negativismus, agresivita… Posledního půl roku téměř vymizely lucidní okamžiky, zůstaly jen stále řidší a kratší epizody relativního klidu a stále intenzivnější období neklidu.

Není blázen. Už je ale jen stín člověka, kterým kdysi byl, slovy dr. Koukolíka “vyhořelý starý kmen”.

Celý život blázny nesnášel, blázny pohrdal a “blázen” pro něj byla jedna z nejsilnějších nadávek. “Blázen” pro něj bylo bláto na botě, obtížný hmyz, parazit… Blázny je zapotřebí, jak říkal, zavřít do blázinců, aby nepřekáželi ostatním a neškodili jim, a “léčit” je těžkou fyzickou prací. “Kopat příkopy, to je odnaučí bláznit!” Tak ho to naučili tam, kde vyrostl, a nikdy se toho nezbavil, nikdy to nepřekonal. V tomto zůstal celý dospělý život, omlouvám se za to označení, omezený buran. I když vystudoval VŠ a po revoluci jezdil po světě. Stejně tak se nezbavil třeba přehlížení žen, ty pro něj byly podřadné: “Nojo, ženská za volantem — auto bez řidiče!”

Byl celý život slovníkovou ilustrací hesla stigmatizace psychických onemocnění. Deprese? Manie? Melancholie? Vztek? Poruchy osobnosti? Neurologická onemocnění? To všechno pro něj bylo “bláznění”, stejně jako schizofrenie nebo psychóza. “Zavřít do klece, vždyť je to blázen…” byla jeho reakce na cokoli, co se vymykalo standardu a jeho představě normality. “Museli ho zavřít do blázince!” znamenalo: “ten člověk pro mě skončil jako někdo, koho je třeba brát vážně…” A do budoucna měl ultimátní argument pro situace, když se s někým takovým dostal do sporu a došly mu argumenty: “Je to blázen, takže mele nesmysly…”

Kdysi jsem se snažil mu oponovat, vysvětlovat, přirovnávat — marně. Říkal jsem: “A co když se jednou něco takového stane tobě? Třeba budeš mít depresi… Pak budeš ještě rád za psychiatra a medikaci!” Nic. “Pche! Já nejsem blázen, já depresi mít nemůžu! Depresi mají jen slaboši, jen blázni. Já jsem normální, já do blázince nepatřím!”

Ironie osudu, že?

Photo by Anthony DELANOIX on Unsplash

Je fascinující sledovat, jak se u něj i teď, v těžkém stádiu demence, stále udržují některé celoživotní postoje. Hlavně ty negativní: averze, vztek, hrubost, … A ta silná nenávist k “bláznům”, ta vydržela víc než jakákoli vyšší emoce!

Kdykoli mu něco nešlo, tak byl vzteklý a sprostý: “je to na hovno, vyhodit to, nesmysly, se na to můžu vysrat, polibte mi s tím prdel…” Od začátku proto odmítal léčbu, nechtěl k psychiatrovi, s neurologem nespolupracoval (i když docházel), léky brát nechtěl: “Nebudu brát nějaký léky na hlavu! Na co?! Na hovno! Já nejsem blázen!” Léčbě se vzpíral, jakýmkoli pokusům o aktivizaci nebo cvičení mentálních schopností se bránil: Proč bych to měl dělat? Vy si myslíte, že jsem blázen! Děláte ze mě blázna, ale já nejsem blázen! To se radši zabiju!

Teď není schopen dát dohromady a vyslovit větu s třemi slovy, většinu věcí pojmenovává slovy “to” a “eeeee…” — ale “blázen” řekne velmi zřetelně.

Neví kde je, neví kdo je, neví kdo jsou lidi okolo něj, neví co dělal, jak se jmenuje ani jak si natáhnout tepláky, neumí číst, nic si nepamatuje, nic ho nezajímá, nepojmenuje lidi ani svoje pocity, neví, jestli má hlad, žízeň, jestli mu je zima nebo jestli má vztek. Jistě ví jen jednu věc: Přeci není blázen! S blázny nebude, blázny nesnáší.

Není blázen!

Není. K “bláznění”, ke starému dobrému šílenství, musíte mít aspoň zbytek rozumu. Kde rozum není, tam nemá co zešílet…

Přijal to, že nemá minulost, přítomnost, osobnost, že už nemá duši ani rozum, že nemá rodinu, domov, lidi ani věci. Nad vším mávnul rukou, bylo mu to jedno, ostatně jako všechno ostatní, a kdyby uměl mluvit, tak by řekl zase totéž, co říkal, když ještě mohl: “Se na to můžu vysrat, k hovnu to je!” Zůstala mu jen jedna jistota, jeden pilíř jeho světonázoru: není blázen a s bláznama nikde nebude!

Jeho tělo zůstává ještě tady, ale jeho mysl pomalu jde, osamocená, šerem do tmy a dál do nicoty…

Dojdi pokoje!