Planeta OpenAltDnes vyšel můj nový příspěvek na stránkách SANS Internet Storm Center. Podíváme se v něm na malware LasusvivLoader a zajímavý způsob, kterým si jeho jednotlivé fáze předávají data…
Nikoliv, na rozdíl od Substacku jsem se nerozhodl sem psát anglicky. Toto je jen historická narážka na jeden Reaganův projev v Západním Berlíně. Tehdy šlo o Gorbačova, kterého Reagan tímto způsobem vyzýval k likvidaci oné slavné zdi dělící Berlín na komunistickou a nekomunistickou část.
Tentokrát bude řeč o abstraktnější zdi, “die Brandmauer”, kterou ostatní politické strany v polovině minulého desetiletí postavily proti AfD. Její myšlenkou je zabránit útěku voličů, a jejím základním principem je, že AfD je nutno udržet za každou cenu v opozici, nesmí se s ní mluvit, hlasovat, nic. S německou důsledností se toho také drží.
Jenže uplynulo deset let a AfD mezitím v předvolebních průzkumech narostla z cca 10 na 30 procent. Je to přímý důsledek existence “zdi”, protože ty abstraktní zdi, nevybavené ostnatým drátem, zas tak moc nefungují. Ukážeme si proč.
První věc k vyřízení – osobně, kdybych byl Němec, bych měl problémy si na té současné politické scéně vůbec vybrat. V případě AfD se s ní shodnu na protiimigračním přístupu a na tom, že euro byl dost nedomyšlený projekt (byť v tomto směru asi už vlak ujel a voda pod mostem uplynula; eurozónu už teď nikdo úspěšně nedemontuje), ale na druhou stranu mi čím dál víc vadí ty proruské sentimenty, které tam zjevně jsou a smrdí do nebe vysokého.
Bohužel i ty vycházejí z toho, že Němci jsou jiní než my, a že je tam pro takové myšlenky takříkajíc ideový trh. V Německu žije nezanedbatelné množství lidí, kteří by vmžiku vyměnili jakési Pobaltí či Ukrajinu za levný ruský plyn, protože “divoký Východ” je jednak vůbec nezajímá, jednak předpokládají (a to patrně právem), že ten ruský zábor by se netýkal samotného Německa a zarazil se někde na východ od jeho hranic. Je to ta samá mentalita, se kterou proběhla všechna ta čtyři předešlá “dělení Polska” černou čarou po mapě. Vůči těmto lidem nebudeme my, kdo žijeme mezi Berlínem a Moskvou, nikdy nic více než nárazníkové pásmo mezi Státy, Na Kterých Záleží.
No, zkrátka, kdybych byl Němec, asi bych volil Freie Wähler, stranu akcentující decentralizaci a osobní svobodu, což je ale přesně to, co v Německu nikdy příliš populární nebylo. To jen proto, kdyby mi chtěl někdo předhazovat, že tu AfD tlačím.
Nicméně je pravda, že oni ji dost úspěšně tlačí jiní, a to právě tou existencí oné výše zmíněné zdi. Kdyby ta zeď fungovala v tom smyslu, v jakém kdysi v devadesátkách fungovala v ČR “zeď proti Sládkovi”, a preference AfD nikdy nevylezly z jednociferné zóny, tak by se nad celou situací dalo mávnout rukou. Nedá. Ono je zapotřebí si uvědomit, že existence té zdi má efekt i na druhé straně. Čím vyšší preference AfD, tím větší nutnost vytvářet různé zběsilé koalice založené jen na tom, aby se tu stranu podařilo udržet v opozici. V Sasku museli po posledních volbách složit “Keňu”, koalici ze CDU, SPD a Zelených, která neměla ideologicky žádný koherentní základ, její podstatou bylo prosté “aspoň nejsme AfD”. Ti Zelení z ní také později vypadli, protože to byl opravdu hodně nesourodý kroužek.
Tím samozřejmě dochází k určitému zglajchšaltování ostatních politických stran, zvláště ale těch dříve velkých, což je CDU a SPD. Jestliže základem jejich kampaně je dneska “aspoň nejsme AfD”, čím se od sebe vlastně ještě liší, z jakého pozitivního důvodu byste si je měli vybrat? A naopak, kdo nesouhlasí se současnou politikou, je implicitně tlačen k volbě té jediné strany, u které je zřejmé, že je vůči zmenšující se velekoalici v principiální, nesmiřitelné opozici.
Zelení tímto tolik netrpí, protože oni mají aspoň ten svůj klimafanatismus, o kterém se dá říci, že je jejich. Nemusíte s tím souhlasit, ale aspoň víte, co od nich (ne)kupujete; mají něco, co je definuje. Co ale kupujete v případě dnešní CDU a SPD? “Nejsme jako tamti,” nic víc, a na preferencích je to poslední dobou znát opravdu zásadně.
Dříve obrovské strany, které dohromady braly třeba 70 procent všech hlasů, dneska dají dohromady s bídou cca 30 procent, a toto číslo se průběžně horší vymíráním té staré generace, která tvoří jejich nejstabilnější voličskou základnu. U mladších generací, a tím myslíme “pod 60 let”, protože Německo není kdovíjak mladé, jsou ta čísla podstatně horší, a na periferiích přímo katastrofální. Zrovna v těch volbách v Sasku-Anhaltsku, které se teď tak protřásají, udělala CDU mezi mladou generací do 30 let tak bídný výsledek, že by se do toho Landtagu vůbec nedostala. O moc varovnější signál už dostat nejde.
Graf ze Saska-Anhaltska jsem sem umístil proto, že mi umožní přejít k dalšímu tématu, a to je Levice čili Die Linke. To je poctivá rudá strana (Němci ty extrémy opravdu umějí), dokonale přizpůsobená modernímu světu, kde dobře pojatá přítomnost na sociálních sítích má větší váhu než několik pluků Lidových milicí. V celoněmeckém měřítku nebývala Die Linke moc silná, jejím teritoriem byla spíše bývalá NDR, a postup do Spolkového sněmu měla dlouho nejistý. Nicméně preference se mění, Die Linke roste, a to znamená, že minimálně na místní úrovni už je i ta CDU vystavována otázce, zda jí její boj proti AfD stojí za to, aby musela začít spolupracovat s komunisty.
Nevidím žádný způsob, kterým by se ta požární zeď dala dlouhodobě držet. Pokud už zhruba třetina národa je ochotna volit stranu, o které každý den slyší z médií, jak je strašlivá a nebezpečná, tak to znamená, že ten recept prostě přestal fungovat.
Zkrátka, Frau Merkel porušila svojí imigrační politikou vážné tabu, které starý Bavorák Strauss charakterizoval slovy, že napravo od CDU/CSU musí být už jen zeď, a její následovníci toto schizma nedokázali zahojit. Teď je potřeba se nějak popasovat s následky a nejde to jinak, než jak to udělali v jiných evropských zemích: prostě tu AfD akceptovat jako novou trvalou část politické scény napravo, podobně jako učinili s podobnými stranami v Itálii, Švédsku, Nizozemsku, Španělsku, Finsku atd.
Ono to zároveň patrně utlumí její další růst a dost možná ji to i zredukuje, protože přebrat reálnou zodpovědnost za tak komplikovaný a přitom pomršený stát, jakým je v současné době Německo, je těžký úkol. Dokud AfD setrvává v systematické opozici, může “dělat svaly” a pronášet radikální návrhy. Jakmile narazí na to, jak těžké je nějaké změny skutečně udělat, tak jak ta strana, tak její voliči trochu vystřízliví. Rovněž se dá čekat, že ani jim se nevyhnou různé korupční či vlivové skandály, které se nevyhnuly zatím nikomu. To je typický průběh věcí.
Z hlediska nás, Středoevropanů, by AfD v německé vládě asi nebyla kdovíjak výhodná, ale zase je potřeba si uvědomit, že pro nás ani ta současná vláda není kdovíjak výhodná. Je až příliš krotká a opatrná vůči všemu, co si svého času prosadily různé progresivní strany a hnutí, a co se podařilo úspěšně proboxovat až na celoevropskou úroveň. Na některé posvátné krávy se sáhnout musí, ať už jde o přílišnou otevřenost evropských sociálních systémů vůči migrantům, o současné tažení za maximální dekarbonizaci, nebo o to, jak si Evropská komise čím dál více hraje na evropskou vládu, k čemuž nebyla smluvně vůbec zamýšlena. Vždycky dostáváte (a ztrácíte) něco za něco.
Zároveň by nás to přimělo k větší samostatnosti v tom smyslu, že “pomocnou ruku nejsnáze najdeš na konci vlastního předloktí”. Střední Evropa už nějak dokázala zahladit stopy komunismu a není ani tak chudá, ani tak nejistá, jako byla dřív. Nějakou zvláštní benevolenci od těch Němců nepotřebujeme. Spíš potřebujeme to, aby ty chyby pozdně merkelovské éry přiznali otevřeně a nahlas a řešili je s větší důrazností. A toho, zdá se, ten současný levostřed není schopen.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Konec článku. Pár odkazů na můj anglicky psaný Substack. V průběhu září zatím vyšly tři články:
Hudební epilog
Z neruského Východu.
Někdo vám napíše krásnou zprávu. Nebo naopak příšernou. Uděláte screenshot, odstraníte jméno a zveřejníte ho na sociální síti. Vždyť jste přece zprávu anonymizovali, takže je všechno v pořádku. Nebo ne?
Na sociálních sítích se s tím setkávám docela často. Učitel zveřejní zprávu od žáka nebo rodiče, rodič ukáže komunikaci s učitelem, někdo nasdílí soukromou konverzaci s kolegou. Někdy proto, aby na něco upozornil. Jindy proto, že ho zpráva naštvala. A někdy je důvod mnohem hezčí: chce se podělit o něco milého nebo dojemného.
Jméno začerní, profilovou fotografii schová a má pocit, že tím je právní stránka věci vyřešena. Jenže GDPR je pouze jedna z věcí, na které bychom měli před zveřejněním cizí komunikace myslet. A upřímně, ani ne ta první.
Když se bavíme o zveřejňování soukromé komunikace, snadno se nám smíchají dohromady různé věci:
První otázka souvisí s listovním tajemstvím komunikace. Druhá s ochranou soukromí a osobnosti. A teprve u třetí se dostáváme k ochraně osobních údajů a GDPR.
Tohle rozdělení je důležité, protože anonymizace může vyřešit otázku osobních údajů. Sama o sobě mi ale nedává právo zveřejnit cizí soukromou komunikaci.
Pojem „listovní tajemství“ trochu svádí k představě zalepené obálky se známkou. Listina základních práv a svobod je ale mnohem širší. Její článek 13 chrání nejen listovní tajemství, ale také tajemství jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí nebo zasílaných jiným způsobem. Stejně chrání tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením. Elektronická komunikace tedy rozhodně nestojí mimo právní ochranu.
Potvrzuje to i Nejvyšší soud. V rozhodnutí 6 Tdo 148/2021 řešil e-mailovou komunikaci a výslovně uvedl, že skutečnost, že elektronická zpráva při doručování prochází dalšími počítači, z ní nedělá veřejnou komunikaci. V rozhodnutí navíc mezi elektronickými komunikačními aplikacemi výslovně zmiňuje například Skype, WhatsApp nebo Messenger.
Elektronická komunikace tedy není veřejnou komunikací jen proto, že probíhá přes internet. A právní ochrana se netýká jen e-mailů. Nejvyšší soud v této souvislosti výslovně zmiňuje i komunikační aplikace jako WhatsApp nebo Messenger. Tady je ale potřeba udělat důležitou odbočku.
Upřímně, pokud máte nějakou důstojnost a soudnost, tak se vás listovní tajemství nejspíš netýká. Museli byste se zkrátka třeba někomu jinému nabourat do e-mailu. O listovním tajemství ale koluje hodně mýtů a lidé ho často mylně motají do případů, kdy jde o jiné věci. Teď aspoň víte, co to je a čeho se týká.
Ano. A právě proto není přesné každé zveřejnění screenshotu automaticky označit za „porušení listovního tajemství“. Je rozdíl mezi situací, kdy se dostanu k cizí komunikaci, která mi vůbec nebyla určena, a situací, kdy mi někdo zprávu sám pošle.
Pokud mi žák napíše na WhatsApp, nemusím se mu nabourat do telefonu ani odposlouchávat jeho komunikaci. Jsem adresátem zprávy. Z toho ale ještě neplyne:
„Je to v mém telefonu, takže si s tím můžu dělat, co chci.“
A právě tady se dostáváme od tajemství komunikace k ochraně soukromí.
Občanský zákoník v § 86 stanoví, že nikdo nesmí bez zákonného důvodu zasahovat do soukromí jiného člověka. Chrání také záznamy o jeho soukromém životě a výslovně dodává, že ve stejném rozsahu jsou chráněny soukromé písemnosti osobní povahy.
Představme si třeba zprávu žáka učiteli:
„Pane učiteli, chtěl jsem vám poděkovat. Díky vám jsem konečně pochopil matematiku a přestal se jí bát.“
Učitel byl naprosto legitimním příjemcem této zprávy. A upřímně, v podobných případech je strašně těžké odolat pokušení se pochlubit. Jenže to ještě samo o sobě neznamená, že žák zároveň řekl:
„A klidně to dejte na Facebook, ať si to přečte dalších osm tisíc lidí.“
Přijetí zprávy a její veřejné šíření jsou dvě různé věci. A platí to i tehdy, když má člověk při zveřejnění ty nejlepší úmysly.
Zkuste ale na chvíli přestat myslet na zákony a víc se soustřeďte na člověka, který vám zprávu napsal. A když jsem u toho, je dobré se zamyslet nad jeho věkem: hlavně proto, jestli je schopen opravdu posoudit důsledky případného souhlasu se zveřejněním.
Když vám dvanáctileté dítě řekne, že klidně můžete jeho osobní zprávu zveřejnit na sociálních sítích, neměla by první otázka znít „Mám souhlas?“, ale spíš „Je vůbec dobrý nápad to udělat?“ Protože důsledky takového rozhodnutí dokážete posoudit spíš vy než dvanáctileté dítě. Jen se musíte na chvíli zastavit a opravdu o nich přemýšlet.
A teď se konečně dostáváme ke GDPR. Odstranění jména ještě nemusí znamenat, že jsme údaje skutečně anonymizovali. GDPR totiž za osobní údaj nepovažuje jen jméno a příjmení. Podle článku 4 odst. 1 je osobním údajem informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě. A člověka může být možné určit i nepřímo.
Představme si například screenshot zprávy:
„Moc vám děkuji za podporu po tom, co se stalo minulý týden na lyžáku. Bez vás bych návrat do 8. B asi nezvládl.“
Jméno odstraním a ke screenshotu napíšu:
„Takové zprávy dávají učitelské práci smysl.
“
Vy možná netušíte, kdo zprávu napsal. Ale jeho spolužáci? Učitelé? Rodiče? Ti to mohou poznat během několika sekund.
Bod 26 odůvodnění GDPR navíc říká, že při posuzování identifikovatelnosti se mají zohlednit prostředky, u nichž lze rozumně předpokládat, že budou k přímé nebo nepřímé identifikaci použity.
Začernění jména proto ještě nemusí být anonymizací. Pokud lze autora pomocí dalších informací stále určit, máme dál co do činění s osobními údaji.
Z pohledu GDPR je pro nás důležitý rozdíl mezi skutečnou anonymizací a pouhou pseudonymizací.
To je podstatně vyšší laťka než: „Začernil jsem jméno a profilovku.“ Kontext může být identifikátorem úplně stejně dobře.
A právě ve školním prostředí může být riziko identifikace poměrně vysoké. Zprávu možná nedokáže přiřadit ke konkrétnímu dítěti náhodný člověk na druhém konci republiky. To ale ještě neznamená, že ji nepoznají jeho spolužáci, rodiče nebo kolegové učitele.
Představme si ale, že anonymizaci provedeme opravdu dobře. Odstraníme jméno, fotografii, školu, třídu, konkrétní události a další informace, podle kterých by bylo možné autora určit. Dostaneme se tedy do situace, kdy už z hlediska GDPR nemusí jít o osobní údaje. Máme tím vyřešeno? Ne nutně.
GDPR totiž není jediný předpis, který chrání naše soukromí. Občanský zákoník chrání soukromí člověka a jeho projevy osobní povahy. A § 86 výslovně poskytuje ochranu také soukromým písemnostem osobní povahy. To je jiná právní otázka než ochrana osobních údajů.
Když tedy odstraním ze soukromé zprávy údaje umožňující určit jejího autora, mohu tím vyřešit otázku identifikovatelnosti podle GDPR. Samo o sobě mi to ale nedává automatické právo původně soukromou komunikaci zveřejnit.
Proto je nebezpečná jednoduchá úvaha: Je to anonymizované, takže to můžu zveřejnit. Přesnější je: Je to anonymizované, takže jsem možná vyřešil otázku osobních údajů. Pořád ale musím řešit, jestli mám právo použít a zveřejnit samotnou soukromou komunikaci.
Ani to není tak jednoduché. Ochrana soukromí není absolutní. Občanský zákoník počítá s případy, kdy svolení není potřeba: například při výkonu nebo ochraně jiných práv či právem chráněných zájmů. Další výjimky existují například pro určité úřední, vědecké, umělecké nebo zpravodajské účely.
Současně zákon požaduje, aby ani zákonný důvod k zásahu do soukromí nebyl využíván nepřiměřeně. Je proto rozdíl mezi situací, kdy zveřejním soukromou zprávu proto, že je vtipná nebo dojemná, a situací, kdy komunikace například dokládá závažné jednání a její použití slouží k ochraně práv.
Proto neexistuje jednoduché pravidlo: Soukromá zpráva = nikdy nezveřejňovat.
Stejně jako neplatí: Odstranil jsem jméno = můžu zveřejnit.
Před zveřejněním screenshotu soukromé konverzace bych si proto položil několik jednoduchých otázek:
U komunikace mezi učitelem a žákem bych byl obzvlášť opatrný. To, že vám dítě napíše něco hezkého, osobního nebo důvěrného, ještě neznamená, že vám zároveň dává svolení udělat z jeho zprávy obsah na sociální sítě.
A možná právě u těch nejdojemnějších zpráv bychom měli být nejopatrnější.
Protože čím osobnější zpráva je, tím větší důvěru nám její autor pravděpodobně projevil.
Je. A právě proto bych si z toho pragmaticky udělal závěr, že se na to raději vykašlu. Úplně stejně jsem se vykašlal na sdílení fotek dětí. Nejdřív to bylo těžké, ale po čase jsem si uvědomil, že je to po všech stránkách jednodušší a vlastně i lepší.
Nejsem právník. Článek není právním poradenstvím a jeho cílem je upozornit na to, že zveřejňování soukromé komunikace má více právních rovin a nelze je zjednodušit na otázku, zda jsme odstranili jméno.
Líbí se vám moje práce?
Pokud vám moje práce dává smysl, můžete mě podpořit malým příspěvkem nebo jinak.
Co musí školy řešit v souvislosti s AI Actem? Dal jsem na jedno místo svůj checklist pro vedení školy, materiály k AI Actu a webináře pro ty, kteří chtějí téma projít prakticky a podrobněji.
Připravil jsem jednoduchý checklist pro školní rok 2026/2027. Je určený především ředitelům a vedení škol a shrnuje, co bych doporučil ve škole zkontrolovat a nastavit.
Stáhnout checklist AI Act 2026/2027
Checklist je zdarma a můžete si ho libovolně upravit a použít podle svých potřeb.
Jak se českých škol týká AI Act Prezentace z webinářů
Pokud chcete AI Act projít prakticky a bez zbytečné právničiny, podívejte se na aktuální nabídku webinářů. K dispozici jsou také záznamy, které si můžete pustit kdykoliv.
Aktuální webináře
Záznamy webinářů
Líbí se vám moje práce?
Pokud vám moje práce dává smysl, můžete mě podpořit malým příspěvkem nebo jinak.
Jakou roli má Wikipedie ve chvíli, kdy lidé stále častěji získávají informace z chatbotů, vyhledávačů a sociálních sítí, aniž by navštívili původní zdroj? Touto otázkou se v dubnu v Praze zabývali lidé z více než dvaceti evropských organizací hnutí Wikimedia. Workshop Wikimedia Futures Lab, na jehož přípravě se podílela také Wikimedia Česká republika, ukázal, že Wikipedii musíme chápat jako veřejnou znalostní infrastrukturu.
Debaty o budoucnosti Wikipedie často míří k návštěvnosti, technickému vývoji nebo počtu přispívajících. Pražský workshop začal ještě o krok dříve: kdo rozhoduje o tom, jaké informace se k lidem dostanou a v jaké podobě?
Stále větší část informačního prostředí utvářejí algoritmy sociálních sítí a systémy umělé inteligence. Právě tento posun byl východiskem úvodní přednášky Josefa Holého, lektora umělé inteligence a spolumoderátora podcastu Kanárci v síti o algoritmické propagandě.
„Přestaňme o Wikipedii přemýšlet jako o webu. Není to web, je to centrum kognitivní moci,“ vyzval Josef Holý účastnice a účastníky workshopu ve své úvodní přednášce.
Holý zde představil svůj pohled na současnou proměnu informačního prostředí. Kognitivní moc podle něj spočívá ve schopnosti ovlivňovat, co lidé považují za důležité, důvěryhodné a skutečné. Digitální platformy informace vybírají a řadí tak, aby udržely pozornost; výhodu proto často získává emocionální, nikoli nejlépe doložený obsah. S nástupem generativní umělé inteligence se navíc tato moc podle Holého dále soustřeďuje v rukou několika velkých technologických společností.
Nejde přitom jen o výběr jednotlivých zpráv. Holý upozornil, že ten, kdo ovládá rozhraní, jehož prostřednictvím si miliony lidí vykládají svět, získává vliv také na to, které otázky se vůbec pokládají.
Právě v tomto kontextu představil Wikipedii jako jiný model práce se znalostmi. Její obsah vzniká veřejně, z dohledatelných zdrojů, podle otevřených pravidel a v diskusi komunity. Není bezchybná, lze ale sledovat, jak informace vznikla, na čem stojí a proč se změnila. V situaci, kdy odpověď chatbota často zakrývá cestu ke zdrojům, má podle Holého taková transparentnost zásadní hodnotu.
Wikipedii proto ve své přednášce zařadil mezi infrastrukturu demokratické společnosti – vedle knihoven, škol, výzkumných institucí nebo veřejnoprávních médií. Nešlo mu přitom jen o zachování samotné encyklopedie: za podstatné považuje také prosazování jejích principů, tedy ověřitelnosti, otevřenosti, sdílené správy a veřejného zájmu, v širším informačním prostředí.
Pražská přednáška navázala na naši delší spolupráci s Josefem Holým. Už na Wikikonferenci 2025 diskutoval s Josefem Šlerkou o nerovném vztahu velkých jazykových modelů a Wikipedie. Technologické firmy podle něj stavějí své služby také na lidsky vytvářeném obsahu Wikipedie, aniž by se hodnota vracela komunitě ve srovnatelné míře. V Praze tuto úvahu rozšířil na otázku kontroly nad znalostmi, důvěrou a společnou představou o realitě.
Na Holého přednášku navázaly dva panely o umělé inteligenci a proměně čtenářských návyků. Jan Hajič z OpenEuroLLM, Jan Šedivý z CIIRC ČVUT a Marian Grubben z Wikimedia Europe debatovali o evropských otevřených modelech a o tom, co se mohou naučit od Wikipedie. Klára Joklová představila data o čtenářstvu a přispívajících v Evropě, Daria Cybulska z Wikimedia UK pak přístup své organizace k inovacím.
AI sice usnadňuje hledání i tvorbu informací, zároveň ale zvyšuje význam ověřování, dohledatelnosti zdrojů a odpovědnosti za pravidla, podle nichž systémy fungují. Panel o čtenářstvu – s Ali Mahmoodem, Katarzynou Drożdżal, Terezou Schambergerovou, Viet Hung Nguyenem a moderátorkou Lucy Crompton-Reid – upozornil na další změnu: lidé mohou získávat informace z Wikipedie prostřednictvím vyhledávačů či chatbotů, aniž by ji sami navštívili. Výzvou proto není jen viditelnost, ale také srozumitelnější uživatelské prostředí, nové formáty a silnější vztah se čtenářstvem.
Odpoledne účastnice a účastníci formulovali hypotézy pro další práci hnutí Wikimedia. Zazněla například potřeba konverzačnějšího přístupu ke znalostem, stručných shrnutí článků nebo srozumitelnějšího vysvětlování toho, čím je Wikipedie výjimečná. Diskutovalo se i o riziku, že AI zesílí předsudky, a naopak o jejím možném využití při odhalování obtěžování na diskusních stránkách.
Nešlo o hotová rozhodnutí, ale o podněty pro konkrétní a ověřitelné experimenty.
Wikimedia Futures Lab je série mezinárodních rozhovorů iniciovaná Wikimedia Deutschland a Wikimedia Foundation; pražské setkání, na jehož přípravě se podílela také Wikimedia Česká republika, navázalo na první akci ve Frankfurtu. Závěr workshopu patřil mimo jiné konceptu „Futures Lab in a box“ – sadě podkladů, která má podobné diskuse umožnit dalším organizacím a komunitám.
Přednáška Josefa Holého i navazující debaty připomněly, že budoucnost Wikipedie není jen otázkou technologií. Jde také o to, zda zůstanou znalosti dohledatelné, otevřené a spravované ve veřejném zájmu.
Kompletní dokumentaci pražského workshopu, záznamy vystoupení a prezentace najdete na Meta-Wiki. Fotografie a videa jsou dostupné také v kategorii Wikimedia Futures Lab Prague na Wikimedia Commons.
Zdroj náhledového obrázku: Jan Beránek, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
Nejsem speciální pedagog a k práci s nadanými dětmi nemám žádné speciální vzdělání. Všechno, co o ní vím, se učím za pochodu: z odborných zdrojů, od lidí, kteří tomu rozumějí mnohem víc než já, a z vlastní učitelské zkušenosti.
Tenhle článek proto nemá být návodem, jak správně pracovat s nadanými žáky. Nechci poučovat kolegy ani nahrazovat odborné texty. Je to jen upřímné sdílení jedné věci, která mi za roky práce s nadanými dětmi došla.
A je za tím ještě jeden, mnohem méně příjemný důvod. Učím řadu nadaných dětí, které k nám přišly z jiných škol proto, že tam měly problémy se spolužáky. A bohužel někdy i s učiteli. Některé zažily šikanu, jiné dlouhodobé nepochopení nebo snahu přimět je, aby se prostě chovaly stejně jako ostatní. Ano, nadaní jsou také oběťmi šikany spolužáků, a bohužel někdy i učitelů. Chápu, jak strašně bolí tohle číst, ale děje se to. Dobrá zpráva je, že to můžeme změnit. Navíc zdarma.
Nadané děti mohou být jiné. Mohou se jinak ptát, jinak přemýšlet, jinak reagovat na autoritu, nudit se u věcí, které už dávno umějí, nebo se úplně ponořit do něčeho, co ostatní vůbec nezajímá. Nedělají nám to naschvál.
Právě tohle bychom měli ve škole učit všechny děti: každý jsme trochu jiný a každý můžeme potřebovat něco jiného. A nebude na škodu, když si to občas připomeneme i my dospělí. Spravedlnost neznamená, že se ke všem budeme za všech okolností chovat úplně stejně.
Podpora nadaných dětí může být náročná. Tvorba gradovaných úloh stojí čas. Individualizace stojí čas. Vzdělávání učitelů stojí čas i peníze. Kvalitní pomůcky něco stojí. Více pedagogů a menší třídy stojí hodně peněz. Ale jedna věc je skoro zadarmo. Stojí jen trochu sebereflexe a někdy sílu překonat vlastní učitelské ego.
Když nevíme, co s nadaným dítětem dělat, můžeme ho někdy prostě nechat být.
Neznamená to rezignovat na jeho vzdělávání. Znamená to připustit si, že když právě teď nevíme, jak mu pomoct, nemusíme alespoň dělat něco, co mu uškodí. Možná mu v tu chvíli nijak zvlášť nepomůžeme. Ale také mu neublížíme. A získáme čas. Čas něco si o nadání zjistit. Zeptat se někoho, kdo tomu rozumí lépe. Pozorovat dítě. Poslouchat ho. Přemýšlet, co vlastně potřebuje.
Nemusíme mít řešení hned. Mnohem důležitější je neudělat z dítěte problém jen proto, že zatím nevíme, co s ním.
Někdy je nejlepší první pomoc nadanému dítěti překvapivě jednoduchá: nechte ho chvíli být. A ten čas využijte k tomu, abyste mu později dokázali opravdu pomoct. Neříkal jsem, že to bude lehké. Říkal jsem, že to nebude stát peníze. A může to zkusit každý učitel.
Vyplatí se to nadanému dítěti, vám i celé třídě. Protože respekt k tomu, že každý jsme trochu jiný a potřebujeme něco jiného, není speciální zacházení s nadanými. Je to něco, co bychom měli ve škole učit všechny. Pokud se o to pokusíme, máme velkou šanci změnit věci k lepšímu a ublížit míň lidem. Teď hned, bez dalších nákladů. Ve skutečnosti tím nejspíš naopak ušetříme učitelský čas, protože nebudeme vymýšlet hlouposti a plýtvat energií na řešení toho, co nám dítě podle nás dělá naschvál.
A pokud jako učitel nedokážu přijmout, že dítě může být jiné, může něco vědět lépe než já a nemusí vždycky fungovat podle mých představ, pak bych měl vážně přemýšlet, jestli jsem si vybral správné povolání.
Úplně stručně to dokázal shrnout Honza Šindelář. Poněkud drsně, ale velmi přesně:
Nemusíš být speciální pedagog, stačí, když nejsi svině.
Líbí se vám moje práce?
Pokud vám moje práce dává smysl, můžete mě podpořit malým příspěvkem nebo jinak.
Stále ještě dominantní výrobce dominantní desktopové (a laptopové) procesorové architektury, tedy Intel, licencoval RTL (register-trasfer level) kód Atomu nedávno založenému startupu RosaicLabs. Jeho cílem je rychle vyvinout vlastní úspornou implementaci tohoto procesoru, která bude schopna konkurovat ARM a RISC-V procesorům zejména ve světě AI akcelerátorů. Za tímto účelem bude ale nutné ještě k samotnému jádru Atom něco přidat, protože jeho mikroarchitektura postrádá prakticky všechny pro akceraci AI důležité instrukce, které mají například hi-end Xeony.
Zdroj:
Že by tu někomu teklo do bot?
Podklady z přednášky a workshopu, které jsem vedl 11. 9. 2026 na setkání národních skupin garantů NPI ČR pečujících o nadání.
Sekce Umělá inteligence
Pokud vás moje tipy a vtipy zajímají, můžete odebírat newsletter, poslouchat KYBcast nebo mě sledovat na sociálních sítích.
Jak si vytvořit asistenta pro tvorbu ŠVP
Začernili jste údaj, ne informaci
Sdílejte fotky svých dětí chytře a bezpečně
Fotky na školní sociální sítě: děti chránit, atmosféru ukázat
Z jedné vzpomínky se snadno stane digitální životopis dítěte
Sekce Kybernetická bezpečnost
Níže je zápis z části workshopu, tak jak ho zaznamenal a zpracoval můj digitální záznamník Plaud NotePin alias „malá mrcha“. Vůbec jsem do výstupu nezasahoval, abyste si mohli udělat co nejlepší představu o chybách a způsobu zápisu. Proto je v názvu přednáška: umělá inteligence vyhodnotila obsah jako přednášku a použila odpovídající šablonu. Tuto šablonu mohu kdykoliv měnit a nechat výstup znovu zpracovat podle jiné šablony.
Datum a čas: 2026-09-11 13:08:14
Místo: [Vložte místo]
Přednášející: [Vložte jméno]
Přednáška se zaměřuje na praktické využití, rizika a etické aspekty nástrojů umělé inteligence, zejména pro učitele, lektory a školní pověřence. Lektor představuje konkrétní nástroje, jako jsou digitální záznamníky s AI (např. Plot Notepin) nebo bezplatný Gemini Notebook (dříve NotebookLM), a demonstruje, jak mohou zefektivnit práci s různými typy zdrojů (audio, PDF, videa). Klíčovou výhodou těchto nástrojů je schopnost pracovat výhradně s nahranými daty, což eliminuje halucinace a zajišťuje relevanci výstupů, včetně automatického citování zdrojů. Dále se přednáška věnuje digitální stopě, ochraně soukromí a kyberšikaně. Lektor vysvětluje „mozaikový efekt“ – jak AI dokáže z fragmentovaných dat rekonstruovat citlivé informace a vytvořit detailní profil osoby. Demonstruje rizika spojená se sdílením fotografií na sociálních sítích a webech (např. Rajče) a představuje nástroje jako Google Lens či PimEyes pro reverzní vyhledávání. Zdůrazňuje nutnost pedagogického úsudku, opatrnosti při používání AI ve třídě a varuje před nahráváním citlivých údajů do bezplatných AI verzí, které se z dat učí. Cílem je ukázat, jak AI využívat efektivně a bezpečně pro generování didaktických materiálů (prezentace, infografiky, studijní příručky), aktualizaci školních směrnic (GDPR) a přizpůsobení obsahu pro různé cílové skupiny (včetně žáků se SVP či cizinců), a zároveň si být vědom trvalosti a rozsahu digitální stopy.
Tvorba ŠVP není zrovna činnost, při které by většina učitelů nadšeně rušila víkendové plány. Umělá inteligence nám ale může pomoci s tou částí práce, která spočívá hlavně v třídění, seskupování, formulování a převádění toho, co skutečně učíme, do požadované struktury. Ukážeme si, jak si pro tento účel vytvořit vlastního asistenta.
Hned na začátku je důležité říct, co od něj očekávám. Nechci zadat „Vytvoř mi ŠVP pro informatiku“ a doufat, že umělá inteligence nějak uhodne, co a jak učím. Chci postupovat přesně opačně.
Obsah výuky dodám já. AI mi pomůže ho převést do podoby ŠVP, se kterou budu dál pracovat.
Mám například rozepsaný celý školní rok: témata jednotlivých hodin, aktivity, které se žáky dělám, používané nástroje a další poznámky. Z těchto podkladů má asistent rozpoznat související témata, seskupit je do větších tematických celků a vytvořit tabulku odpovídající struktuře našeho ŠVP.
Výsledkem tedy není ŠVP vymyšlené umělou inteligencí. Je to návrh založený na tom, co skutečně učím. Jak s ním budu dál pracovat záleží na mě: pokud beru ŠVP jako nutné zlo, stejně mě nic na světě nedonutí ho udělat pořádně. Pokud má být skutečně ŠVP příběhem každé školy, jak říká Václav Trojan, je výstup skvělou výchozí pomůckou, která mi zlepší náladu a dodá chuť to zvládnout.
V mém případě potřebuji vytvořit tabulku se čtyřmi sloupci:
Výsledky vzdělávání a kompetence | Učivo | Průřezová témata | Mezipředmětové vztahy
Do asistenta následně vložím podklady za celý ročník. Ten je rozdělí do tematických celků a pro každý z nich připraví odpovídající řádek tabulky. Například několik hodin věnovaných OneDrivu, nahrávání souborů, sdílení složek a nastavování oprávnění může seskupit do tematického celku Práce s daty a cloudovými úložišti.
K němu pak doplní odpovídající výsledky vzdělávání a kompetence, průřezová témata a mezipředmětové vztahy. A právě tady přichází důležitá část celého řešení.
Asistent by mohl všechny chybějící informace jednoduše vymyslet. To ale nechci. Proto mu kromě instrukcí poskytnu také podklady, ze kterých má při práci vycházet. V mém případě jde především o dokument s průřezovými tématy a vzorovou tabulku ŠVP.
Díky tomu mu nemusím při každém použití znovu vysvětlovat, jak má výstup vypadat nebo odkud má čerpat průřezová témata. Tyto dokumenty má k dispozici jako součást svých znalostí. V následujících krocích si ukážeme, jak takového asistenta vytvořit a jak mu napsat instrukce, aby dělal právě to, co potřebujeme. Vybral jsem si Google Gemini, protože tuto možnost nabízí i ve zdarma dostupné verzi, ale obecně můžete postup přizpůsobit jinému chatu.
Budeme vytvářet nového robota Gem. Nabídku Roboti Gem máte v levém sloupci. Pokud ji nevidíte, klikněte na ikonu ozubeného kola a z nabídky vyberte Roboti Gem.
A pak už je to jednoduché. Do instrukcí vložte něco podobného:
Jsi učitel, který tvoří ŠVP. Dodám ti seznam témat a rozepsaných výukových aktivit v celém ročníku. Na základě podkladů vytvoříš tematické celky. Vytvoříš tabulku, ve které budou pouze 4 sloupce: "Výsledky vzdělávání a kompetence", "Učivo", "Průřezová témata", "Mezipředmětové vztahy". Zachovej pořadí sloupců.
Ve sloupci "Učivo" bude stručný souhrn témat, který vytvoříš tak, že témata z vložených podkladů seskupíš do jednotlivých tematických celků a vypíšeš stručný seznam konkrétních témat. První řádek souhrnu bude obsahovat název tematického celku a pod ním seznam témat. Příklad výstupu:
Práce s daty a cloudovými úložišti
- Cloudové úložiště (OneDrive)
- Nahrávání a sdílení souborů a složek
- Generování odkazů a nastavení oprávnění
- Sdílení velkých souborů (videa)
Ve sloupci "Výsledky vzdělávání a kompetence" bude stručný seznam výsledků vzdělávání a kompetencí, který odpovídá tématům sdruženým ve sloupci "Učivo". Příklad výstupu: "Využívá teoretické i praktické poznatky o funkcích jednotlivých složek hardwaru a softwaru k tvůrčímu a efektivnímu řešení úloh."
Ve sloupci "Průřezová témata" stručně vypiš průřezová témata daného tematického celku. Průřezová témata čerpej z přiloženého dokumentu, který máš v PDF.
Ve sloupci "Mezipředmětové vztahy" stručně vypiš mezipředmětové vztahy daného tematického celku.
Výstup naformátuj tak, aby odpovídal tabulce Vzor ŠVP, kterou máš nahranou ve vědomostech.Důležité je nahrát mu do vědomostí RVP a vzor s vyplněnou tabulkou. Umělá inteligence je skvělá v napodobování. Když jí ukážeme praktický příklad toho, jak si výstup představujeme, bývá to lepší než ho složitě popisovat. Navíc nás příprava vzoru donutí zamyslet se nad tím, co vlastně od asistenta chceme.
Já jsem použil stostránkové PDF s RVP a tabulku se dvěma vyplněnými řádky v podobě, která mi vyhovuje.
Samozřejmě můžete do vědomostí nahrát i další soubory. Já víc nepotřebuji, ale vy můžete přidat třeba vlastní poznámky, prezentace nebo jiné materiály, ze kterých má asistent při tvorbě ŠVP vycházet. Čím lépe mu vymezíte zdroje, tím méně prostoru mu necháte pro vymýšlení.
Když je asistent hotový, můžeme mu konečně dát skutečné podklady. Nemusíme je nijak složitě připravovat. V mém případě jsem zadal téma rizika umělé inteligence ve škole. Vážně jen pět slov. Zkrátka téma, které bych zapsal do třídní knihy. Asistent z něj vytvořil tematický celek a doplnil ostatní části tabulky podle instrukcí a nahraných podkladů. Výsledek si můžete prohlédnout na obrázku.
Pokud zjistíte, že výsledky nejsou přesně podle vašich představ, nemusíte začínat znovu. Instrukce i podklady asistenta můžete kdykoliv upravit a postupně si ho doladit podle toho, jak pracujete. Stačí v seznamu robotů Gem kliknout na ikonu tužky u konkrétního robota.
Výstup samozřejmě nekopíruji bez přemýšlení rovnou do ŠVP. Kontroluji, jestli tematické celky dávají smysl, jestli výsledky skutečně odpovídají tomu, co se žáky dělám, a především jestli asistent správně pracoval s RVP. AI mi tady nenahrazuje odborné rozhodování. Zbavuje mě části mechanické práce, abych měl víc času právě na něj.
Cílem není nechat AI vytvořit ŠVP za nás. Cílem je zbavit se části rutinní práce a nechat si víc času na to, co do ŠVP skutečně patří: promýšlení vlastní výuky.
Chcete školení na toto téma?
Připravím pro vás přednášku, workshop nebo seminář online i prezenčně.
Líbí se vám moje práce?
Pokud vám moje práce dává smysl, můžete mě podpořit malým příspěvkem nebo jinak.
S novým školním rokem přichází také nová verze oblíbeného nástroje pro učitele a lektory. MegaText umožňuje zobrazit krátký text přes celou obrazovku: třeba název a heslo k WiFi, webovou adresu nebo instrukci pro celou třídu.
Verze MegaText 2.0 vznikla úplně od začátku. Chtěl jsem, aby byl nástroj co nejjednodušší, rychlý a dobře použitelný na počítači i mobilu.
Nová verze umí:
Napsaný text si MegaText pamatuje při obnovení stránky, takže o něj nepřijdete, pokud ji omylem načtete znovu. Po zavření karty se ale text neuchovává. Zvolený světlý nebo tmavý režim si nástroj zapamatuje i při příštím otevření.
MegaText nevyžaduje účet, nepoužívá analytiku ani externí knihovny.
Zdrojový kód je dostupný také na GitHubu. S vývojem a designem mi pomáhá hlavně Tomáš Musiol.
Pokud vám MegaText pomáhá, můžete podpořit jeho provoz a další vývoj. Pomůžete mi tak pokrýt třeba náklady na doménu a hosting.
Líbí se vám moje práce?
Pokud vám moje práce dává smysl, můžete mě podpořit malým příspěvkem nebo jinak.
Vzpomínáte si ještě na Walkmany, vypalování CDček nebo kopírování prvních MP3 od kamarádů? Hudba měla tehdy jinou hodnotu. Každé album jsme znali nazpaměť a nosiče v polici tvořily naši osobní sbírku.
Screenshot hudebního přehrávače Rufin s podporou Navidrome.
Dnes je model předplatného všude. Dokud platíme, máme přístup k obří knihovně. Jakmile přestaneme, nezůstane nám nic. Streamovací služby jako Spotify vám navíc ze dne na den mohou oblíbenou kapelu odstranit. O tom, kolik z předplatného dostanou sami umělci, raději mluvit nebudeme. Když si koupíte CD nebo vinyl, dostanou autoři nesrovnatelně více.
Nebuďte líní a začněte zase budovat své osobní hudební sbírky. Co máte na disku nebo v polici, nad tím máte plnou kontrolu, album na CD nebo ve FLACu vám ze dne na den nikdo nesmaže. Jako inspiraci vám dnes ukážu, jak svou digitální knihovnu spravuji a jaké nástroje se mi při tom osvědčily.
Bohužel ne každý online obchod s hudbou umožňuje nákup z ČR. Proto zde uvádím pár vybraných obchodů, kde dnes můžete kupovat hudbu:
Když si koupíte fyzické CD, vyplatí se ho hned převést do souborů FLAC. Získáte tak trvalou zálohu v plné bezztrátové kvalitě (na rozdíl od komprimovaného MP3) a hudbu si můžete jednoduše nahrát do telefonu nebo na domácí NAS server. Na Linuxu je skvělým nástrojem pro precizní převod whipper. Využívá databázi AccurateRip k ověření, že byl převod proveden bez jediného chybného bitu. Zde je stručný návod, jak ripovat CD:
Jakub Cabal whipper drive analyze
whipper cd rip
Pokud MusicBrainz vaše CD nenajde, přidejte k příkazu parametr --unknown. Whipper vynechá vyhledávání tagů a CD i tak korektně zripuje.
Hi-Res hudba ano či ne? Záleží, jestli jste audiofil, nebo normální člověk. Rozdíl v kvalitě by totiž normální člověk neměl poznat a CD kvalita by tedy měla stačit všem, viz třeba článek “24/192 Music Downloads …and why they make no sense”. Hi-Res hudba navíc potřebuje mnohem větší datové úložiště. Já určitě nejsem audiofil, stěží poznám rozdíl mezi MP3 (320 kbps) a FLAC, takže se držím CD kvality (16-bit/44,1 kHz) a raději se dívám na jinou věc. A to na to, jak kvalitní mastering má které vydání.
Na přelomu tisíciletí totiž probíhala válka o hlasitost (Loudness war). Obecně platí, že hlasitější hudbu lidský sluch považuje za lepší, proto se vydavatelství začala předhánět v kompresi hlasitosti a tím u mnoha alb došlo k výraznému zhoršení dynamického rozsahu. Takto upravená hudba se sice lépe poslouchá v hlučném prostředí (např. v autě), ale také způsobuje slévání detailů a rychlejší únavu při delším poslechu. V poslední době se zdá, že tento trend ustupuje. Přesto je to častý nedostatek i moderních remaster vydání.
Dynamický rozsah (DR) si u svých alb ve FLAC nebo MP3 můžete změřit v Linuxu pomocí nástroje dr14meter, ve Windows to umí přehrávač foobar2000. Na webu dr.loudness-war.info najdete DR databázi hodnot pro různé interprety a jejich alba. Tam si také můžete všimnout, že vinyl má obvykle výrazně lepší DR, což je dáno jiným masterem, který musí být uzpůsoben fyzikálním možnostem vinylu. Pro zajímavost přikládám také ukázkový výstup z nástroje dr14meter:
----------------------------------------------------------------------------------------------
Album: Killer
Artist: Alice Cooper
----------------------------------------------------------------------------------------------
DR Peak RMS Duration Title [codec]
----------------------------------------------------------------------------------------------
DR11 -2.33 dB -15.70 dB 2:51 01 - Under My Wheels [flac]
DR11 -4.41 dB -18.10 dB 3:21 02 - Be My Lover [flac]
DR11 -2.04 dB -15.10 dB 8:22 03 - Halo of Flies [flac]
DR12 -4.41 dB -18.25 dB 3:30 04 - Desperado [flac]
DR11 -3.03 dB -16.08 dB 2:27 05 - You Drive Me Nervous [flac]
DR12 -5.57 dB -20.36 dB 3:39 06 - Yeah, Yeah, Yeah [flac]
DR12 -3.02 dB -18.59 dB 5:45 07 - Dead Babies [flac]
DR11 -4.45 dB -19.83 dB 6:58 08 - Killer [flac]
----------------------------------------------------------------------------------------------
Number of files: 8
Official DR value: DR11
Sampling rate: 44100 Hz
Average bitrate: 772 kbs
Bits per sample: 16 bit
dr14meter 1.1.5
==============================================================================================
Nicméně když si pořídíte vinyl rip a CD rip a změříte jejich DR, nemůžete jejich čísla srovnávat napřímo. Samotná technologie vinylu navyšuje DR cca o hodnotu 3. Pro adekvátní srovnání je třeba toto kompenzovat.
Organizace digitální hudební sbírky je klíčová. Jedna věc je vhodná adresářová struktura a druhá jsou tagy hudebních souborů. Když si vytvoříte vlastní CD rip nebo si rovnou koupíte album jako FLAC, mají takto získané soubory obvykle jen minimum tagů (název, interpret, album, rok vydání). Je tedy na vás, abyste vaše hudební soubory opatřili správnými tagy.
Já k tomu používám nástroj MusicBrainz Picard, který čerpá informace o skladbách ze svého online katalogu a zapíše je do tagů. Tento nástroj současně umí hudební soubory přejmenovat a přesunout do adresářů dle zvolené šablony. Pokud vaše vydání MusicBrainz Picard nenajde, můžete ho sami do katalogu přes web doplnit.
Nezapomínám ani na obaly alb (cover art). V Picardu mám nastavené stahování obalů v kombinovaném režimu: obrázek se ukládá jak přímo do tagů jednotlivých FLAC/MP3 souborů, tak i jako samostatný soubor cover.jpg do složky s albem. Tento dvojitý přístup zajišťuje maximální kompatibilitu.
Pokud hledáte něco méně chytrého, můžete použít nástroj Puddletag a jednotlivé tagy editovat nebo přidat ručně.
Jak vlastně vypadá adresářová struktura mojí digitální hudební sbírky? Pro její organizaci používám v aplikaci MusicBrainz Picard následující šablonu:
%albumartist%/
$left(%originaldate%,4) - %album%$if(%releasecomment%, \([%releasecomment%]\),)$if(%media%, [%media%],)$if(%catalognumber%, [%catalognumber%],)/
$if($gt(%totaldiscs%,1),%discnumber%-,)%tracknumber%. %title%
Tato šablona vytvoří adresářovou strukturu, kde jsou alba organizována primárně podle interpreta, roku původního vydání a názvu alba. Zároveň do názvu složky automaticky doplňuje užitečné detaily, jako je typ edice, nosič nebo katalogové číslo. Příklad výsledné struktury:
Pink Floyd/
1973 - The Dark Side of the Moon [CD] [CDP 7 46001 2]/
01. Speak to Me.flac
02. Breathe (In the Air).flac
03. On the Run.flac
04. Time.flac
...
Daft Punk/
2013 - Random Access Memories ([10th anniversary edition]) [2×CD] [196589921154]/
1-01. Give Life Back to Music.flac
1-02. The Game of Love.flac
...
2-01. Horizon (Japan CD bonus track).flac
2-02. GLBTM (Studio Outtakes).flac
...
Každá skladba a album může mít jinou hlasitost. Neustále upravovat nastavení hlasitosti ale nikdo nechce, proto existuje ReplayGain. Funguje to tak, že vhodným nástrojem (já používám rsgain) změříte hlasitost všech skladeb ve vaší sbírce a ta se zapíše do tagů vašich hudebních souborů. Kompatibilní přehrávač pak sám srovnává hlasitost přehrávaných skladeb dle těchto naměřených hodnot.
Pro rekurzivní proskenování celé sbírky a automatický zápis ReplayGain tagů stačí v terminálu spustit:
rsgain easy /cesta/k/hudbe
ReplayGain má běžně dva režimy, které si v přehrávači můžete nastavit:
Já mám svou digitální hudební sbírku uloženou na NAS serveru. Abych ji mohl přehrávat kdekoliv, používám aplikaci Navidrome, která funguje jako hudební server umožňující snadné streamování hudby kamkoliv přes internet skrze OpenSubsonic API. Navidrome umí také transkódovat FLAC soubory do velmi efektivního kodeku Opus, což se hodí, když chcete poslouchat hudbu přes mobilní data a musíte šetřit každý bajt. Více o mém NAS serveru si můžete přečíst v článku Jak jsem si postavil vlastní NAS server.
Navidrome má také webové rozhraní, takže k poslechu stačí prohlížeč. Existují ale i pěkné desktopové aplikace s podporou Navidrome serveru. Nejvíce se mi líbí tyto: Rufin a Feishin. Na Androidu používám přehrávač Symphony. Všechny tyto aplikace umožňují si vybrané hudební soubory nebo i celou sbírku uložit do lokální paměti a mít ji k dispozici i offline. Díky tomu můžu svou hudební sbírku poslouchat kdykoliv a kdekoliv na světě.
Budujete si ještě vlastní digitální knihovnu, nebo už jste zcela přešli na streamování? Dejte mi vědět v komentářích, jak hudbu nejraději posloucháte a jaké nástroje se osvědčily vám.
Líbil se ti tento text a chceš mě podpořit? Kup mi Kofolu! Díky.
Existuje zvláštna fáza života internetovej služby. Už o nej nepíše TechCrunch, founderi sú dávno preč a keď jej názov spomeniete mladšiemu človeku, možno sa na vás pozrie podobne, ako keď mu ukážete disketu. Ale tá služba stále funguje. A čo je dôležitejšie, že stále za ňu niekto platí. Presne tam dnes čakajú Bending Spoons.
AOL, Evernote, Meetup, WeTransfer, Vimeo, Eventbrite. Najnovšie Airtable a ak prejde aktuálne oznámená transakcia, aj Miro. Keď sa na tento zoznam pozerám, začínam mať pocit, že Bending Spoons sa pomaly stávajú miestom, kde končia legendy internetu. Nie kde zomierajú, ako rád pochováva služby Microsoft a Google. Ale, kde dostanú nového majiteľa.
Bending Spoons vznikli v Miláne v roku 2013 po tom, čo Luca Ferrari a jeho traja kamaráti neuspeli s vlastnou aplikáciou na vedenie denníka. Namiesto ďalšieho pokusu vybudovať nový Facebook alebo Dropbox kúpili za približne 10-tisíc dolárov malú aplikáciu a skúsili z nej vytiahnuť viac než pôvodný majiteľ. Fungovalo to. Postupne zistili, že ich najväčšou schopnosťou nemusí byť vytváranie technologických hitov, ale opravovanie tých čo spravili iní. Odvtedy získali viac ako 50 aplikácií a webových služieb a zo spoločnosti, o ktorej ešte pred pár rokmi málokto počul, vyrástol biznis s tržbami 1,3 miliardy dolárov a hodnotou 18,4 miliardy.
Ich portfólio dnes miestami pripomína históriu mojich bookmarks. Evernote boli kedysi poznámky. Vimeo bolo video pre ľudí, ktorí nechceli YouTube. Meetup znamenal komunitné stretnutia. WeTransfer bol najjednoduchší spôsob, ako niekomu poslať gigabajty dát bez registrácie a onboarding wizardu. A aj keď u nás AOL nefungovalo máv v kategórii, že je už taká internetová archeológia, že k nemu skoro čakám pribalené CD s 500 hodinami internetu zdarma.
Bending Spoons však nekupujú mŕtve firmy. Práve naopak. Hľadajú produkty, ktoré ľudia stále používajú, len už nerastú tak rýchlo ako kedysi. Majú silnú značku, milióny používateľov, technológie, dáta a predovšetkým platiacich zákazníkov. Len stratili momentum. A keď startup prestane rásť, pre investorov sa z budúcnosti veľmi rýchlo stane problém. Pre Bending Spoons je to príležitosť.
Po akvizícii prichádza ich dobre známy playbook. Centralizujú infraštruktúru, upracú technologický stack, prerobia produkt a výrazne znížia náklady. Čo v preklade často znamená masívne prepúšťanie. Po kúpe WeTransferu odišlo približne 75 percent ľudí, podobné škrty nasledovali v ďalších firmách. Pri AOL, Eventbrite a Vimeo prevzali Bending Spoons 1 830 zamestnancov a podľa dokumentov pre SEC má do konca roka 2026 zostať len niekoľko stoviek.
A potom zdražia. Evernote stálo pred akvizíciou približne 100 dolárov ročne, neskôr sa cena niektorých plánov dostala na 249 dolárov. Ceny rástli aj vo Vimeo či WeTransferi. Na prvý pohľad je to celkom spoľahlivý recept, ako produkt zabiť. Lenže Bending Spoons majú jednu výhodu: vedia, že veľká časť zákazníkov neodíde.
Až 48 percent príjmov z predplatného ich portfólia pochádza od ľudí, ktorí daný produkt používajú minimálne päť rokov. To je najdôležitejšie číslo celého ich biznisu. Ak máte v Evernote desať rokov poznámok, vo Vimeo stovky videí alebo v Airtable procesy celej firmy, nekupujete si každý rok iba ďalšie predplatné. Kupujete si pohodlie, že nemusíte migrovať celý svoj digitálny život niekam inam. Bending Spoons teda v skutočnosti nekupujú aplikácie. Kupujú návyky.
Evernote je toho pekným príkladom. Po zvýšení cien síce časť predplatiteľov odišla, ale priemerný príjem na používateľa vzrástol natoľko, že tržby Evernote v roku 2024 narástli o 34 percent a nasledujúci rok o ďalších 30 percent. Nie je to práve growth hack, ktorý by ste prezentovali na startupovom evente. Ale funguje.
Bending Spoons preto na prvý pohľad vyzerajú ako private equity fond pre softvér. Luca Ferrari toto prirovnanie nemá rád a tvrdí, že ich model je iný: firmy nechcú po reštrukturalizácii predávať, ale vlastniť navždy. Sám Bending Spoons opisuje ako spojenie Berkshire Hathaway a technologickej firmy.
Kúpia digitálny biznis, zefektívnia ho, vytvoria cash flow a peniaze použijú na ďalšiu akvizíciu. Rozdiel oproti Berkshire je v tom, že namiesto poisťovne alebo železnice kúpia Evernote. A rozdiel oproti private equity je, že okrem Excelu majú aj inžinierov. Evernote napríklad technologicky prestavali a doplnili o AI funkcie, aby softvér uvedený na trh v roku 2008 dokázal súperiť s Notionom či Granolou. Ferrari tvrdí, že dnes až 90 percent ich kódu vytvára AI.
Zatiaľ im to ekonomicky vychádza. V roku 2025 mali tržby približne 1,3 miliardy dolárov a príjem na zamestnanca 2,57 milióna dolárov, čo prekonáva odhady pre Apple, Meta či Alphabet. Veľká časť rastu je síce nakúpená a firma má miliardový dlh, ale po júlovom IPO získala ďalších 1,7 miliardy dolárov a trh ju ocenil na 18,4 miliardy. Rotbehnutá mašina teda môže pokračovať: opäť nakúpiť, optimalizovať, zarábať a kúpiť ďalšie.
Samozrejme existuje aj iný spôsob, ako zbierať internetové legendy. Elon Musk kedysi vlastnil X.com, neskôr doménu získal späť a zjavne ju mal stále veľmi rád. Tak rád, že keď na nej chcel mať poriadnu službu, nestačilo mu kúpiť aplikáciu. Za 44 miliárd dolárov kúpil celý Twitter a následne ho premenoval na X. Je to trochu ako kúpiť si Louvre, pretože máte doma voľný rám na obraz.
Bending Spoons na to idú praktickejšie. Kúpia známu službu, vyhodia veľkú časť ľudí, prerobia technológie, zvýšia cenu a pokúsia sa z nej dostať viac peňazí. Musk kúpil jednu internetovú legendu a dokázal zničiť aj jej meno. Taliani ich zatiaľ zbierajú po desiatkach.
Bending Spoons sa teraz dohodli na kúpe Miro v transakcii s enterprise value približne 1,36 miliardy dolárov. Len pár dní predtým dokončili kúpu Airtable za 1,285 miliardy. Ani jedna z týchto firiem pritom nie je internetová vykopávka.
To môže znamenať dôležitý posun. Na začiatku Bending Spoons kupovali malé aplikácie. Potom produkty s najlepšími rokmi za sebou. Neskôr legendy internetu. Teraz už nakupujú firmy, ktoré stále považujeme za moderné technologické spoločnosti.
Internet je jednoducho dostatočne starý na to, aby mal svoje second handy. Za posledných tridsať rokov vznikli tisíce digitálnych produktov, ktoré už nie sú zaujímavé pre venture capital, ale majú značku, dáta, technológie a milióny používateľov so zakorenenými návykmi. Sú príliš dobré na vypnutie a príliš nudné na ďalší startupový príbeh.
Bending Spoons pochopili, že aj toto je obrovský trh.
Když pustíte Netflix přes Apple TV, hrajete na PlayStationu nebo připojíte notebook přes HDMI, dává smysl si myslet,
Příspěvek Chytrý TV nás fakt sledujou pochází z Spajkovo postřehy z kyberprostoru 👾
I v září je tu nová epizoda podcastu Digitální Mlha, který připravuje CZECH CYBER TV ve spolupráci s Nettles Consulting. Najít jí můžete již nyní na YouTube a Spotify a podíváme se v ní na bezpečnostní rizika spojená s ruskými komponentami ve slovenských dopravních radarech, netradiční reakci T-Mobile USA na incident způsobený skupinou Salt Typhoon, kybernetický útok na malý energetický zdroj ve Velké Británii i řadu dalších témat…
Tento týden proběhl letošní ročník konference CYBER_CON, do níž jsem měl možnost přispět krátkým workshopem zaměřeným na téma Threat Informed Defense a na problematiku provázání strategických bezpečnostních potřeb organizací s technickými bezpečnostními opatřeními. Ať už jste se workshopu měli možnost zúčastnit či nikoli, pokud byste se chtěli podívat na slidy, které byly jeho součástí, můžete je nalézt zde.
Ne každý má čas právě ve chvíli, kdy vysílám webinář. A opakovat každý webinář pořád dokola také úplně nejde. Proto jsem začal vybrané webináře nabízet i samostatně ze záznamu.
Záznam si můžete pustit, kdy se vám to hodí, a vracet se k němu kolikrát chcete. Žádné předplatné ani časově omezený přístup. Cena jednoho záznamu je 100 Kč a nejsou v tom žádné háčky.
V nabídce jsou zatím první záznamy a další budu přidávat po skončení vybraných webinářů.
Aktuální záznamy najdete na stránce s webináři →
Záznamy zpřístupňuji jako neveřejná videa na YouTube. Po zakoupení dostanete odkaz, video si můžete uložit do záložek a kdykoliv se k němu vrátit. Počet přehrání nijak neomezuji.
Výhodou je, že nepotřebujete žádnou další aplikaci ani nový účet a záznam můžete sledovat prakticky na jakémkoliv zařízení. Pokud YouTube automaticky zvolí nižší kvalitu obrazu, stačí ji v přehrávači přes 
přepnout na vyšší.
A co sdílení odkazu? Technicky mu nijak nebráním a ani nechci. Odkaz můžete třeba poslat kolegovi. Když ho ale pošlete dál, přicházím o případný další prodej. Co s odkazem uděláte, nechávám na vás.
Německé politické deníky tomu říkají „zemětřesení“, ale o žádné zemětřesení samozřejmě nejde. Součástí zemětřesení je to, že dopředu nevíte, že k němu dojde, a právě si vesele někam kráčíte, když se vám najednou rozhoupá země pod nohama a z balkonů začnou pršet květináče.
No, tak to není případ drtivého vítězství AfD v zemských volbách v Sasku-Anhaltsku. To věštily průzkumy veřejného mínění už dlouho předem a nakonec i docela přesně; očekávalo se cca 44-45 procent, a to se také vyplnilo (43,8 procenta). Volební účast přitom byla nezvykle vysoká, skoro 80 procent, což dává vítězi silný mandát sestavit vládu. Podobná vítězství, kdy jedna strana zabere svými poslanci téměř polovinu Landtagu, už nejsou v Německu dlouho zvykem. Pro srovnání, takto vypadaly lokální výsledky roku 2021 a takto dnes:
No, jak se to stalo a co se asi bude dít?
AfD se ve východním Německu dávno stala místní Volkspartei, která všude mimo velká města bez problémů vyhrává volby. Většinou je ovšem ta její dominance podstatně míň drtivá, typicky kolem 35 % hlasů. (V progresivním a multikulti Berlíně je samozřejmě situace jiná.) To, že v Sasku-Anhaltsku dosáhla ještě výrazně výše, je způsobeno prostým faktem, politologicky jednoduchým „jako facka“ – vybrala si lídra, který v osobním styku působí jako sympatický člověk, a který před těmi volbami opravdu osobně objel celou tu dvoumilionovou zemi, městys od městyse, čtvrť od čtvrti. Lidé volí jiné lidi, daleko více než program strany, a v těchto rozměrech státu se taková kontaktní kampaň ještě dá časově zvládnout, když se chce.
CDU, která vládla v Sasku-Anhaltsku více než 20 let v kuse (od května 2002), ztratila více než polovinu hlasů. FDP, která ve východním Německu nikdy nebyla silná, vypadla z parlamentu úplně. Zelení posílili, stejně tak postkomunistická Levice (poslední dobou se orientující na něco, co bych označil jako rudý feminismus; rozhodující roli v tom hraje berlínská politička Heidi Reichinnek, která je hodně aktivní na sociálních sítích) a velice těsně, s klasickýma odřenýma ušima (o pouhých 4000 hlasů), se do zemského sněmu dostala i BSW, strana bývalé političky Levice Sahry Wagenknechtové. BSW se od Levice liší hlavně odmítáním migrace, která je jinak na této části spektra svatá.
Mimochodem, úpadek postihl i jednu zajímavou mimoparlamentní stranu, což jsou Freie Wähler, strana “švýcarského typu”, prosazující zavedení různých forem přímé demokracie a místního rozhodování. V Bavorsku jsou součástí vládní koalice. V Sasku-Anhaltsku měli minule přes 3 procenta hlasů, což jim dávalo naději na to, že tentokrát by se třeba přes těch pět procent mohli dostat. Leč stal se pravý opak a AfD je vymazala ze scény.
V Německu je zvykem zkoumat volební chování jednotlivých skupin obyvatelstva podle věku, což by asi nebylo na škodu ani u nás. Z výsledků jednoznačně plyne, že jedinou skupinou voličů, která zůstává aspoň částečně věrná bývalým státostranám (CDU a SPD), jsou důchodci. Kdyby důchodci nevolili vůbec, AfD by v těchto volbách patrně sahala po absolutní většině v parlamentu.
Velká města (Magdeburg, Halle) jsou tradičně poněkud více doleva a volební okrsek Halle III se také stal jediným, ve kterém nezískala nejvíce hlasů AfD, ale strana Zelených. Ve zbylých 40 okrscích AfD dominovala.
První otázka: rozsype se teď Brandmauer, zeď, kterou ostatní německé politické strany po léta stavěly proti AfD? Upřímně si myslím, že ano, protože jiné varianty v podstatě neexistují, čistě numericky to nejde.
Zejména CDU nemůže s vážnou tváří vstoupit do pětikoalice s rudofeministickou Levicí a se spolkem Sahry Wagenknechtové, které prosazují politiku z totálně opačného pólu spektra, a odůvodnit to tím, že zkrátka musejí udělat všechno proto, aby vítězná strana zůstala v opozici. Zrovna u sebe doma by narazili na nepochopení; z členské základny východoněmecké CDU už se delší dobu ozývají opatrné hlasy, že tato vymezovací politika v jejich podmínkách přestala dávat smysl. Německo je poslední země západního světa, kde se tento druh tabu vůči nové pravici ještě drží. Předposlední podobný vytrvalec, Švédsko, jej vzdalo v říjnu 2022, kdy se lídři čtyř středopravých stran dohodli na zámku Tidö, že budou spolupracovat.
Navíc je současný kancléř Merz slabý. V dřívějších časech existovala realistická možnost, že by v případě zásadního nesouladu spolková CDU rozpustila neposlušnou zemskou organizaci. To je ale hra, kterou si Merz patrně nemůže dovolit. Je držitelem nepříliš potěšujícího rekordu coby nejhůře hodnocený poválečný německý kancléř, a podíl voličů, kteří mu důvěřují, osciluje kolem deseti procent. Už teď dost lidí v CDU i mimo ni volá po jeho hlavě, ačkoliv další regulérní volby do Spolkového sněmu by se měly konat až v březnu 2029.
Merz sice dokázal personálně triumfovat nad Merkelovou, která jej kdysi vyhnala z vedení CDU, ale s německým voličem jaksi neumí navázat osobní kontakt a je vnímán jako mimózní arogantní panák se soukromým tryskáčem. Navíc mu nejde ani ta jedna věc, která by mu jako byznysmenovi jít měla, a to je oživení německé ekonomiky, které se nekoná a nekoná.
Je celkem pravděpodobné, že AfD bude v Sasku-Anhaltsku vládnout. Jestli jí k tomu pomůže BSW nebo nějací přeběhlíci, to nevíme, ale samozřejmě je otázka, co v dané pozici může taková vláda udělat.
Realisticky vzato: mohou být o něco drsnější při deportacích – deportace provádí zemská policie, i když papíry k nim dodává Berlín. S trochou snahy není až takový problém vytvořit v jedné spolkové zemi ze šestnácti takové prostředí, ve kterém se i jedinci bez deportačních papírů raději odstěhují jinam, například právě do “vítacího” Berlína. Podobně má zemská vláda celkem rozsáhlé pravomoci ve školství a patrně může ze škol vyštípat různé Zeleným blízké neziskovky, případně zavést ony hodiny ruštiny, které prosazovala (východní AfD je hodně proruská a totéž platí o BSW).
S ekonomickou situací nejchudší spolkové země ale nejspíš nic neudělá. Německo stagnuje jako celek. Němci už se dlouho vracejí z dovolených v cizině s dojmem, že jejich země nevzkvétá a začíná být spravovaná hůř než Itálie nebo Polsko. K nějaké zásadnější reformě by ovšem bylo potřeba spálit asi tak tři čtvrtiny rozbujelých byrokratických regulací, a ty většinou vznikají na spolkové úrovni. Naposledy dokázalo něco takového, no, spojenecké letectvo v letech 1944-5. Nejsem si vůbec jist, zda se v Německu s jeho úřední tradicí dá provést taková reforma poklidnou cestou.
Ani ve značně omezeném regulačním rybníčku Saska-Anhaltska nebude mít AfD volnou ruku, zejména pokud bude vládnout s podporou BSW. Ta je totiž – až na ten negativní postoj k migraci – pořád ještě hodně doleva a bude nejspíš za svoji toleranci vyžadovat nějaká privilegia pro státní zaměstnance, odboráře atd.
Suma sumárum: žádné zemětřesení. Zatím to vypadá spíš na středně velký posun v mezích zákona. Ale to samozřejmě na palcové titulky nestačí.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
To, že někdo zveřejnil fotografii na sociální síti, neznamená, že se vzdal autorských práv. A nic na tom nemění ani to, že ji dnes dokážeme během několika sekund upravit pomocí umělé inteligence.
Nedávno jsem na Facebooku narazil na zajímavou situaci. Uživatelka slušně zkritizovala obrázek zveřejněný jiným uživatelem. Ten vzal její veřejně dostupnou profilovou fotografii a pomocí umělé inteligence z ní vytvořil zesměšňující parodický obrázek.
Nechci řešit tento konkrétní spor ani posuzovat, zda někdo porušil zákon. Připomnělo mi to jednu důležitou otázku: Můžeme vzít cizí fotografii ze sociální sítě a upravovat ji pomocí AI jen proto, že je veřejně dostupná?
Samotná skutečnost, že je fotografie veřejně dostupná, nám takové právo nedává. Veřejně dostupná neznamená volně použitelná.
Když autor zveřejní fotografii na internetu, neznamená to, že tím ostatním dovoluje ji libovolně používat nebo upravovat.
Autorský zákon v § 12 dává autorovi právo své dílo užít nejen v původní podobě, ale také v podobě „jinak zpracované či jinak změněné“, a udělit jiné osobě oprávnění k jeho užití. Bez takového oprávnění může jiný člověk dílo použít jen tehdy, když to umožňuje zákon.
To, že je fotografie veřejně dostupná na Facebooku, Instagramu nebo webu, z ní tedy samo o sobě nedělá volně použitelné dílo.
A nic zásadního na tom nemění umělá inteligence, GDPR ani to, jestli je Měsíc v úplňku. Když cizí fotografii stáhnu, nahraju do generativní umělé inteligence a nechám ji upravit, nezískávám tím žádná nová práva k původní fotografii.
A tady se původní příběh stává zajímavějším.
Autorský zákon obsahuje v § 38g zákonnou licenci pro karikaturu, parodii a pastiš. Výslovně říká, že do autorského práva nezasahuje ten, kdo dílo užije pro některý z těchto účelů.
Co se za parodii považuje, řešil také Soudní dvůr EU. V rozsudku Deckmyn a Vrijheidsfonds uvedl, že parodie musí evokovat existující dílo, ale zároveň se od něj lišit a být projevem humoru nebo výsměchu. Při použití této výjimky je také potřeba zachovat spravedlivou rovnováhu mezi právy autora a svobodou projevu.
Český Nejvyšší soud navíc potvrdil, že parodie může spočívat i v pozměnění původního díla a následném užití jeho pozměněné podoby. Zároveň platí, že parodie nemusí zesměšňovat nebo komentovat přímo původní dílo.
Nestačí tedy říct: „Neměl souhlas autora, takže to bylo nezákonné.“
Stejně jako nestačí říct: „Fotka byla veřejná, takže si s ní mohl dělat, co chtěl.“
Zda konkrétní použití skutečně spadá pod zákonnou licenci pro parodii, je potřeba posuzovat podle okolností konkrétního případu.
Generativní AI zásadně rozšířila možnosti, co dokážeme s cizí fotografií udělat. Během několika sekund můžeme změnit kompozici, odstranit člověka, doplnit pozadí nebo vytvořit úplně novou scénu.
Technická možnost ale není totéž co právní oprávnění.
Veřejně dostupná fotografie zkrátka není automaticky volně použitelná. AI nám dává nové možnosti, jak s cizím dílem pracovat. Nedává nám ale automaticky nová práva k němu.
Nejsem právník a tenhle článek není právní stanovisko. Jen mě už trochu štvalo, jak samozřejmě někteří lidé berou cizí fotky z internetu a dál s nimi pracují. Občas se s tím bohužel setkávám i mezi učiteli. Tak jsem chtěl trochu pomoct s osvětou a připomenout, že „je to veřejně na internetu“ opravdu neznamená „můžu si s tím dělat, co chci“.
Chcete školení na toto téma?
Připravím pro vás přednášku, workshop nebo seminář online i prezenčně.
Líbí se vám moje práce?
Pokud vám moje práce dává smysl, můžete mě podpořit malým příspěvkem nebo jinak.
Univerzita Karlova a spolek Wikimedia Česká republika podepsaly 17. srpna 2026 nové memorandum o partnerství a spolupráci. Navazují tím na dohodu z roku 2023 a na společné aktivity, které se v akademickém roce 2025/2026 rozšířily zejména v oblasti komunikace vědy, otevřené vědy, výuky a odborných praxí.
Praha 1. září 2026 – Nové memorandum podepsali rektor Univerzity Karlovy prof. RNDr. Jiří Zima, CSc., a výkonná ředitelka Wikimedia Česká republika Mgr. Klára Joklová. Podpisu se za Univerzitu Karlovu zúčastnil také prorektor pro třetí roli doc. RNDr. Martin Vlach, Ph.D., který tuto oblast spolupráce na straně univerzity zastřešuje. Memorandum vymezuje spolupráci Univerzity Karlovy a Wikimedia Česká republika při rozšiřování a zkvalitňování Wikipedie, Wikimedia Commons a Wikidat a při naplňování třetí role univerzity.
Vladimír Šigut, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons„Za uplynulé roky jsme se posunuli od jednotlivých kurzů a akcí k dlouhodobé spolupráci, která propojuje výuku, komunikaci vědy i odborné praxe. Nové memorandum nám umožní tento model rozvíjet na dalších pracovištích a společně hledat cesty, jak dostávat kvalitní odborné poznání k veřejnosti prostřednictvím projektů Wikimedia,“ dodává výkonná ředitelka WMČR Klára Joklová.
Jedním z konkrétních způsobů, jak partnerství Univerzity Karlovy a Wikimedia ČR přibližuje vědecké poznání veřejnosti, je iniciativa UK100. Jejím cílem bylo do roku 2027 vytvořit nebo rozšířit alespoň sto wikipedických hesel prostřednictvím univerzitní výuky a dalších společných aktivit. Příspěvky označené hashtagem #UK100 přibližují veřejnosti obory, osobnosti, objevy a pracoviště spojené s univerzitou. Původní cíl se podařilo překročit: hashtag dosud zachytil přes 300 úprav na více než 180 stránkách české Wikipedie.
Právě na tuto snahu navázalo zapojení Univerzity Karlovy do Měsíce vědy na Wikipedii, jedné z oblastí, v nichž se spolupráce v uplynulém akademickém roce nejvýrazněji rozvinula. Během výzvy vzniklo nebo se rozšířilo 584 hesel na české Wikipedii.
Partnerství zároveň otevírá prostor pro debatu o možnostech i hranicích otevřené vědy v českém prostředí. V lednu 2026 se proto v Kampusu Hybernská uskutečnila diskuse Třetí role univerzit, open science a projekty Wikimedia, věnovaná tomu, jak mohou univerzity sdílet odborné poznání s veřejností a zároveň zachovat jeho kvalitu, důvěryhodnost i potřebná pravidla.
„Wikipedie umožňuje zpřístupňovat odborné poznání za hranice univerzity a zároveň učí studující odpovědně pracovat s informacemi. Právě taková spolupráce je konkrétním příkladem toho, jak může univerzita naplňovat svou třetí roli a přenášet znalosti i za hranice akademického protředí,“ říká prorektor Vlach.
V akademickém roce 2025/2026 pokračoval na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK předmět Píšeme Wikipedii – tvorba encyklopedického obsahu; spolupráce se rozvíjela také například v mediálních studiích na FSV UK. Studující se neučí jen psát hesla, ale také vyhledávat a hodnotit zdroje, správně citovat, rozumět autorskému právu a odpovědně využívat nástroje umělé inteligence.
„Wikipedie představuje další kanál, jehož prostřednictvím můžeme srozumitelně komunikovat vědecká témata směrem k široké veřejnosti,“ říká Pavlína Kolínová z Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK. Univerzita podle ní přináší Wikipedii nové editorky a editory, zatímco Wikimedia ČR pomáhá ověřený model výuky přenášet na další pracoviště. Více se lze dočíst v rozhovoru s Pavlínou Kolínovou na Forum UK.
V uplynulém akademickém roce se rozběhly také odborné stáže a praxe ve Wikimedia ČR, nově dostupné studujícím z různých pracovišť nejen Filozofické fakulty UK. Kampus Hybernská zároveň hostil Komunitní wikikonferenci i Večer svobodné kultury, a stal se tak místem setkávání akademické obce, veřejnosti a komunity Wikimedia.
Memorandum počítá s kurzy pro Univerzitu třetího věku, stážemi a praxemi, možnými pozicemi wikirezidentů a wikirezidentek i se sdílením vhodných fotografií, dokumentů a dat prostřednictvím Wikimedia Commons a Wikidat. Zahrnuje rovněž podporu otevřené vědy, mediální a informační gramotnosti a kritického myšlení.
V akademickém roce 2026/2027 bude pokračovat kurz na ÚISK FF UK a partneři chtějí podobný model rozšířit na další fakultu. Připravují také společné projekty zaměřené na mediální gramotnost a komunikaci vědy, studentské projekty a další odborné praxe. Nově diskutují také o vypisování bakalářských a diplomových prací a o zapojení studujících a univerzitních pracovišť do společné výzkumné činnosti. Ta by se mohla zaměřit například na datovou analytiku a dotazníková šetření týkající se komunity editorů a editorek, uživatelů a uživatelek projektů Wikimedia nebo povědomí veřejnosti o Wikipedii a dalších projektech Wikimedia.
Zažít na vlastní kůži normalizaci, pochopit princip demokratických voleb, poslechnout si debaty zajímavých hostů nebo se zapojit do participativního plánování. Odborná porota vybrala deset knihoven z celé České republiky, které svým návštěvníkům tyto věci originálním způsobem umožňují. Zároveň rozvíjejí demokratické hodnoty, inspirují ostatní a jsou bezpečným přístavem pro lidi, kteří by se jinak míjeli. Představujeme letošní ročník ocenění Bibliotheca inspirans 2026, tentokrát zaměřený na demokracii.
Foto: Jakub Koumar
Pavel Matějíček