Do letošního ročníku konference Linux Days, která probíhá tento víkend, jsem měl možnost přispět krátkou prezentací na téma nežádoucího framingu webového obsahu, možností ochrany proti němu a úrovně rozšíření této ochrany na globálním internetu i na významných doménách v České republice.
Pokud vás výše uvedené téma zajímá, ale konference jste se nemohli zúčastnit, slidy z přednášky najdete na tomto odkazu a její záznam pak na YouTube.
AlzaPower AluCore USB-C to Dual USB-C 2.0 100W. Jeden konektor do nabíječky, dva na druhém konci do zařízení, uprostřed hliníkový váleček.
Zní to jako obyčejná rozdvojka nebo USB hub. Není.
Měřením jsem ověřil, jak to ve skutečnosti funguje.
Milí čtenáři, jak jsem tak začal psát vlastní anglický Substack, mělo to jeden nečekaný efekt. On to není pasivní nástroj, ale aktivní čtenářská komunita, která vám občas podstrkává něco, o čem se domnívá, že byste si to rádi přečetli. Tím pádem jsem poslední dobou narazil na skutečně zajímavé texty.
Rwanda, jedna z nejúspěšnějších zemí černého kontinentu (ekonomicky vzrostla od 90. let asi desetinásobně), má značně početnou vězeňskou populaci: 637 vězňů na 100 tisíc obyvatel, což je asi třikrát víc, než u nás v České republice. Zároveň jde o zemi, kde 78 % obyvatel říká, že se po setmění nebojí chodit ven; shodou okolností přesně to samé procento jako u nás. (Globální statistiky.) To asi nebude úplná náhoda, spíše je tam příčinná souvislost. V Jižní Africe, s její notoricky proslulou kriminalitou, se nebojí chodit večer ven jen 33 procent lidí.
Samozřejmě, fyzická bezpečnost nebo její absence má na prosperitu země výrazný vliv. I drobné podniky, jako je nějaká večerka nebo pekárna, se mohou stát terčem vydírání. Pokud není bezpečno na silnicích, zásobování vázne. A obecně, v situaci, kdy vám váš výdělek mohou snadno sebrat, nemají pracovitější lidé žádnou motivaci se snažit. Naopak je bezpečnější nic nemít, aspoň ze sebe neuděláte terč.
To bylo prokletí komunismu, ale tím lupičem koneckonců může být i Franta (nebo Abdul) odvedle, pokud tomu nikdo nezabrání. Už z různých středověkých kronik máme dost záznamů o tom, jak někde – třeba jen dočasně – upadla královská moc a na cestách se okamžitě vyrojili loupežníci. Určité procento lidí, i u nás, jsou zkrátka predátoři, a jedním ze základních úkolů státu je zabránit jim v tom, aby okrádali a terorizovali svoje produktivnější spoluobčany.
Zajímavý postřeh: k tomu, abyste chytali a zavírali loupežníky, nepotřebujete žádnou kosmickou technologii. Oni jsou vesměs svému okolí dobře známí, tenhle druh činnosti se těžko provozuje nějak skrytě, a i kdyby ten člověk nosil dokonalou kuklu, stejně se časem prozradí tím, že jeho životní úroveň neočekávaně vzrostla. S potíráním lupičů má lidstvo bohaté zkušenosti už po tisíce let, a nějaký vězeňský systém dokáží provozovat i jinak chudé státy.
Věznice v Buchaře (dnešním Uzbekistánu), začátek 20. století, patrně v době návštěv. Ten chlapík dřepící u okna má nadčasový a hranice kultur překračující výraz “já jsem vám to říkal”, že?
Z toho plyne myšlenka, po které se ale profesionální dobrodějové z mezinárodních organizací otřesou a zpotí vzteky: když už vůbec finančně pomáhat Africe, možná by bylo lepší investovat ty peníze, a rovněž nezbytný dohled, do vylepšení tamních justičních systémů. (Samozřejmě s vědomím, že nikdy nebude úplně nestranný, že “lepší” neznamená nutně “dobrý”, a že k nějakým zneužitím toho systému určitě dojde – ale ono k nim nejspíš dochází i teď.)
Země, kde není lidská aktivita a talent tlumen všudypřítomnou zločinností, mají lepší vyhlídky na to, postavit se na vlastní nohy samy. Už třeba jen proto, že mohou rozvíjet svůj turistický sektor. Například El Salvador, dříve jedna z nejnebezpečnějších zemí světa, ale zároveň země s krásnou přírodou a zajímavými koloniálními památkami, dnes vydělává na turistech cca miliardu dolarů ročně. Turistika pomáhá i s rozvojem těch lépe spravovaných afrických zemí, jako je Keňa nebo Namibie. Naproti tomu do Nigérie by na dovolenou jel opravdu jenom dobrodruh a do Konga jen naprostý šílenec.
Nedá se bohužel přehlédnout, že v samotném západním světě v tomto směru dochází k určité regresi. Problémem je třeba vykrádání obchodů, shoplifting, které si nepředstavujte jako nějakou banální aktivitu typu “bezdomovec si strčil za bundu flašku”, ale spíš jako organizovanou činnost gangů. Na této nahrávce stihlo sedmnáct (!) lidí v obchodě Nike udělat během pár minut škodu za 12 tisíc dolarů, tedy skoro 300 tisíc Kč.
Takový druh kriminální aktivity by v moderním světě neměl být vůbec možný. Už jen těch DNA stop tam lupiči nepochybně nechali hodně – stačí se pozorně podívat na kamerové záběry, čeho všeho se dotkli, a posbírat vzorky. Stejně tak nepochybně vytvořili i nějaké digitální stopy (pochybuji např. o tom, že by byli všichni tak chytří a vypravili se do akce bez mobilu v kapse); ještě další stopy vytvoří prodejem toho naloupeného zboží, a ke ztotožnění osoby se dají použít i její pohybové stereotypy. Kdyby se toto odehrálo v Dubaji nebo třeba Tokiu, během pár dní by všichni zúčastnění seděli v lochu.
Leč toto je zrovna Los Angeles v pokrokové Kalifornii, takže policie, řízená městem, dlouho takové události brala jako problém s nižší prioritou (poslední dobou se to přece jen pod tlakem voličů trochu mění). Na levém okraji amerického politického spektra se vykrádání obchodů spíše glorifikuje jako odboj vůči kapitalismu a pochopitelná činnost ubohých, utlačovaných, chudých lidí, a tudíž něco, co by se vlastně ani trestat nemělo. To se pak přenáší do každodenní praxe, dotyční mají daleko větší možnost se realizovat, a pokud je jednoho dne přece jen chytí, často to končí podmínkou. A to pak zase demoralizuje ty zbytky poctivých policajtů.
Obchody v nejhůř postižených oblastech reagují na tento druh kriminality zaváděním drahých a nepopulárních opatření, jako je například zamykání produktů (a to i těch naprosto každodenních, jako jsou šampony a zubní pasty) do skříněk, ke kterým má klíč jenom personál. Pro tento postup se vžil pojem “Inconvenience store”, protože zákazníky samozřejmě čekání na uhoněnou prodavačku s klíčem pořádně štve.
To vše v jednom z nejbohatších regionů světa, nikoliv v rovníkové Africe. Je zajímavé, jak moc lze zapomenout na to, na čem původně stojí civilizace.
Jedna krize za druhou, nedostatek kondenzátorů, součástek, cena surovin a logistické problémy a teď tu máme pro změnu krizi plynoucí z nedostatku RAM pamětí. Cena RAM pamětí do osobních počítačů se během pár měsíců vyšplhala na dvojnásobek. A samozřejmě se to dotýká dalších produktů, které RAM paměti mají. Třeba jednodeskových počítačů Raspberry Pi. Od prosince 2025 Raspberry Pi zdražilo už počtvrté. Naposledy 1. října 2026, tentokrát u 2GB variant.
Andrea Palmaté z AmigaLabs v rámci Pianeta Amiga předvedl AmigaOS 4.1 svůj prozatím neveřejný projekt AROS-to-OS4 Kernel, jehož cílem je - jak název ostatně napovídá - vyměnit v AmigaOS 4.1 výchozí jádro za modifikovaný kernel z AROS.
AROS Research Operating System (původně Amiga Research Operating System) je open-source implementace API z AmigaOS 3.1, která po dosažení tohoto cíle pokračuje už desítky let ve vývoji a momentálně běží na široké škále hardware a podporuje řadu moderních softwarových technologií a přístupů. Jádro AmigaOS 4.1 naproti tomu běží na velmi omezeném množství počítačů respektive desek a s podporou hardware to také není žádná sláva - například s v PC světě tak běžnou věcí, jako je podpora více procesorů, se teprve nesměle experimentuje a to navzdory tomu, že některé počítače pro AmigaOS 4.x určené mají více procesorových jader už takřka dvacet let.
Jestliže AROS implementuje AmigaOS 3.1, pak vlastně stačí "pouze" doplnit podporu API, která vznikla od té doby. Zní to triviálně, triviální to ale zcela jistě nebude a otázkou také bude, jak se na výsledek budou tvářit držitelé práv, kteří nikdy nemají problém jít daleko pro soudní spor - pokud půjde prokázat, že vše je implementováno od čistého stolu a náhrada bude drop-in, pak namítat nic nebudou moci.
A jak bylo demonstrováno, tak pracovní verze běžící na AmigaOne X5000, podporuje minimálně čtyři procesory, takže pro uživatele by to byl velký skok kupředu.
Případ podvodného profesora Jasona Ardaye, který spáchal sebevraždu, se tento týden dočkal nečekaného (nebo naopak očekávaného?) vývoje. Staroslavná univerzita v Cambridge oznámila, že přehodnocuje svůj dříve ohlášený záměr důkladně prozkoumat, jakým způsobem najímá nové profesory a zda se v tomto procesu neskrývají nějaké problémy. Řízení nebude zastaveno, ale zaměřeno zcela jiným směrem: zda univerzita poskytla ubohému Ardayovi dostatečnou institucionální podporu a pomoc proti negativní pozornosti veřejnosti. “Nebudeme se zabývat dřívějšími obviněními z plagiátorství,” řekl vrchní vyšetřovatel Nazir Afzal. “Půjde o jeho duševní pohodu, péči o něj, jeho dobrý pocit ze života.”
No, kdybyste vymýšleli karikaturu instituce, která se naprosto zvrhla z původního zkoumání světa a hledání pravdy na jakousi formu gigantického citového sanatoria pro zaměstnance, lépe by se vám to asi podařit nemohlo. Bohužel to karikatura není. Čert vem nějakou profesní integritu akademické obce. Dobrý pocit ze života je důležitější.
I když to není tak dramatické jako třeba vpád Vandalů do Říma, stejně je to svého druhu historický okamžik, jeden z finálních dozvuků zhroucení britského impéria. Ono přece jen existovalo nejen na mapě, ale i v abstraktním světě idejí, kde ti Angličané a Skotové měli dlouho “velký výtlak”, daleko větší, než by odpovídalo jejich prostému podílu na světové populaci.
Cambridge je jednou z posledních britských institucí, které mají ve zbytku světa ještě vůbec nějakou váhu, a tímto krokem výrazně přispěla k tomu, aby se jejich seznam zkrátil na nulu. Mít vědeckou prestiž znamená zároveň i nést tíhu zodpovědnosti za to, že vaši lidé opravdu za něco stojí a že odvádějí kvalitní práci. Impéria se hroutí v okamžiku, kdy už nejsou schopna nebo ochotna plnit svoje závazky, a toto je přesně ten okamžik: právě tuto tíhu zodpovědnosti už nechce Cambridge nadále před zbytkem světa nést. Dává přednost příjemné, ničím nerušené atmosféře pohody na pracovištích.
Samozřejmě nevíme přesně, co k tomuto rozhodnutí vedlo. Je také možné, že cambridgeští doni neměli ve skutečnosti na vybranou: například, že už první nenápadné interní porozhlédnutí odhalilo, že nějakých méně proslulých Ardayů už tam mají desítky, ve všech barvách a pohlavích, a že kdyby se toto dostalo na veřejnost v plné síle, tak z toho Cambridge vyjde ještě daleko hůř, než když se bude cíleně prezentovat jako neurotická školka pro dospělé. No, to nevíme, to je spekulace.
Tak jako tak, princip, že “nejlepší dezinfekcí je sluneční světlo”, tu byl zásadně porušen. Žádná instituce by neměla vyšetřovat sebe sama. Jediný, kdo v tuto chvíli může situaci napravit, je vláda, a jelikož v té sedí labouristé – strana plná vyznavačů těch samých principů – nejspíš se nic nestane. Ani za toryů by se nic nestalo, ti už dávno podlehli podobnému kultu zbabělosti, jenom nikoliv z přesvědčení, ale z pohodlnosti. Navíc půlka z nich tím Cambridgem sama prošla, přitom kdo ví s jakými skutečnými osobními kvalitami (dobrý rodinný původ toho v Anglii stále ještě koupí hodně), a třeba by takové vyšetřování také nebylo v jejich zájmu.
Ke skutečnému rozhrábnutí tohoto akademického pařeniště by tu vládu musela sestavit nějaká “outsiderská” strana typu Reform, která si se současným establishmentem zas tak moc nedluží. Leč podle současných preferencí to na žádnou budoucí vládu Reform nevypadá.
Jedno nemůžeme demokratickým státům upřít: jejich vlády a následky jejich vládnutí zcela spravedlivě odpovídají většinové vůli voličů. V Jižní Africe je to vražedný Johannesburg a mnohahodinové výpadky elektřiny. V Británii zatím elektřina běží, ale světlo rozumu jaksi skomírá.
Září nám přineslo řadu zajímavých novinek. Vybral jsem jich rovnou 18 a mezi nimi najdete držák plošných spojů, mikroskop, LCR metr ve formě pinzety, 3D tiskárnu, Sonoff sirénu, Boffin stavebnice, solární nabíjecí sada pro Mesh nebo GPS modul.
Polsko navštěvuji rád a tentokrát mě pracovní cesty zavedly až do Varšavy.
Opět jsem si během svého středně dlouhého pobytu dělal poznámky, a tak se s vámi nyní podělím o své zkušenosti a o to, jak hodnotím polské hlavní město Varšavu.
První týden jsem trénoval v hlubokém bazénu Deepspot a druhý týden bydlel přímo ve Varšavě. Z zde se dělím o své zkušenosti a o to, jak hodnotím polské hlavní město.
Nikole Hannah-Jones je profesionální černoška, novinářka, která se věnuje hlavně rasovým otázkám. V Americe proslula takzvaným Projektem 1619, což byla již ukončená série článků v New York Times z vrcholu wokistické éry, jejímž smyslem bylo dokázat, že celá existence USA a předešlých kolonií se točila hlavně kolem otrokářství; podle něj by se za skutečné založení Ameriky neměl počítat rok 1776, kdy vznikla Deklarace nezávislosti, ale rok 1619, kdy byli do tehdejších anglických kolonií dovezeni první otroci. Dostala za to Pulitzerovu cenu, ale jak začala rasová hysterie opadat, ozvali se první kritici a začali se opírat do různých pofiderních tvrzení typu “hlavním smyslem Deklarace nezávislosti bylo ochránit otrokářství coby instituci”. Dnes se Projekt 1619 raději moc nepřipomíná, protože to překrucování historie je až moc zjevné a tabu mezitím oslabilo.
(Ve skutečnosti je NHJ míšenka a její dědeček z matčiny strany se jmenoval krásně česky Novotny, ale to byste z jejího psaní nepoznali. Žádné knedlíky a kolache, samý bič a samá plantáž; samozřejmě, za knedlíky by žádný Pulitzer nehrozil.)
Po několika letech se teď Nikole Hannah-Jones opět vynořila na veřejnosti, a to s článkem, který popisuje zkušenosti její dcery ve školském systému. Jeho jádrem je to, že NHJ umístila svoji jedinou dceru úmyslně do převážně černošských škol se špatnou pověstí, a to na základě opět pofiderní úvahy, že když takhle angažovaní a vlivní rodiče, jako je ona a její manžel, začnou důkladně dohlížet na fungování takové školy, zvýší tím její úroveň a tak zachrání další stovky černošských dětí před mizernými výsledky a mizerným vzděláním. Jak doslova píše:
“Faraji and I felt an obligation to make educational decisions based on the collective good and not just our individual advantage.”
“Faraji (manžel) a já jsme pociťovali povinnost rozhodnout o vzdělání (naší dcery) na základě dobra kolektivu, a ne jen podle osobní výhodnosti.”
Brr, dechne na vás z toho duch stalinismu a Milan Kundera, kdyby ještě žil, by se možná cítil inspirován k napsání nového díla Černý humor (protože jeden Žert zjevně nestačí). Leč NHJ tak skutečně učinila a výsledek je předvídatelný. Její dcera, ač dostávala na těch špatných školách samé dobré známky, teď v šestnácti letech zjistila, že ve skutečnosti tu algebru a podobné předměty skoro neumí. To ohrožuje její přijetí na vysokou školu, a je tedy na svoji mámu naštvaná. Není divu. Nikoho nebaví být pokusným králíkem jiných lidí, a od rodiče je to extra velký podraz.
Její dcera Najya by ráda v budoucnu chodila na Harvard, což její fanatickou mámu šokovalo; už od útlého věku se ji snažila nasměrovat na tradičně černou Howard University, a když z jejích úst poprvé zaslechla slovo Harvard, myslela si, že se snad jen přeřekla. V rozhovoru na podcastu This American Life k tomu doslova řekla:
“I’m like, what is wrong with you? … We don’t even discuss PWIs as an option in our household.”
“Co se s tebou stalo? … V naší domácnosti se o převážně bílých institucích ani nebavíme.”
Uf. A tito lidé kážou zbytku světa něco o rasismu.
Článek vyvolal v Americe řadu reakcí. I když je v něm obsažena určitá – skromná – míra sebekritiky, pořád je na něm zároveň ještě vidět až obsesivní snaha ze všeho vinit systém, podložená opět pofiderními (ano, opakuju se, ale ona začala) úvahami typu “bělošské školy dostávají celkově víc peněz než černošské”. Přitom těch bělochů je v USA pořád ještě asi 4x více než černochů, takže přesně to byste čekali, a když začnete zkoumat utrácení per capita, celý rozdíl zmizí a problémové školy mají ve skutečnosti dokonce určitou výhodu.
Týkalo se to i těch škol, na které chodila jejich dcera Najya. Podinvestované nebyly; jejich problémy měly zcela jiný než finanční charakter, třeba neochotu vynucovat ve třídě disciplínu nebo vyhoření učitelů, kteří raději rozdávali jedničky za nic. Nezájem rodičů o vlastní děti a jejich prospěch se na celé situaci samozřejmě také podepsal – a zkuste toto nahradit penězi.
Mladé Nayje se nakonec nejspíš nic nestane. Její rodiče jsou bohatí, nakonec ji přemístili na lepší školu a můžou si dovolit jí zaplatit doučování. V šestnácti má ještě šanci ty nedostatky dohnat, a na Harvard se možná dostane. Pochází přesně z té elitní vrstvy společnosti, která se na Harvard dostává nejsnáze, už jen ten Pulitzer její matky jí bude pomáhat, a stejně tak její rasový aktivismus, protože na Harvardu je v tomto směru hodně Pravých Věřících.
Ale stejně je to v podstatě hrůzný příběh o slepém, samolibém fanatismu. V jiném čase a v jiném místě by se situace třeba nemusela omezit jen na napravitelné škody. Musím říci, že když jsem četl tu větu o kolektivním dobru, zaletěly mé myšlenky k filmu Der Untergang a k blonďaté Magdě Goebbelsové, která ze svého upřímného politického přesvědčení míchá svým dětem jed.
MeteoPlaneRadar ve verzi 0.7.0. Na kulatém 2,1" displeji hodiny, letadla z adsb.fi, srážkový meteoradar ČHMÚ nebo RainViewer, předpověď, spotová cena elektřiny a energetický mix. Všechno se nastavuje v prohlížeči, firmware nahrajete bez programování.
Pianeta Amiga je významná italská akce, na níž se v letech 2001-2013 setkávali uživatelé, vývojáři a výrobci všeho spojeného s platformou Amiga. Letos se po třináctileté pauze podařilo ve městě Empoli nedaleko Florencie opět setkání uspořádat a událo se na něm mnoho zajímavého. Mimo jiné tam byl ukázán prototyp základní desky Powerboard Tyche Desktop, kterou vyvíjí projekt PowerPC-Notebook.org, respektive PowerProgressCommunity ve spolupráci s ACube Systems.
Není zcela jasné, zda jde o reálný fungující hardware, či jen osazenou desku, která má sloužit k prezentaci, zařízení totiž nebylo ukázáno v provozu. Nicméně jde o jeden z prvních skutečných výstupů z celého projektu a na první pohled vypadá velmi kvalitně zpracovaný - mimojiné bylo demonstrováno, že je deska schopná pojmout dvě víceslotové grafické karty.
Jak se proměnily hračky od céček, Pokémonů a Tamagotchi až ke slizům, mačkacím knedlíčkům a interaktivním hračkám s umělou inteligencí? S Martinem Kalibou se podíváme na to, co dnes mezi dětmi frčí, proč se některé hračky z našeho dětství stále drží a jak mohou rodiče a učitelé využít společné herní zážitky k lepšímu porozumění dětskému světu. Zaměříme se také na rizika trendových hraček, jejich chemické složení nebo nebezpečné výzvy na sociálních sítích. Ukážeme si, jak mohou hračky pomáhat dětem ve škole, při zvládání úzkosti i při učení a podle čeho vybírat hračku, která je bezpečná, rozvíjející a zároveň dítě nevyčlení z kolektivu.
Poslouchejte KYBcast
Nové díly KYBcastu najdete ve své oblíbené podcastové aplikaci, přímo na webu nebo na YouTube.
Čtyři webové nástroje na chiptron.cz: Serial Monitor s plotterem, dashboard SerialView s grafy a budíky, ESP32 flasher s ochranou a převodník mezi soustavami.
Programování pomocí AI, neboli vibecoding, je tu s námi už relativně dlouho. Tvorba vlastních výukových aplikací učitelem nebyla nikdy snazší. Problémem bylo spíše to, jak hotový program dostat snadno a rychle k žákům.
Na konci června 2026 Google představil novinku, která je pro nás učitele naprostý game-changer: Přímé propojení Gemini Canvas s Google Učebnou.
Vaše aplikace nyní nasdílíte přímo do Classroom jako výukový zdroj. A to se hodí.
Finská Jolla po letech znovu vyrobila vlastní telefon se Sailfish OS.
Ukážu vám balení, parametry, fyzický přepínač soukromí, vyměnitelnou baterii i zadní kryt The Other Half.
V úterý 15. září proběhlo prostorách ČTK úvodní setkání organizací, které se v rámci programu Stronger Roots pustí do crowdfundingových kampaní. Účastníci se zaměřili na to, proč je samotná vybraná částka až na druhém místě a jak klíčové je vybudovat kolem organizace stabilní komunitu.
V programu Stronger Roots je Nadace OSF lídrem mezinárodního konsorcia, které dále tvoří český think-tank Glopolis, slovenská Nadácia otvorenej spoločnosti, maďarská NIOK Foundation a polská Batory Foundation. Společně posilují odolnost a stabilitu organizací občanské společnosti v Česku, Maďarsku, Polsku a na Slovensku. Program financuje Evropská unie z programu Občané, rovnost, práva a hodnoty (CERV).
Dárce*kyně jsou víc než transakce: Komunita v srdci
Program Stronger Roots vnímá crowdfunding především jako příležitost k oslovení nových lidí a k proměně jednorázových dárců v dlouhodobé podporovatele. Hlavním cílem není pouze získat finanční prostředky, ale vytvořit stabilní síť příznivců, dobrovolníků a partnerů, díky kterým se organizace stává odolnější vůči budoucím výzvám.
Síla naší komunity: Učení z úspěchů i přešlapů
Kristýna Valentová (Hospic Svaté Hedviky) a Petra Čermáková (Magdaléna o.p.s.) otevřeně sdílely zkušenosti ze svých úspěšných kampaní. Mluvily nejen o chybách a slepých uličkách, kterým se vyvarovat, například dobrovolnictví bez formálních pravidel spolupráce, ale především o silných nástrojích. Jedním z nich bylo například kampaňové video organizace Magdaléna o.p.s. To na příběhu 29leté Anety a dalších klientů autenticky ukazuje těžkou cestu ze závislosti zpět do běžného života a význam tréninkových pracovních míst.
Platforma je jen začátek: Klíčové je nastavení a řád
Kristýna Mezníková, ředitelka Darujme.cz, provedla účastníky praktickými kroky úspěšného online fundraisingu. Od základů technického nastavení po efektivní komunikaci kolem kampaně. Hřejivou zprávou pro nás všechny také bylo, že online dárcovství v Česku zažívá rekordní růst (počet online dárců meziročně vzrostl o 26 %) a proto má smysl do něj investovat čas a energii.
Co bude následovat?
Celkem 11 českých organizací nyní vstupuje do intenzivní přípravné fáze. Kromě matchingového grantu získávají vzdělávání a expertní podporu od týmu Nadace OSF (manažerka Adéla Nejedlá a koordinátorky Pavlína Trojanová a Pavlína Hořáková).
“Pestrost projektů a otevřené sdílení zkušeností ostatních pro nás byly obrovskou vzpruhou. Odnášíme si jasný plán, nové kontakty a energii vrhnout se do přípravy kampaně naplno,“ shrnuli všichni zapojení do setkání.
Chystané kampaně bude možné sledovat a podpořit na sociálních sítích pod hastagem #StrongerRoots. Staňte se součástí komunity i vy.
Zajímají vás postřehy zapojených a týmu Stronger Roots?
Program Stronger Roots financuje Evropská unie z programu Občané, rovnost, práva a hodnoty (CERV). Názory vyjádřené jsou názory autora a neodráží nutně oficiální stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost.
Kompletní návod: Instalace GNOME vedle Hyprlandu na Omarchy (Arch Linux)
Tento návod ti umožní mít na jednom systému dvě kompletní prostředí:
Hyprland: Pro rychlou práci na klávesnici a efektivní dlaždicování.
GNOME: Pro pohodlné ovládání myší a výbornou správu více monitorů.
Důležité upozornění na začátek (Dvojí přihlašování)
Poznámka ke startu systému:
Z důvodu interní architektury Omarchy (která při startu automaticky odemyká prvotní vrstvu) se budeš při zapnutí počítače přihlašovat dvakrát:
První přihlášení: Zadáte heslo pro výchozího uživatele Omarchy.
Druhé přihlášení: Systém vás předá do obrazovky GDM, kde si vyberete prostředí (GNOME vs. Hyprland) a zadáte heslo podruhé pro samotný vstup do plochy.
Krok 1: Instalace balíčků GNOME
Otevři terminál a spusť příkaz pro instalaci samotného prostředí GNOME a jeho správy přihlášení (GDM):
sudo pacman -S gnome gnome-extra
(Během instalace potvrď instalaci všech nabízených balíčků stisknutím Enter).
Krok 2: Změna přihlašovací obrazovky na GDM
GNOME využívá vlastní správce přihlášení GDM, který umí spolehlivě přepínat mezi GNOME a Hyprlandem.
1.Vypni stávající správce přihlášení:1 min.
Omarchy běžně používá jako výchozí správce SDDM. Vypni jej:
sudo systemctl disable sddm
2.Aktivuj správce GDM od GNOME:1 min.
Zapni nově nainstalovaný GDM:
Bash
sudo systemctl enable gdm
3.Restartuj počítač:Dokončení.
Pro uplatnění změn restartuj systém:
reboot
Krok 3: Jak přepínat mezi GNOME a Hyprlandem
Po restartu počítače prodejdeš následujícím postupem:
První přihlášení: Zadej heslo na úvodní obrazovce Omarchy.
Obrazovka GDM: Zobrazí se grafické rozhraní GDM.
Výběr uživatele: Nejprve klikni na své jméno / uživatele.
Výběr prostředí: V pravém dolním rohu obrazovky se objeví ikona ozubeného kolečka. Klikni na ni a zvol:
Hyprland (pro dlaždicové prostředí)
GNOME / GNOME on Wayland (pro klasickou plochu)
Zadej heslo podruhé a potvrď.
Tipy pro používání:
GDM si tvou poslední volbu zapamatuje. Pokud nebudeš chtít prostředí měnit, při dalším startu stačí jen zadat heslo bez klikání na kolečko.
Klávesové zkratky a nastavení z Hyprlandu neovlivňují prostředí GNOME a naopak. Každé prostředí si spravuje své vlastní zkratky i témata vzhledu.
Pro instalaci LTS (Long Term Support) jádra v Omarchu (Arch Linuxu) použij výchozí balíčkovací správce pacman.
Mít druhé, stabilní jádro pro případ selhání primárního je moudrý krok ke klidu mysli.
1. Nainstaluj LTS jádro a jeho moduly
Otevři terminál a spusť příkaz pro instalaci jádra a případných hlavičkových souborů (potřebných např. pro dkms/Nvidia ovladače):
Bash
sudo pacman -S linux-lts linux-lts-headers
2. Aktualizuj zaváděč (Bootloader)
Nově nainstalované jádro je potřeba zaregistrovat do zaváděče.
Pokud používáš GRUB: Bashsudo grub-mkconfig -o /boot/grub/grub.cfg
Pokud používáš systemd-boot:Zkontroluj, zda se v /boot/loader/entries/ vytvořil nový konfigurační soubor pro LTS, případně zkontroluj generovaný skript skrze systemd-boot.
3. Ověření
Po restartu počítače vyber v nabídce zaváděče (obvykle v sekci Advanced options) položku s Linux LTS. Zda běžíš na LTS jádru, ověříš příkazem:
Bash
uname -r
Pokud příkaz vypíše verzi končící -lts, úspěšně jsi zabezpečil svůj systém proti případným nestabilitám nejnovějších verzí.
Návod: Vytvoření a zprovoznění nového uživatele v Omarchy
Tento postup vás provede vytvořením nového uživatele, nastavením správných sudo práv a prvním přihlášením.
1. Vytvoření nového uživatele a nastavení hesla
Spusťte následující příkazy pod svým stávajícím účtem:
# Vytvoření uživatele s domovským adresářem, přihlašovací shell Bash a zařazení do skupiny wheel
sudo useradd -m -G wheel -s /bin/bash jmeno_uzivatele
# Nastavení hesla pro nového uživatele
sudo passwd jmeno_uzivatele
2. Nastavení správcovských práv (visudo)
Aby mohl nový uživatel používat příkaz sudo i nástroj yay, je potřeba zkontrolovat nastavení v /etc/sudoers.
Otevřete konfigurační soubor:
sudo visudo
Ujistěte se, že je odkomentován řádek pro skupinu wheel (včetně znaku % na začátku):
%wheel ALL=(ALL:ALL) ALL
(Volitelné) Pokud chcete, aby yay při instalaci balíčků přes pacman nepožadoval heslo, přidejte na úplný konec souboru řádek:
%wheel ALL=(ALL) NOPASSWD: /usr/bin/pacman
3. Překopírování dotfiles (Konfigurace prostředí)
Systém Omarchy spoléhá na konfigurační soubory pro grafické prostředí (Hyprland/Sway), terminál a skripty. Nový uživatel má po vytvoření složku ~/.config prázdnou.
Zkopírujte konfiguraci z původního účtu a nastavte správného vlastníka:
Zde je kompletní, přehledný návod pro nastavení češtiny a české klávesnice v Omarchy. Až budete systém instalovat načisto na hlavní počítač, stačí postupovat podle těchto kroků.
1. Nastavení české QWERTZ klávesnice (s háčky a čárkami)
V Omarchy se klávesnice konfiguruje přes nastavení správce oken Hyprland.
Otevřete terminál (Super + Return) nebo stiskněte Super + Space, přejděte do Setup > Input.
Otevřete konfigurační soubor:
nano ~/.config/hypr/input.lua
(U starších verzí Omarchy se soubor může jmenovat input.conf a zápis se mírně liší, princip je ale stejný). 3. Upravte sekci input podle toho, zda chcete pouze češtinu, nebo možnost přepínání:
Možnost A: Pouze česká klávesnice (QWERTZ)
hl.config({ input = { kb_layout = "cz", kb_variant = "", -- Prázdné u "cz" automaticky nastaví české QWERTZ rozvržení }, })
Možnost B: Anglická + Česká klávesnice (přepínání stiskem obou kláves Alt)
Soubor uložte (Ctrl + O, pak Ctrl + X). Změny se projeví okamžitě.
2. Nastavení češtiny jako systémového jazyka
Tímto krokem zajistíte, že systém a doinstalované programy budou komunikovat česky.
V terminálu otevřete vygenerované systémové lokalizace:
sudo nano /etc/locale.gen
Najděte řádek #cs_CZ.UTF-8 UTF-8 a odstraňte z jeho začátku znak # (odkomentování).
Soubor uložte (Ctrl + O, pak Ctrl + X).
Vygenerujte jazyky v systému:
sudo locale-gen
Nastavte češtinu jako výchozí pro celý systém:
sudo localectl set-locale LANG=cs_CZ.UTF-8
Restartujte počítač, aby se změny plně projevily v grafickém prostředí.
3. Doinstalování češtiny pro hlavní aplikace
Protože je Omarchy minimalistické prostředí, některé velké programy potřebují český jazykový balíček nainstalovat samostatně přes správce balíčků pacman:
Čeština pro prohlížeč Firefox
sudo pacman -S firefox-i18n-cs
Čeština pro kancelářský balík LibreOffice
sudo pacman -S libreoffice-fresh-cs
(Poznámka: Samotné skripty a specifická menu Omarchy mohou zůstat v angličtině, protože pro ně autor systému nevytvořil překladové soubory).
Skenování souborů na Linuxu před jejich přenesením do Windows je moudrý krok. Zde je přehled toho, jak toho dosáhnout, jaké nástroje použít a jak si celý postup ověřit.
1. Nástroj ClamAV (Nejlepší volba pro detekci Windows virů)
ClamAV je sice open-source antivir běsnící na Linuxu, ale jeho databáze se zaměřuje převážně na trojské koně, malware a viry určené pro Windows. Je ideální právě pro skenování stahovaných souborů.
Instalace ClamAV: Prerekvizita. Otevřete terminál a nainstalujte balíček podle své distribuce:
Skenování konkrétní složky nebo souboru: Skenování. Pro naskenování složky Downloads (Stahování) včetně všech podsložek použijte příkaz:
clamscan -r -i ~/Downloads
Parametr -r projde složku rekurzivně.
Parametr -i (infected) vypíše pouze nalezené napadené soubory.
Jak ověřit úspěšnost: Na konci skenování se zobrazí tabulka SCAN SUMMARY. Pokud je u Infected files: číslo 0, soubory jsou z pohledu ClamAV čisté.
2. Automatické skenování při stažení (Pro pokročilé)
Pokud nechcete skenovat ručně přes terminál, můžete si vytvořit skript nebo sledovat složku Downloads pomocí nástroje inotifywait, který automaticky spustí clamscan okamžitě po dokončení stažení souboru.
3. Webová alternativa: VirusTotal (Před přenosem)
Pro podezřelé spustitelné soubory (.exe, .msi, .bat) je nejlepší kombinovat lokalní sken s online službou VirusTotal:
Test nabíjecích AA baterií s USB (1,5 V) proti alkalickým. Pokles napětí, maximální proud, skutečná kapacita a cena za mAh. Bluetouch, MediaRange, ZNTer.
Pomáhat lidem v odlehlých částech světa neznamená jen darovat peníze, přivézt materiál nebo předat vlastní zkušenosti. Důležité je porozumět prostředí, naslouchat místním lidem a hledat cesty, jak spojit jejich zkušenosti s tím, co mohou nabídnout dobrovolníci ze zahraničí. Tím se řídí i nezisková organizace Himálajský patron, která propojuje dobrovolnictví s mezikulturní spoluprací, technickým vzděláváním a stavařinou. Svou zkušenost s dobrovolničením v Indii a Nepálu přibližuje jejízakladatel a absolvent Fakulty stavební VUT Jiří Sázel.👷⛰️📐
Co může stavební inženýr přinést do neziskové organizace působící v Himálaji? Jak se liší představy o vzdělávání v Česku a v odlehlých himálajských oblastech? Co mohou čeští studenti přinést dětem, které vyrůstají tisíce kilometrů daleko? A staví lepší dětská hřiště místní dělníci nebo dobrovolníci z Česka?
Timeline epizody:
01:02 – Z FASTu k pomoci v Himálaji 03:07 – Jak technické vzdělání pomáhá v řízení neziskovky 04:50 – Co je Himálajský patron 08:51 – Rozdílný život v Himálaji 17:11 – Stavba dětských hřišť 18:18 – Jak se mohou zapojit studenti a dobrovolníci 26:15 – Proč má Himálajský patron smysl i pro Česko
AI model umí s naprostou jistotou napsat něco, co není pravda — vymyšlenou citaci, neexistující funkci v knihovně nebo špatné datum. Vysvětluji, proč halucinace vznikají, proč nejde jen o chybu, kterou příští verze modelu opraví, a jak s nimi v praxi počítat.
O dětech a sociálních sítích vedeme jako dospělí dlouhé debaty. Řešíme věkové hranice, zákazy, ověřování věku, rodičovskou kontrolu. Přemýšlíme, jak děti před sociálními sítěmi ochránit. Neříkám, že to není důležité. Jen bychom si možná nejdřív ze všeho měli zkusit zamést před vlastním prahem.
Někdy totiž naše uvažování vypadá zhruba takhle:
Sociální sítě jsou zlo.
Děti by na nich neměly být, nebo aspoň ne ty, které jsou mladší 13 let.
Fotky stejných dětí na ty stejné sociální sítě samozřejmě patří. Měli by je tam dávat rodiče a školy. Co nejvíc.
Je to samozřejmě nadsázka. Ale zase ne tak velká. Zatímco přemýšlíme, jak dostat děti ze sociálních sítí, fotky těch samých dětí tam vesele dáváme sami.
Rodiče. Školy. Kroužky. Sportovní oddíly. První školní den. Výlet. Soutěž. Besídka. Lyžák. Vysvědčení. Úspěch ve škole. Někdy jedna fotka, jindy celé album.
Abych byl ke školám spravedlivý: část z nich fotky nesdílí proto, že by po tom samy nějak zvlášť toužily. Sdílejí je hlavně proto, že to od nich očekávají rodiče a někdy i zřizovatel. Ti všichni chtějí vidět fotky z výletu, školy v přírodě nebo lyžáku. Chtějí vidět, co děti ve škole dělají.
Na druhou stranu je to někdy i tak, že „šikovná“ paní učitelka si prostě nemůže pomoct a cpe na sítě všechno. Ne proto, že by jí někdo nařídil vytvářet dětem digitální stopu. Prostě je pro ni úplně přirozené hezkou fotku vyfotit a hned ji sdílet.
Takže i tady můžeme začít u sebe. Když nebude poptávka, bude menší důvod vytvářet nabídku. Možná nemusíme po škole chtít fotogalerii z každé akce. A možná nám nemusí připadat divné, když škola fotky dětí na sociální sítě vůbec nedává.
Mohli bychom se zamyslet ještě nad jednou věcí. Jak se chováme k rodičům, kteří zveřejňování fotek svých dětí odmítají. K těm, kteří škole souhlas se zveřejněním na sociálních sítích prostě nepodepíšou. Místo toho, abychom jejich rozhodnutí brali jako jednu z naprosto legitimních možností, dokážeme jim někdy dát docela nepříjemně najevo, že komplikují život škole, učitelům nebo ostatním rodičům.
Přitom to nemusí být ani volba „všechno, nebo nic“. Rodič může být v pohodě s použitím fotky na webu školy a současně odmítnout její zveřejnění na sociálních sítích. Pokud škola žádá o souhlas pro různé účely, dává smysl, aby bylo možné tyto možnosti rozlišit.
Ostatně jedním z požadavků na platný souhlas podle GDPR je právě jeho konkrétnost a dostatečná granularita. Zjednodušeně řečeno: neměli bychom být nuceni jedním zaškrtnutím souhlasit se vším. Pokud lze jednotlivé účely rozumně oddělit, měli bychom mít možnost se pro ně rozhodovat samostatně. Třeba říct ano fotkám na webu školy, ale ne jejich zveřejňování na sociálních sítích.
A web školy a sociální síť opravdu nejsou totéž. Úřad pro ochranu osobních údajů u sociálních sítí upozorňuje na vyšší riziko dalšího zpracování fotografií jinými subjekty a profilování osobních údajů. U škol pak výslovně uvádí, že pokud chtějí fotografie dětí zveřejňovat na sociálních sítích, které umožňují sledování osob a profilování jejich osobních údajů, musí získat souhlas a rodiče informovat také o rizicích.
Takový rodič tedy nemusí být potížista, který škole komplikuje focení. Možná jen přemýšlí, kam až chce digitální stopu svého dítěte pustit. Není to náhodou přesně to, co chceme naučit i samotné děti?
Dítě totiž nemusí mít vlastní účet na sociální síti, aby na ní mělo docela bohatou digitální stopu. Vytvoříme mu ji my. A tak mě napadá jedna malá věc k úvaze. Než začneme řešit, co všechno dětem na sociálních sítích zakázat, mohli bychom si některá pravidla nejdřív vyzkoušet sami. Třeba se před zveřejněním fotky dítěte zastavit a zeptat se:
Musím to opravdu zveřejnit? Proč? Pro koho? Co tím získám? A potřebuje tahle chvíle vůbec publikum?
Máme pěknou fotku. Máme radost. Chceme se pochlubit. Chceme reakce ostatních. Přijde nám škoda nechat si ji jen pro sebe.
Možná zjistíme, že je překvapivě těžké některé věci nesdílet. A možná je dobře si právě tenhle pocit zažít.
Protože až budeme příště dítěti vysvětlovat, že opravdu nemusí všechno fotit, všechno sdílet a všechno vystavovat ostatním, budeme alespoň trochu vědět, co po něm vlastně chceme.
S digitální výchovou nemusíme nutně začínat u dětí. Mohli bychom začít třeba u sebe. A pak teprve vymýšlet, co jim zakážeme.
Do Bastlířského kalendáře 2027 můžete nahrávat fotky svých projektů do 30. září. Autoři 13 nejlepších fotek dostanou poukazy 500 Kč do Pajeníčka a 500 Kč do LaskaKitu, kalendář bude díky Maker Faire stát jen 1 Kč.
Fundraising Nadace OSF stojí na vztazích s dárkyněmi a dárci. Tyto vztahy fungují jen tehdy, když za nimi stojí spolehlivé zázemí. Právě to bude vaší rolí. Budete tím*tou, kdo zajistí, že žádný termín nezapadne, žádná smlouva se nezatoulá a CRM vždy odráží aktuální stav. Úspěch na této pozici vypadá takto: tým se na vás může spolehnout, aniž by musel hlídat detaily, protože ví, že je máte pod kontrolou vy.
Pozice je součástí týmu rozvoje nadace, který propojuje fundraising, PR a marketing. Přímo spolupracujete s ředitelkou rozvoje a podporujete fundraisingové aktivity nadace jako celku.
Planeta OpenAlt
Věznice v Buchaře (dnešním Uzbekistánu), začátek 20. století, patrně v době návštěv. Ten chlapík dřepící u okna má nadčasový a hranice kultur překračující výraz “já jsem vám to říkal”, že?
Josef Jebavý 
Fingerprinting: co o vás vím?
Vyzkoušejte si mozaikový efekt
Poslouchejte KYBcast
Sociální sítě jsou zlo.
Fotky stejných dětí na ty stejné sociální sítě samozřejmě patří. Měli by je tam dávat rodiče a školy. Co nejvíc.
