Planeta OpenAlt

Andrea Palmaté z AmigaLabs v rámci Pianeta Amiga předvedl AmigaOS 4.1 svůj prozatím neveřejný projekt AROS-to-OS4 Kernel, jehož cílem je - jak název ostatně napovídá - vyměnit v AmigaOS 4.1 výchozí jádro za modifikovaný kernel z AROS.

AROS Research Operating System (původně Amiga Research Operating System) je open-source implementace API z AmigaOS 3.1, která po dosažení tohoto cíle pokračuje už desítky let ve vývoji a momentálně běží na široké škále hardware a podporuje řadu moderních softwarových technologií a přístupů. Jádro AmigaOS 4.1 naproti tomu běží na velmi omezeném množství počítačů respektive desek a s podporou hardware to také není žádná sláva - například s v PC světě tak běžnou věcí, jako je podpora více procesorů, se teprve nesměle experimentuje a to navzdory tomu, že některé počítače pro AmigaOS 4.x určené mají více procesorových jader už takřka dvacet let.

Jestliže AROS implementuje AmigaOS 3.1, pak vlastně stačí "pouze" doplnit podporu API, která vznikla od té doby. Zní to triviálně, triviální to ale zcela jistě nebude a otázkou také bude, jak se na výsledek budou tvářit držitelé práv, kteří nikdy nemají problém jít  daleko pro soudní spor - pokud půjde prokázat, že vše je implementováno od čistého stolu a náhrada bude drop-in, pak namítat nic nebudou moci.

A jak bylo demonstrováno, tak pracovní verze běžící na AmigaOne X5000, podporuje minimálně čtyři procesory, takže pro uživatele by to byl velký skok kupředu.

Zdroj:

• https://www.powerpc-notebook.org/2026/09/powerboard-tyche-unveiled-at-pianeta-amiga/
• https://www.arosworld.org/infusions/forum/viewthread.php?thread_id=2117&pid=14837

Jednou z podporovaných platforem je i moje Sam460ex. Až bude vše veřejné, vyzkouším - ono moc hůř než originál AmigaOS 4.1 to běžet nemůže.

Případ podvodného profesora Jasona Ardaye, který spáchal sebevraždu, se tento týden dočkal nečekaného (nebo naopak očekávaného?) vývoje. Staroslavná univerzita v Cambridge oznámila, že přehodnocuje svůj dříve ohlášený záměr důkladně prozkoumat, jakým způsobem najímá nové profesory a zda se v tomto procesu neskrývají nějaké problémy. Řízení nebude zastaveno, ale zaměřeno zcela jiným směrem: zda univerzita poskytla ubohému Ardayovi dostatečnou institucionální podporu a pomoc proti negativní pozornosti veřejnosti. “Nebudeme se zabývat dřívějšími obviněními z plagiátorství,” řekl vrchní vyšetřovatel Nazir Afzal. “Půjde o jeho duševní pohodu, péči o něj, jeho dobrý pocit ze života.”

No, kdybyste vymýšleli karikaturu instituce, která se naprosto zvrhla z původního zkoumání světa a hledání pravdy na jakousi formu gigantického citového sanatoria pro zaměstnance, lépe by se vám to asi podařit nemohlo. Bohužel to karikatura není. Čert vem nějakou profesní integritu akademické obce. Dobrý pocit ze života je důležitější.

I když to není tak dramatické jako třeba vpád Vandalů do Říma, stejně je to svého druhu historický okamžik, jeden z finálních dozvuků zhroucení britského impéria. Ono přece jen existovalo nejen na mapě, ale i v abstraktním světě idejí, kde ti Angličané a Skotové měli dlouho “velký výtlak”, daleko větší, než by odpovídalo jejich prostému podílu na světové populaci.

Cambridge je jednou z posledních britských institucí, které mají ve zbytku světa ještě vůbec nějakou váhu, a tímto krokem výrazně přispěla k tomu, aby se jejich seznam zkrátil na nulu. Mít vědeckou prestiž znamená zároveň i nést tíhu zodpovědnosti za to, že vaši lidé opravdu za něco stojí a že odvádějí kvalitní práci. Impéria se hroutí v okamžiku, kdy už nejsou schopna nebo ochotna plnit svoje závazky, a toto je přesně ten okamžik: právě tuto tíhu zodpovědnosti už nechce Cambridge nadále před zbytkem světa nést. Dává přednost příjemné, ničím nerušené atmosféře pohody na pracovištích.

Samozřejmě nevíme přesně, co k tomuto rozhodnutí vedlo. Je také možné, že cambridgeští doni neměli ve skutečnosti na vybranou: například, že už první nenápadné interní porozhlédnutí odhalilo, že nějakých méně proslulých Ardayů už tam mají desítky, ve všech barvách a pohlavích, a že kdyby se toto dostalo na veřejnost v plné síle, tak z toho Cambridge vyjde ještě daleko hůř, než když se bude cíleně prezentovat jako neurotická školka pro dospělé. No, to nevíme, to je spekulace.

Tak jako tak, princip, že “nejlepší dezinfekcí je sluneční světlo”, tu byl zásadně porušen. Žádná instituce by neměla vyšetřovat sebe sama. Jediný, kdo v tuto chvíli může situaci napravit, je vláda, a jelikož v té sedí labouristé – strana plná vyznavačů těch samých principů – nejspíš se nic nestane. Ani za toryů by se nic nestalo, ti už dávno podlehli podobnému kultu zbabělosti, jenom nikoliv z přesvědčení, ale z pohodlnosti. Navíc půlka z nich tím Cambridgem sama prošla, přitom kdo ví s jakými skutečnými osobními kvalitami (dobrý rodinný původ toho v Anglii stále ještě koupí hodně), a třeba by takové vyšetřování také nebylo v jejich zájmu.

Ke skutečnému rozhrábnutí tohoto akademického pařeniště by tu vládu musela sestavit nějaká “outsiderská” strana typu Reform, která si se současným establishmentem zas tak moc nedluží. Leč podle současných preferencí to na žádnou budoucí vládu Reform nevypadá.

Jedno nemůžeme demokratickým státům upřít: jejich vlády a následky jejich vládnutí zcela spravedlivě odpovídají většinové vůli voličů. V Jižní Africe je to vražedný Johannesburg a mnohahodinové výpadky elektřiny. V Británii zatím elektřina běží, ale světlo rozumu jaksi skomírá.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Na anglickém Substacku vyšel nový článek: That One Time In Nuremberg. Je to totiž právě osmdesát let od chvíle, kdy v tom Norimberku padly rozsudky.

Mimochodem, představte si tu absurditu, kdyby ti soudci a žalobci v Norimberku byli Němci.

Hudební epilog

📖 Přečíst celý článek →

Podklady z mého vystoupení na konferenci DIGI FUTURE 2026 na Policejní akademii ČR v Praze.

AI Act

Fingerprinting: co o vás vím?

Vyzkoušejte si mozaikový efekt

Další praktické příklady a metodické materiály najdete v tématech AI Act, GDPR a Digitální stopa.

Fotky nejen ve škole

Zůstaňte v obraze

Nikole Hannah-Jones je profesionální černoška, novinářka, která se věnuje hlavně rasovým otázkám. V Americe proslula takzvaným Projektem 1619, což byla již ukončená série článků v New York Times z vrcholu wokistické éry, jejímž smyslem bylo dokázat, že celá existence USA a předešlých kolonií se točila hlavně kolem otrokářství; podle něj by se za skutečné založení Ameriky neměl počítat rok 1776, kdy vznikla Deklarace nezávislosti, ale rok 1619, kdy byli do tehdejších anglických kolonií dovezeni první otroci. Dostala za to Pulitzerovu cenu, ale jak začala rasová hysterie opadat, ozvali se první kritici a začali se opírat do různých pofiderních tvrzení typu “hlavním smyslem Deklarace nezávislosti bylo ochránit otrokářství coby instituci”. Dnes se Projekt 1619 raději moc nepřipomíná, protože to překrucování historie je až moc zjevné a tabu mezitím oslabilo.

(Ve skutečnosti je NHJ míšenka a její dědeček z matčiny strany se jmenoval krásně česky Novotny, ale to byste z jejího psaní nepoznali. Žádné knedlíky a kolache, samý bič a samá plantáž; samozřejmě, za knedlíky by žádný Pulitzer nehrozil.)

Po několika letech se teď Nikole Hannah-Jones opět vynořila na veřejnosti, a to s článkem, který popisuje zkušenosti její dcery ve školském systému. Jeho jádrem je to, že NHJ umístila svoji jedinou dceru úmyslně do převážně černošských škol se špatnou pověstí, a to na základě opět pofiderní úvahy, že když takhle angažovaní a vlivní rodiče, jako je ona a její manžel, začnou důkladně dohlížet na fungování takové školy, zvýší tím její úroveň a tak zachrání další stovky černošských dětí před mizernými výsledky a mizerným vzděláním. Jak doslova píše:

“Faraji and I felt an obligation to make educational decisions based on the collective good and not just our individual advantage.”

“Faraji (manžel) a já jsme pociťovali povinnost rozhodnout o vzdělání (naší dcery) na základě dobra kolektivu, a ne jen podle osobní výhodnosti.”

Brr, dechne na vás z toho duch stalinismu a Milan Kundera, kdyby ještě žil, by se možná cítil inspirován k napsání nového díla Černý humor (protože jeden Žert zjevně nestačí). Leč NHJ tak skutečně učinila a výsledek je předvídatelný. Její dcera, ač dostávala na těch špatných školách samé dobré známky, teď v šestnácti letech zjistila, že ve skutečnosti tu algebru a podobné předměty skoro neumí. To ohrožuje její přijetí na vysokou školu, a je tedy na svoji mámu naštvaná. Není divu. Nikoho nebaví být pokusným králíkem jiných lidí, a od rodiče je to extra velký podraz.

Její dcera Najya by ráda v budoucnu chodila na Harvard, což její fanatickou mámu šokovalo; už od útlého věku se ji snažila nasměrovat na tradičně černou Howard University, a když z jejích úst poprvé zaslechla slovo Harvard, myslela si, že se snad jen přeřekla. V rozhovoru na podcastu This American Life k tomu doslova řekla:

“I’m like, what is wrong with you? … We don’t even discuss PWIs as an option in our household.”

“Co se s tebou stalo? … V naší domácnosti se o převážně bílých institucích ani nebavíme.”

Uf. A tito lidé kážou zbytku světa něco o rasismu.

Článek vyvolal v Americe řadu reakcí. I když je v něm obsažena určitá – skromná – míra sebekritiky, pořád je na něm zároveň ještě vidět až obsesivní snaha ze všeho vinit systém, podložená opět pofiderními (ano, opakuju se, ale ona začala) úvahami typu “bělošské školy dostávají celkově víc peněz než černošské”. Přitom těch bělochů je v USA pořád ještě asi 4x více než černochů, takže přesně to byste čekali, a když začnete zkoumat utrácení per capita, celý rozdíl zmizí a problémové školy mají ve skutečnosti dokonce určitou výhodu.

Týkalo se to i těch škol, na které chodila jejich dcera Najya. Podinvestované nebyly; jejich problémy měly zcela jiný než finanční charakter, třeba neochotu vynucovat ve třídě disciplínu nebo vyhoření učitelů, kteří raději rozdávali jedničky za nic. Nezájem rodičů o vlastní děti a jejich prospěch se na celé situaci samozřejmě také podepsal – a zkuste toto nahradit penězi.

Mladé Nayje se nakonec nejspíš nic nestane. Její rodiče jsou bohatí, nakonec ji přemístili na lepší školu a můžou si dovolit jí zaplatit doučování. V šestnácti má ještě šanci ty nedostatky dohnat, a na Harvard se možná dostane. Pochází přesně z té elitní vrstvy společnosti, která se na Harvard dostává nejsnáze, už jen ten Pulitzer její matky jí bude pomáhat, a stejně tak její rasový aktivismus, protože na Harvardu je v tomto směru hodně Pravých Věřících.

Ale stejně je to v podstatě hrůzný příběh o slepém, samolibém fanatismu. V jiném čase a v jiném místě by se situace třeba nemusela omezit jen na napravitelné škody. Musím říci, že když jsem četl tu větu o kolektivním dobru, zaletěly mé myšlenky k filmu Der Untergang a k blonďaté Magdě Goebbelsové, která ze svého upřímného politického přesvědčení míchá svým dětem jed.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Anglický Substack poslední dobou trochu spal, ale k 88. výročí mnichovského diktátu jsem vydal článek About Us, Without Us.

Hudební epilog

Tradiční léčbou na lidské šílenství je … flaška rumu.

📖 Přečíst celý článek →

Pianeta Amiga je významná italská akce, na níž se v letech 2001-2013 setkávali uživatelé, vývojáři a výrobci všeho spojeného s platformou Amiga. Letos se po třináctileté pauze podařilo ve městě Empoli nedaleko Florencie opět setkání uspořádat a událo se na něm mnoho zajímavého. Mimo jiné tam byl ukázán prototyp základní desky Powerboard Tyche Desktop, kterou vyvíjí projekt PowerPC-Notebook.org, respektive PowerProgressCommunity ve spolupráci s ACube Systems.

Není zcela jasné, zda jde o reálný fungující hardware, či jen osazenou desku, která má sloužit k prezentaci, zařízení totiž nebylo ukázáno v provozu. Nicméně jde o jeden z prvních skutečných výstupů z celého projektu a na první pohled vypadá velmi kvalitně zpracovaný - mimojiné bylo demonstrováno, že je deska schopná pojmout dvě víceslotové grafické karty.

Zdroje:

• Powerboard Tyche unveiled at Pianeta Amiga - GNU/Linux Open Hardware PowerPC notebook
•  Introducing Tyche PPC Board - ACube Systems Srl

Uvěřím, až to uvídím v provozu, dřív ne. Jsem velký fanda všeho týkajícího se PowerPC, ale tady jsem prostě skeptik. Pardon.

Jak se proměnily hračky od céček, Pokémonů a Tamagotchi až ke slizům, mačkacím knedlíčkům a interaktivním hračkám s umělou inteligencí? S Martinem Kalibou se podíváme na to, co dnes mezi dětmi frčí, proč se některé hračky z našeho dětství stále drží a jak mohou rodiče a učitelé využít společné herní zážitky k lepšímu porozumění dětskému světu. Zaměříme se také na rizika trendových hraček, jejich chemické složení nebo nebezpečné výzvy na sociálních sítích. Ukážeme si, jak mohou hračky pomáhat dětem ve škole, při zvládání úzkosti i při učení a podle čeho vybírat hračku, která je bezpečná, rozvíjející a zároveň dítě nevyčlení z kolektivu.

📖 Přečíst celý článek →

Kompletní návod: Instalace GNOME vedle Hyprlandu na Omarchy (Arch Linux)

Tento návod ti umožní mít na jednom systému dvě kompletní prostředí:

• Hyprland: Pro rychlou práci na klávesnici a efektivní dlaždicování.
• GNOME: Pro pohodlné ovládání myší a výbornou správu více monitorů.

Důležité upozornění na začátek (Dvojí přihlašování)

Poznámka ke startu systému:

Z důvodu interní architektury Omarchy (která při startu automaticky odemyká prvotní vrstvu) se budeš při zapnutí počítače přihlašovat dvakrát:

1. První přihlášení: Zadáte heslo pro výchozího uživatele Omarchy.
2. Druhé přihlášení: Systém vás předá do obrazovky GDM, kde si vyberete prostředí (GNOME vs. Hyprland) a zadáte heslo podruhé pro samotný vstup do plochy.

Krok 1: Instalace balíčků GNOME

Otevři terminál a spusť příkaz pro instalaci samotného prostředí GNOME a jeho správy přihlášení (GDM):

sudo pacman -S gnome gnome-extra

(Během instalace potvrď instalaci všech nabízených balíčků stisknutím Enter).

Krok 2: Změna přihlašovací obrazovky na GDM

GNOME využívá vlastní správce přihlášení GDM, který umí spolehlivě přepínat mezi GNOME a Hyprlandem.

1.Vypni stávající správce přihlášení:1 min.

Omarchy běžně používá jako výchozí správce SDDM. Vypni jej:

sudo systemctl disable sddm

2.Aktivuj správce GDM od GNOME:1 min.

Zapni nově nainstalovaný GDM:

Bash

sudo systemctl enable gdm

3.Restartuj počítač:Dokončení.

Pro uplatnění změn restartuj systém:

reboot

Krok 3: Jak přepínat mezi GNOME a Hyprlandem

Po restartu počítače prodejdeš následujícím postupem:

1. První přihlášení: Zadej heslo na úvodní obrazovce Omarchy.
2. Obrazovka GDM: Zobrazí se grafické rozhraní GDM.
3. Výběr uživatele: Nejprve klikni na své jméno / uživatele.
4. Výběr prostředí: V pravém dolním rohu obrazovky se objeví ikona ozubeného kolečka. Klikni na ni a zvol:
   • Hyprland (pro dlaždicové prostředí)
   • GNOME / GNOME on Wayland (pro klasickou plochu)
5. Zadej heslo podruhé a potvrď.

Tipy pro používání:

• GDM si tvou poslední volbu zapamatuje. Pokud nebudeš chtít prostředí měnit, při dalším startu stačí jen zadat heslo bez klikání na kolečko.
• Klávesové zkratky a nastavení z Hyprlandu neovlivňují prostředí GNOME a naopak. Každé prostředí si spravuje své vlastní zkratky i témata vzhledu.

Článek 👾 Omarchy Linux – Instalace GNOME vedle Hyprlandu se nejdříve objevil na Kankys bloguje.

Pro instalaci LTS (Long Term Support) jádra v Omarchu (Arch Linuxu) použij výchozí balíčkovací správce pacman.

Mít druhé, stabilní jádro pro případ selhání primárního je moudrý krok ke klidu mysli.

1. Nainstaluj LTS jádro a jeho moduly

Otevři terminál a spusť příkaz pro instalaci jádra a případných hlavičkových souborů (potřebných např. pro dkms/Nvidia ovladače):

Bash

sudo pacman -S linux-lts linux-lts-headers

2. Aktualizuj zaváděč (Bootloader)

Nově nainstalované jádro je potřeba zaregistrovat do zaváděče.

• Pokud používáš GRUB:
  Bashsudo grub-mkconfig -o /boot/grub/grub.cfg
• Pokud používáš systemd-boot:Zkontroluj, zda se v /boot/loader/entries/ vytvořil nový konfigurační soubor pro LTS, případně zkontroluj generovaný skript skrze systemd-boot.

3. Ověření

Po restartu počítače vyber v nabídce zaváděče (obvykle v sekci Advanced options) položku s Linux LTS. Zda běžíš na LTS jádru, ověříš příkazem:

Bash

uname -r

Pokud příkaz vypíše verzi končící -lts, úspěšně jsi zabezpečil svůj systém proti případným nestabilitám nejnovějších verzí.

Článek 👾 Omarchy Linux – zapnutí LTS jádra se nejdříve objevil na Kankys bloguje.

Návod: Vytvoření a zprovoznění nového uživatele v Omarchy

Tento postup vás provede vytvořením nového uživatele, nastavením správných sudo práv a prvním přihlášením.

1. Vytvoření nového uživatele a nastavení hesla

Spusťte následující příkazy pod svým stávajícím účtem:

# Vytvoření uživatele s domovským adresářem, přihlašovací shell Bash a zařazení do skupiny wheel
sudo useradd -m -G wheel -s /bin/bash jmeno_uzivatele

# Nastavení hesla pro nového uživatele
sudo passwd jmeno_uzivatele

2. Nastavení správcovských práv (visudo)

Aby mohl nový uživatel používat příkaz sudo i nástroj yay, je potřeba zkontrolovat nastavení v /etc/sudoers.

1. Otevřete konfigurační soubor:

sudo visudo

2. Ujistěte se, že je odkomentován řádek pro skupinu wheel (včetně znaku % na začátku):

%wheel ALL=(ALL:ALL) ALL

3. (Volitelné) Pokud chcete, aby yay při instalaci balíčků přes pacman nepožadoval heslo, přidejte na úplný konec souboru řádek:

%wheel ALL=(ALL) NOPASSWD: /usr/bin/pacman

3. Překopírování dotfiles (Konfigurace prostředí)

Systém Omarchy spoléhá na konfigurační soubory pro grafické prostředí (Hyprland/Sway), terminál a skripty. Nový uživatel má po vytvoření složku ~/.config prázdnou.

Zkopírujte konfiguraci z původního účtu a nastavte správného vlastníka:

# Kopírování konfigurace
sudo cp -r /home/puvodni_uzivatel/.config /home/jmeno_uzivatele/

# Oprava práv, aby složky patřily novému uživateli
sudo chown -R jmeno_uzivatele:jmeno_uzivatele /home/jmeno_uzivatele/.config

4. Přepnutí na nového uživatele

Máte dvě možnosti, jak se přepnout na nový účet:

• V terminálu (Rychlé přepnutí):

su - jmeno_uzivatele

(Pro návrat k původnímu uživateli napište exit)

• Přepnutí TTY konzole (Se zachováním běhu obou relací):
• Stiskněte **Ctrl + Alt + F2** pro přechod do druhé tty konzole a přihlaste se.
• Pro návrat k původnímu sezení stiskněte **Ctrl + Alt + F1** (případně F3/F7 podle toho, kde běží váš displej manager).

5. Ověření funkčnosti

Po přihlášení na nový účet ověřte, že vše funguje:

# Ověření členství ve skupině wheel
groups

# Test sudo práv
sudo pacman -Syu

# Test správy AUR balíčků (bez použití sudo na začátku!)
yay -Syu

Článek 👾 Omarchy Linux – přidání uživatele do systému se nejdříve objevil na Kankys bloguje.

Zde je kompletní, přehledný návod pro nastavení češtiny a české klávesnice v Omarchy. Až budete systém instalovat načisto na hlavní počítač, stačí postupovat podle těchto kroků.

1. Nastavení české QWERTZ klávesnice (s háčky a čárkami)

V Omarchy se klávesnice konfiguruje přes nastavení správce oken Hyprland.

1. Otevřete terminál (Super + Return) nebo stiskněte Super + Space, přejděte do Setup > Input.
2. Otevřete konfigurační soubor:

nano ~/.config/hypr/input.lua

(U starších verzí Omarchy se soubor může jmenovat input.conf a zápis se mírně liší, princip je ale stejný).
3. Upravte sekci input podle toho, zda chcete pouze češtinu, nebo možnost přepínání:

• Možnost A: Pouze česká klávesnice (QWERTZ)

hl.config({
input = {
kb_layout = "cz",
kb_variant = "", -- Prázdné u "cz" automaticky nastaví české QWERTZ rozvržení
},
})

• Možnost B: Anglická + Česká klávesnice (přepínání stiskem obou kláves Alt)

hl.config({
input = {
kb_layout = "us,cz",
kb_variant = ",",
kb_options = "grp:alt_shift_toggle,lv3:ralt_switch",
},
})

1. Soubor uložte (Ctrl + O, pak Ctrl + X). Změny se projeví okamžitě.

2. Nastavení češtiny jako systémového jazyka

Tímto krokem zajistíte, že systém a doinstalované programy budou komunikovat česky.

1. V terminálu otevřete vygenerované systémové lokalizace:

sudo nano /etc/locale.gen

2. Najděte řádek #cs_CZ.UTF-8 UTF-8 a odstraňte z jeho začátku znak # (odkomentování).
3. Soubor uložte (Ctrl + O, pak Ctrl + X).
4. Vygenerujte jazyky v systému:

sudo locale-gen

5. Nastavte češtinu jako výchozí pro celý systém:

sudo localectl set-locale LANG=cs_CZ.UTF-8

6. Restartujte počítač, aby se změny plně projevily v grafickém prostředí.

3. Doinstalování češtiny pro hlavní aplikace

Protože je Omarchy minimalistické prostředí, některé velké programy potřebují český jazykový balíček nainstalovat samostatně přes správce balíčků pacman:

Čeština pro prohlížeč Firefox

sudo pacman -S firefox-i18n-cs

Čeština pro kancelářský balík LibreOffice

sudo pacman -S libreoffice-fresh-cs

(Poznámka: Samotné skripty a specifická menu Omarchy mohou zůstat v angličtině, protože pro ně autor systému nevytvořil překladové soubory).

Článek 👾 Omarchy Linux – jak na lokalizaci do češtiny se nejdříve objevil na Kankys bloguje.

Skenování souborů na Linuxu před jejich přenesením do Windows je moudrý krok. Zde je přehled toho, jak toho dosáhnout, jaké nástroje použít a jak si celý postup ověřit.

1. Nástroj ClamAV (Nejlepší volba pro detekci Windows virů)

ClamAV je sice open-source antivir běsnící na Linuxu, ale jeho databáze se zaměřuje převážně na trojské koně, malware a viry určené pro Windows. Je ideální právě pro skenování stahovaných souborů.

1. Instalace ClamAV: Prerekvizita.
   Otevřete terminál a nainstalujte balíček podle své distribuce:

• Ubuntu / Debian / Mint:
  sudo apt update && sudo apt install clamav clamav-daemon
• Fedora:
  sudo dnf install clamav clamd clamav-update
• Arch Linux:
  sudo pacman -S clamav

2. Aktualizace databáze virů: Důležité.
   Před skenováním aktualizujte virové definice. Zastavte službu na pozadí a spusťte aktualizaci:

sudo systemctl stop clamav-freshclam
sudo freshclam
sudo systemctl start clamav-freshclam

3. Skenování konkrétní složky nebo souboru: Skenování.
   Pro naskenování složky Downloads (Stahování) včetně všech podsložek použijte příkaz:

clamscan -r -i ~/Downloads

• Parametr -r projde složku rekurzivně.
• Parametr -i (infected) vypíše pouze nalezené napadené soubory.

Jak ověřit úspěšnost: Na konci skenování se zobrazí tabulka SCAN SUMMARY. Pokud je u Infected files: číslo 0, soubory jsou z pohledu ClamAV čisté.

2. Automatické skenování při stažení (Pro pokročilé)

Pokud nechcete skenovat ručně přes terminál, můžete si vytvořit skript nebo sledovat složku Downloads pomocí nástroje inotifywait, který automaticky spustí clamscan okamžitě po dokončení stažení souboru.

3. Webová alternativa: VirusTotal (Před přenosem)

Pro podezřelé spustitelné soubory (.exe, .msi, .bat) je nejlepší kombinovat lokalní sken s online službou VirusTotal:

1. Nahrajte stažený soubor na virustotal.com.
2. Projedou ho desítky antivirových motorů současně.

Článek 🦠 ClamAV – kontrola souboru před importem z Linuxu do Windows se nejdříve objevil na Kankys bloguje.

Omarchy Linux má zavíraní oken aplikací na SUPER + W, ale logicky větší smysl dává klávesová zkratka SUPER + Q a to změníme tímto způsobem:

V terminálu zadáme tento příkaz:
sudo nano /usr/share/omarchy/default/hypr/bindings/tiling.lua

Uprav:

o.bind("SUPER + W", "Close window", hl.dsp.window.close())
na
o.bind("SUPER + Q", "Close window", hl.dsp.window.close())

změnu ulož a do terminálu vlož:

hyprctl reload

A měla by ti fungovat nová klávesová zkratka SUPER + Q

Článek 👾 Omarchy Linux – jak změnit klávesovou zkratku SUPER + W na SUPER + Q se nejdříve objevil na Kankys bloguje.

📖 Přečíst celý článek →

Pomáhat lidem v odlehlých částech světa neznamená jen darovat peníze, přivézt materiál nebo předat vlastní zkušenosti. Důležité je porozumět prostředí, naslouchat místním lidem a hledat cesty, jak spojit jejich zkušenosti s tím, co mohou nabídnout dobrovolníci ze zahraničí. Tím se řídí i nezisková organizace Himálajský patron, která propojuje dobrovolnictví s mezikulturní spoluprací, technickým vzděláváním a stavařinou. Svou zkušenost s dobrovolničením v Indii a Nepálu přibližuje její zakladatel a absolvent Fakulty stavební VUT Jiří Sázel.👷⛰️📐

Co může stavební inženýr přinést do neziskové organizace působící v Himálaji? Jak se liší představy o vzdělávání v Česku a v odlehlých himálajských oblastech? Co mohou čeští studenti přinést dětem, které vyrůstají tisíce kilometrů daleko? A staví lepší dětská hřiště místní dělníci nebo dobrovolníci z Česka?

Timeline epizody:

01:02 – Z FASTu k pomoci v Himálaji
03:07 – Jak technické vzdělání pomáhá v řízení neziskovky
04:50 – Co je Himálajský patron
08:51 – Rozdílný život v Himálaji
17:11 – Stavba dětských hřišť
18:18 – Jak se mohou zapojit studenti a dobrovolníci
26:15 – Proč má Himálajský patron smysl i pro Česko

O dětech a sociálních sítích vedeme jako dospělí dlouhé debaty. Řešíme věkové hranice, zákazy, ověřování věku, rodičovskou kontrolu. Přemýšlíme, jak děti před sociálními sítěmi ochránit. Neříkám, že to není důležité. Jen bychom si možná nejdřív ze všeho měli zkusit zamést před vlastním prahem.

Někdy totiž naše uvažování vypadá zhruba takhle:

Sociální sítě jsou zlo.

Děti by na nich neměly být, nebo aspoň ne ty, které jsou mladší 13 let.

Fotky stejných dětí na ty stejné sociální sítě samozřejmě patří. Měli by je tam dávat rodiče a školy. Co nejvíc.

Je to samozřejmě nadsázka. Ale zase ne tak velká. Zatímco přemýšlíme, jak dostat děti ze sociálních sítí, fotky těch samých dětí tam vesele dáváme sami.

Rodiče. Školy. Kroužky. Sportovní oddíly. První školní den. Výlet. Soutěž. Besídka. Lyžák. Vysvědčení. Úspěch ve škole. Někdy jedna fotka, jindy celé album.

Abych byl ke školám spravedlivý: část z nich fotky nesdílí proto, že by po tom samy nějak zvlášť toužily. Sdílejí je hlavně proto, že to od nich očekávají rodiče a někdy i zřizovatel. Ti všichni chtějí vidět fotky z výletu, školy v přírodě nebo lyžáku. Chtějí vidět, co děti ve škole dělají.

Na druhou stranu je to někdy i tak, že „šikovná“ paní učitelka si prostě nemůže pomoct a cpe na sítě všechno. Ne proto, že by jí někdo nařídil vytvářet dětem digitální stopu. Prostě je pro ni úplně přirozené hezkou fotku vyfotit a hned ji sdílet.

Takže i tady můžeme začít u sebe. Když nebude poptávka, bude menší důvod vytvářet nabídku. Možná nemusíme po škole chtít fotogalerii z každé akce. A možná nám nemusí připadat divné, když škola fotky dětí na sociální sítě vůbec nedává.

Mohli bychom se zamyslet ještě nad jednou věcí. Jak se chováme k rodičům, kteří zveřejňování fotek svých dětí odmítají. K těm, kteří škole souhlas se zveřejněním na sociálních sítích prostě nepodepíšou. Místo toho, abychom jejich rozhodnutí brali jako jednu z naprosto legitimních možností, dokážeme jim někdy dát docela nepříjemně najevo, že komplikují život škole, učitelům nebo ostatním rodičům.

Přitom to nemusí být ani volba „všechno, nebo nic“. Rodič může být v pohodě s použitím fotky na webu školy a současně odmítnout její zveřejnění na sociálních sítích. Pokud škola žádá o souhlas pro různé účely, dává smysl, aby bylo možné tyto možnosti rozlišit.

Ostatně jedním z požadavků na platný souhlas podle GDPR je právě jeho konkrétnost a dostatečná granularita. Zjednodušeně řečeno: neměli bychom být nuceni jedním zaškrtnutím souhlasit se vším. Pokud lze jednotlivé účely rozumně oddělit, měli bychom mít možnost se pro ně rozhodovat samostatně. Třeba říct ano fotkám na webu školy, ale ne jejich zveřejňování na sociálních sítích.

A web školy a sociální síť opravdu nejsou totéž. Úřad pro ochranu osobních údajů u sociálních sítí upozorňuje na vyšší riziko dalšího zpracování fotografií jinými subjekty a profilování osobních údajů. U škol pak výslovně uvádí, že pokud chtějí fotografie dětí zveřejňovat na sociálních sítích, které umožňují sledování osob a profilování jejich osobních údajů, musí získat souhlas a rodiče informovat také o rizicích.

Takový rodič tedy nemusí být potížista, který škole komplikuje focení. Možná jen přemýšlí, kam až chce digitální stopu svého dítěte pustit. Není to náhodou přesně to, co chceme naučit i samotné děti?

Dítě totiž nemusí mít vlastní účet na sociální síti, aby na ní mělo docela bohatou digitální stopu. Vytvoříme mu ji my. A tak mě napadá jedna malá věc k úvaze. Než začneme řešit, co všechno dětem na sociálních sítích zakázat, mohli bychom si některá pravidla nejdřív vyzkoušet sami. Třeba se před zveřejněním fotky dítěte zastavit a zeptat se:

Musím to opravdu zveřejnit? Proč? Pro koho? Co tím získám? A potřebuje tahle chvíle vůbec publikum?

Máme pěknou fotku. Máme radost. Chceme se pochlubit. Chceme reakce ostatních. Přijde nám škoda nechat si ji jen pro sebe.

Možná zjistíme, že je překvapivě těžké některé věci nesdílet. A možná je dobře si právě tenhle pocit zažít.

Protože až budeme příště dítěti vysvětlovat, že opravdu nemusí všechno fotit, všechno sdílet a všechno vystavovat ostatním, budeme alespoň trochu vědět, co po něm vlastně chceme.

S digitální výchovou nemusíme nutně začínat u dětí. Mohli bychom začít třeba u sebe. A pak teprve vymýšlet, co jim zakážeme.

Zdroje

• Úřad pro ochranu osobních údajů: Školství
• Úřad pro ochranu osobních údajů: Obrazové a zvukové záznamy
• European Data Protection Board: Pokyny č. 05/2020 k souhlasu podle nařízení 2016/679

Líbí se vám moje práce?

Pokud vám moje práce dává smysl, můžete mě podpořit malým příspěvkem nebo jinak.

Podpořit mou práci

📖 Přečíst celý článek →

Přidej citaci je výzva, během níž editorky a editoři doplňují do článků na Wikipedii chybějící odkazy na důvěryhodné zdroje. Pomáhají tak zvyšovat ověřitelnost a kvalitu největší české encyklopedie.
Ve dvou letošních bězích výzvy Přidej citaci přibyly na české Wikipedii stovky referencí. Účastníci přitom naráželi na nečekaný problém: co dělat, když jediný dohledatelný zdroj pro dané tvrzení na Wikipedii tuto informaci opsal právě z Wikipedie?

Jak dopadly oba běhy výzvy Přidej citaci

Lednový běh proběhl od 15. ledna do 5. února 2026. Zapojilo se devět uživatelů, kteří upravili 153 referencí. Reference přibyly například u hesel o národní přírodní rezervaci Kaňon Labe nebo o památníku Ohryzek Járy Cimrmana.

Druhý běh se konal od 15. května do 5. června 2026. Tentokrát se zapojilo dvanáct uživatelů a reference přibyly ve 285 článcích. Mezi nimi byla hesla o motýlu Soumračníku metlicovém i o animované postavičce Pan Vajíčko. Novinkou byla možnost soutěžit zároveň ve středoevropském kole pod hashtagem #1Lib1RefCEE.

Součástí druhého běhu byl také online workshop, na kterém si účastníci nejprve prošli teorií a poté si doplňování referencí rovnou vyzkoušeli. Vyznamenání na uživatelskou stránku si vysloužil každý zapojený editor a editorka. Mezi vylosované jsme rozdělili knižní poukazy do sítě Kosmas a roční předplatná platformy DAFilms a časopisu WIRED. Výzva na české Wikipedii běží od roku 2022.

Když zdroj opsal Wikipedii

Doplnit referenci zní jako mechanická práce. Najít tvrzení bez zdroje, dohledat knihu nebo článek, vložit odkaz. Letošní účastníci ale popisují něco jiného: nejtěžší nebylo zdroj najít, ale ověřit, odkud ten zdroj vlastně čerpal. U tvrzení, která na Wikipedii visela bez reference roky, se totiž stává, že si je mezitím převzal někdo jiný.

Byl pro mě stále větší oříšek ověřit si, zda zdroj, který jsem našel a který danou informaci obsahoval, náhodou nepřevzal informace z Wikipedie, a nevzniklo tak citování kruhem. I leckteré věrohodné zdroje jednoznačně přebíraly informace z Wikipedie, aniž by ji uváděly jako zdroj.

OndraMix

Do stejné pasti spadl i Henryk Siuda, který skončil v prvním běhu třetí v počtu přidaných citací a ve druhém dokonce přidal citací nejvíce. Jeho rada ostatním zní: pozor na weby, které text zkopírovaly z Wikipedie.

Určitě bych ostatním účast v soutěži doporučil, jen pozor, abyste necitovali web, který text zkopíroval z Wikipedie, jako se to stalo mně.

Henryk Siuda

Citation Hunt není jediná cesta

Nástroj Citation Hunt vybírá z tisíců označených neozdrojovaných tvrzení náhodná a nabízí je k doplnění. Doporučujeme ho jako první krok a většina účastníků s ním taky začínala. Kdo se ale do výzvy vrací opakovaně, obvykle si najde vlastní postup.

OndraMix procházel články označené šablonami „Fakt“, „Doplnit zdroj“ a „Neověřeno“ a hledání přes údržbové kategorie mu přišlo efektivnější. Henryk Siuda se ve druhém běhu systematicky pustil do článků o národních doménách nejvyššího řádu. Helena Melezinková si zase celý rok vede seznam neozdrojovaných článků, na které narazí, a když výzva začne, jen si z něj vybere.

První roky jsem zkoušela Citation Hunt, ale efektivnější mi přijde najít neozdrojované články, kde mohu doplnit najednou desítky referencí.

Helena Melezinková (Meloun1212)

Z odpovědí účastníků vzešlo několik tipů, které se hodí každému, kdo se do doplňování referencí pouští poprvé:

• V Citation Hunt si vyfiltrujte kategorii nebo téma, kterému se věnujete. Práce pak probíhá rychleji než u náhodného výběru.
• Podívejte se na stejné heslo v cizojazyčné verzi Wikipedie. Na anglické bývá referencí podstatně víc.
• Používejte automatické generování referencí. Nefunguje vždycky, ale ušetří spoustu času.
• U starších tvrzení si ověřte, odkud čerpají. Pokud opisují z Wikipedie, citace by vedla kruhem.

Přidej citaci se vrací v lednu 2027

Další běh výzvy proběhne od 15. ledna do 5. února 2027. Do té doby ale nemusíte čekat se založenýma rukama. Petr Vodička, který se letos zapojil podruhé, to shrnuje jednou větou.

Ať zkusí přidávat zdroje i třeba bez výzvy.

PetrVod

Vyfotíte auto na ulici a chcete fotografii zveřejnit na sociální síti. Musíte předtím rozmazat registrační značku? Na internetu najdete dvě jednoduché odpovědi. Podle jedné SPZ není osobní údaj, protože z ní běžný člověk nezjistí, komu auto patří. Podle druhé osobním údajem je, takže ji musíte vždy rozmazat. Jenže ani jedna z těchto pouček moc nefunguje.

Než začnete hledat nástroj na rozmazávání značek, pojďme se podívat na jednu věc, která se v internetových diskuzích docela často ztrácí: to, že je něco osobním údajem, ještě neznamená, že se to nesmí zveřejnit.

Mýtus č. 1: SPZ není osobní údaj

Tohle tvrzení zní na první pohled docela logicky. Podíváte se na registrační značku auta a zpravidla netušíte, komu patří. Samotná značka vám jméno vlastníka ani provozovatele neprozradí. Jenže osobním údajem není pouze informace, ze které dokážete člověka okamžitě identifikovat jménem a příjmením. GDPR počítá také s nepřímou identifikací.

A právě registrační značkou se zabýval Nejvyšší správní soud. V rozsudku 1 As 387/2019-56 dospěl k závěru, že registrační značka vozidla, jehož vlastníkem nebo provozovatelem je fyzická osoba, je osobním údajem. Prostřednictvím registru vozidel ji totiž lze spojit s konkrétním vlastníkem nebo provozovatelem.

Pokud je vlastníkem či provozovatelem automobilu právnická osoba, samotné propojení značky s touto právnickou osobou z ní osobní údaj fyzické osoby nedělá.

„Já podle takto upravené fotky nepoznám, kdo to je,“ neznamená „nejde ho identifikovat“. Člověka lze někdy určit nepřímo nebo s pomocí dalších informací. Proto ani zakrytí obličeje smajlíkem automaticky neznamená, že je fotografie anonymizovaná. A stejné je to s registrační značkou.

Mýtus č. 2: Když je SPZ osobní údaj, nesmím ji zveřejnit

Jméno a příjmení jsou osobní údaje. Fotografie člověka může být osobním údajem. E-mailová adresa může být osobním údajem. Přesto z toho samozřejmě neplyne, že se tyto údaje nikdy nesmějí objevit na internetu.

GDPR není seznam informací, které musíme před zveřejněním začernit.

Mnohem důležitější jsou otázky: Proč údaj používám? Je to pro daný účel potřeba? Komu ho zpřístupňuji? A nepřiměřeně tím nezasahuji do práv někoho jiného? Právě tohle je důležité i u registračních značek.

Mýtus č. 3: SPZ je přece veřejně vidět

Registrační značku auta vidí každý, kdo jde kolem. Proč by tedy měl být problém ukázat ji na internetu? Protože veřejně viditelné neznamená volně použitelné k libovolnému účelu.

Je rozdíl mezi tím, když kolem auta projdou lidé na ulici, a tím, když registrační značky cíleně shromažďujete, třídíte a zveřejníte je na sociální síti.

Docela pěkně je to vidět na skutečném případu, který řešil Úřad pro ochranu osobních údajů.

Jeden uživatel zveřejnil na tehdejším Twitteru seznam plně čitelných registračních značek automobilů. U značek vozidel vlastněných fyzickými osobami ÚOOÚ posoudil jejich zveřejnění jako zpracování osobních údajů.

Autor argumentoval tím, že chtěl otevřít veřejnou diskusi o možném obcházení pravidel parkování v Praze. ÚOOÚ ale zjistil, že šlo o veřejné parkoviště, nikoli o zónu placeného stání. Argument o možném obcházení pravidel parkování proto neobstál.

A Úřad dodal ještě jednu zajímavou věc. I kdyby připustil veřejný zájem na debatě o parkování, nebylo nutné zveřejňovat celé registrační značky. Pokud chtěl autor poukazovat například na regionální původ registrace, mohl zveřejnit jen potřebnou část značky a zbytek zamaskovat.

Původně dostal pokutu 40 000 Kč. Po rozkladu ji předseda ÚOOÚ snížil na 10 000 Kč. Zohlednil přitom mimo jiné i to, že SPZ je nepřímým identifikátorem a běžný člověk podle ní zpravidla nedokáže bez dalšího zjistit konkrétního vlastníka nebo provozovatele. Rozhodnutí ÚOOÚ ve věci sp. zn. 2771/22

To ale neznamená, že za zveřejnění SPZ dostanete pokutu. Znamená to, že v tomto konkrétním případě ÚOOÚ dospěl k závěru, že autor pro zveřejnění neměl právní základ. A to je podstatně méně chytlavá, zato užitečnější informace.

Mýtus č. 4: Jsem soukromá osoba, GDPR se mě netýká

GDPR skutečně obsahuje takzvanou domácí výjimku. Nevztahuje se na zpracování osobních údajů fyzickou osobou v rámci výlučně osobní nebo domácí činnosti.

Takže když si vyfotíte auto a fotografie vám zůstane v telefonu, opravdu není potřeba svolávat pověřence pro ochranu osobních údajů. Jenže domácí výjimka není kouzelný plášť, pod který se schová všechno, co člověk dělá jako soukromá osoba.

Soudní dvůr Evropské unie už v případu Lindqvist řešil zveřejnění osobních údajů na internetu a konstatoval, že zpřístupnění údajů neurčitému počtu lidí nelze považovat za čistě osobní či domácí činnost.

V českém případu Ryneš zase Soudní dvůr řešil domácí kamerový systém. Ani ten nespadal celý pod domácí výjimku, protože kamera zabírala také veřejný prostor. Soudní dvůr později oba principy shrnul tak, že čistě osobní či domácí činnost nezahrnuje činnost, jejímž účelem je zpřístupnit údaje neomezenému počtu lidí nebo která zasahuje, byť jen částečně, do veřejného prostoru.

To neznamená ani opačnou jednoduchou poučku, že cokoli zveřejníte na sociální síti, automaticky podléhá GDPR. Jinými slovy: „jsem soukromá osoba“ samo o sobě nestačí.

Mýtus č. 5: Když někoho vyfotím mobilem, řeší to GDPR

Ani to není tak jednoduché. ÚOOÚ v roce 2026 zveřejnil informaci o konkrétním případu, kdy člověka fotografovali a natáčeli sousedé mobilními telefony. Úřad v tomto případě uvedl, že pořízení fotografie či záznamu fyzické osoby mobilním telefonem na rozdíl od monitorování definovaného prostoru stacionární kamerou nepovažuje za zpracování osobních údajů ve smyslu GDPR, jehož posouzení by spadalo do jeho působnosti.

Z jednoho konkrétního případu samozřejmě nelze udělat pravidlo pro každé fotografování mobilním telefonem. Ukazuje ale důležitou věc: ne každý spor kolem fotografie a soukromí je automaticky spor o GDPR.

Případný zásah do soukromí může být problémem i podle jiných pravidel, například podle občanského zákoníku.

Proto jednoduchá otázka „Je SPZ osobní údaj?“ k posouzení celé situace nestačí. Je potřeba ptát se také na to, co s fotografií děláme.

Mýtus č. 6: Když někdo porušuje předpisy, můžu ho zveřejnit

Představte si běžnou situaci. Někdo zaparkuje autem na chodníku. Vyfotíte ho.

Fotografii můžete chtít použít jako dokumentaci a předat ji příslušnému orgánu. Nebo ji můžete dát na veřejný Facebook s komentářem: „Podívejte se na toho idiota. Nevíte někdo, kdo to je?“

Je to pořád stejná fotografie. Účel jejího použití je ale úplně jiný.

České právo počítá s tím, že záznam může být za určitých okolností pořízen nebo použit k výkonu či ochraně práv a právem chráněných zájmů. Ani takový zákonný důvod ale neznamená, že lze záznam použít libovolným způsobem. Občanský zákoník v § 90 stanoví, že zákonný důvod k zásahu do soukromí nebo použití obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeně v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.

Z toho, že si můžete určité jednání zdokumentovat kvůli řešení problému, nevzniká obecné právo veřejně pranýřovat člověka, o kterém jste přesvědčeni, že něco provedl.

Dokumentovat něco pro řešení problému a vystavit někoho veřejnosti jsou dvě různé věci.

Mýtus č. 7: Rozmažu SPZ a mám vyřešeno

Rozmazání registrační značky může být v řadě situací velmi rozumné. Pokud ji pro účel zveřejnění nepotřebujete, proč ji ukazovat? Jenže rozmazaná značka není kouzelné tlačítko „vyřešit GDPR“.

Představte si fotografii charakteristického auta před rodinným domem. SPZ pečlivě rozmažete a přidáte obec, ulici, přesný čas a komentář: „Tak už zase tráví večer u té blondýny.“ Gratuluji. SPZ jste anonymizovali. Zbytek už tolik ne.

Kombinace dalších informací může umožnit určit, o koho jde. A zároveň můžete zveřejněním informací o tom, kde se člověk nachází nebo s kým se stýká, zasáhnout do jeho soukromého života.

Je to další pěkná ukázka mozaikového efektu. Člověka nemusíme identifikovat pomocí jednoho údaje. Někdy stačí kombinace několika zdánlivě nevinných informací.

Anonymizace proto není jen malování černého obdélníčku přes jednu věc, která nám připadá jako osobní údaj.

A co obyčejná fotografie z ulice?

Vyfotíte náměstí plné lidí a aut. Na několika autech jsou čitelné registrační značky. Znamená skutečnost, že registrační značka vozidla fyzické osoby je osobním údajem, že musíte před zveřejněním fotografie všechny značky najít a rozmazat?

Z GDPR nelze dovodit obecnou povinnost, že každá registrační značka náhodně zachycená na zveřejňované fotografii musí být vždy rozmazána.

Ani z toho ale nelze odvodit opačné pravidlo, že zveřejnění čitelné registrační značky je vždy bezproblémové.

Je rozdíl mezi značkou auta, která se náhodou objevila mezi desítkami dalších na fotografii náměstí, a cíleným vytvořením a zveřejněním seznamu registračních značek. Proto fotografie ulice s viditelnými značkami nemusí být sama o sobě problémem a současně může cílené zveřejnění seznamu značek skončit pokutou. Není v tom rozpor.

Tak mám tu SPZ rozmazat, nebo ne?

Pokud SPZ pro svoje sdělení nepotřebujete, rozmazáním zpravidla nic nezkazíte. Jen z toho nedělejte univerzální právní pravidlo.

Místo „Musím rozmazat SPZ?“ si zkuste položit jiné otázky: Proč ji zveřejňuji? Potřebuji ji? Co všechno fotografie spolu s textem prozrazuje? A mohl bych stejného cíle dosáhnout bez ní?

A nezapomeňte ani na opačnou stranu problému. Rozmazaná SPZ ještě neznamená, že jste fotografii anonymizovali nebo že nemůžete zasáhnout do něčího soukromí.

Ochrana osobních údajů totiž není soutěž v hledání věcí, přes které musíme namalovat černý obdélník.

Jestli byste si z tohoto článku měli něco odnést, tak hlavně to, že neexistuje univerzální pravidlo, co máme na fotografii skrýt. Daleko důležitější je přemýšlet, co fotografie prozrazuje a k čemu ji chceme použít.

Nejsem právník. Článek je popularizační a vychází z právních předpisů, rozhodnutí soudů a stanovisek Úřadu pro ochranu osobních údajů. Konkrétní situace může mít okolnosti, které její právní posouzení změní.

Líbí se vám moje práce?

Pokud vám moje práce dává smysl, můžete mě podpořit malým příspěvkem nebo jinak.

Podpořit mou práci

Jan Sýkora – ZŠ Labyrint Lhota
13. 10. 2026 – úterý
17:30 - 19:00 – 18:00 espresso note
Máma mele kafe – Hrnčířská 3, Opava

Po zateplení školy bylo kvůli dotacím potřeba zjistit, jaká je skutečná spotřeba energie. Z hurá akce se staly večery s těžkou hlavou nad komunikací přes M-Bus a HAN+. Nakonec to dobře dopadlo a děti teď mají příležitost zkoumat naměřená data.

Milí čtenáři, ač nejsem aktivním výzkumníkem, stále ještě udržuji kontakty s matematickou komunitou a párkrát do roka zajedu na nějaké ty “jarní a podzimní školy” v oboru algebry. A atmosféra, kterou tam nasávám, se během posledního roku stihla změnit velice výrazně.

Jaro 2025 – o AI se nikdo nebaví, stará dobrá ruční práce.

Podzim 2025 – opatrný zájem, zatím nevzrušený; řeší se otázky typu “jak převést některá tvrzení do formálního jazyka”, ale ne o moc intenzivněji než “co bude dnes večer k obědu”.

Jaro 2026 – zřetelná nervozita. AI už probourala některé zdi, které se zdály být nezničitelné. Otázka “studoval/a jsem zbytečně?” visí ve vzduchu a někteří studenti ji vyslovují nahlas.

Podzim 2026 – česká podzimní škola algebry ještě nebyla, ale ve světové komunitě vládne otevřená panika. Matematici sepisují výzvy k bojkotu AI a otevřené dopisy požadující její zpomalení a kontrolu (první, druhý). AI firmy se naopak rozhodly trochu zamíchat v kotli tím, že budují specializované modely a pouštějí je na stovky nevyřešených problémů; konkrétně OpenAI tvrdí, že její nový model, s jehož tréninkem se začalo teprve 28. srpna, už stihl vyřešit přes sto dlouho otevřených problémů.

Zkrátka, armagedon mezi přímkami a kuželosečkami.

Co si o tom myslím? Zhruba následující:

Myšlenka hromadného bojkotu AI ze strany celé matematické obce je nereálná. Ony ty zdi moc dobře nefungují, ani v politice, ani ve vědě – vyžadovaly by příliš dokonalou a koordinovanou kolektivní akci. Pokud se někdo pokusí něco takového vážně prosadit, dopadne to ještě hůře než pokusy o bojkot politických stran: rozštípnutím odborné komunity na dva tábory, kdy jeden bude systematicky ignorovat výsledky toho druhého, protože vznikly nečistým způsobem. Takové malé čubčí války, jenom mezi intelektuály místo kriminálníků.

Jinými slovy, matematika se s touto změnou musí nějak popasovat, asi podobně, jako se s ní popasovali IT odborníci – programátoři, admini, všelijací správci čehosi. Současná matematika klade důkaz nade vše, asi podobně, jako se nade vše kladl zdrojový kód. Třeba to není úplně správně; což neznamená, že důkazy a zdrojový kód nemají hodnotu, ale že ta lidská přidaná hodnota se dá najít i v něčem jiném.

Jenže tady je zároveň pravda, že v tomto budou matematici silně znevýhodněni proti programátorům tím, že vesměs pracují pro stát. Ne třeba zcela přímo, ale ty státní grantové mechanismy, bez kterých nemůže matematik-akademik existovat, jsou proti soukromému sektoru extrémně zkostnatělé a nedokáží se takové revoluci snadno přizpůsobit. Grantové systémy silně preferují produkci článků s novými důkazy (případně protipříklady), a pokud je zrovna toto věc, ve které lidé začnou ztrácet převahu, bude trvat několik let, než se tomu systém dokáže přizpůsobit. Což může pro ty vědce znamenat vážné existenční problémy.

Kdo na tom naopak může “vydělat”, i když ne zrovna peněžně, jsou amatéři. V současné době je matematika vysoce akademická disciplína. Málokdo se pokouší o nějaké důkazy, či dokonce nové teorie, bez toho, aby nejdřív strávil řadu let studiem toho, co už se ví. Teprve v okamžiku, kdy se s tím existujícím aparátem dostatečně seznámil, si obvykle troufne na nějaké vlastní formulace problémů a jejich řešení.

Jenže on je to vlastně dost nepřirozený stav. Matematika byla až do 18. století hrou chytrých amatérů, protože její abstraktní podstata je velmi čistá a dokáže přivábit určitý typ mozků i bez formálního vzdělání. Spousta skutečně složitých problémů, včetně slavné Velké Fermatovy věty, se dá formulovat natolik srozumitelně, že jejich podstatu pochopí i středoškolák; jenom vesměs nemá šanci s těmi středoškolskými znalostmi ten problém skutečně zatakovat. Tím, jak se “nízko visící ovoce” postupně otrhalo, se z matematiků stali profesionálové, a amatéři si začali hledat jiné činnosti, ve kterých lze stále ještě amatérskými postupy uspět. (Výjimku tvoří jen malá podmnožina pošuků, kteří si myslí, že dělají – často REVOLUČNÍ! – matematiku, ale vesměs produkují jen naprosté nesmysly tvářící se jako vzorce. V angličtině pro ně existuje krásný název crackpots. Viz též Index magořiny, krásné to dílo profesora Baeze.)

S dokazovacím robotem po ruce můžou amatéři začít “okusovat” problémy, na které by vlastními silami nestačili, a možná z toho mohou vzniknout i nějaké nové, opravdu zajímavé teorie. Právě proto, že nejsou omezováni ani konsensem v malé odborné komunitě (matematika podléhá módě úplně stejně jako jiné lidské činnosti), ani tím, na které problémy se dá získat onen výše zmíněný státní grant, můžou amatéři udělat kus práce, která by se jinak třeba neudělala vůbec.

Co mě opravdu znervózňuje, je něco jiného: myšlenka na to, že je možné, že existuje jakási nad-matematika, příliš složitá i pro ty nejtalentovanější lidi. Každý člověk má nějaký strop kognitivní kapacity, ať se jmenuje Venca Přitroublý nebo John von Neumann, a tím pádem jej má i lidstvo jako celek. Abychom si to k něčemu přirovnali, s candátem se o Hilbertových prostorech nepobavíte, i kdyby to byl mimořádně chytrý a bystrý candát. Je to zkrátka zcela mimo jeho dosah.

Pokud ta AI jednoho dne dospěje do jakýchsi nedosažitelných sfér, ve kterých se bude i kvalitní lidský mozek ztrácet stejně jako mozek candáta v Hilbertových prostorech, bude to … nepříjemné. Zneklidňující. Časem si na to zvykneme, i na atomovou bombu jsme si zvykli. Ale z hlediska intelektuální pýchy bychom dostali pěkně přes papulu.

Tak, a teď se můžeme vsázet, jestli to nenastane nikdy, nebo za půl roku. Dneska je opravdu těžké takové věci odhadnout.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog